Poslední štace

Poslední štace představuje v rámci němé kinematografie ojedinělý případ civilního herectví, které by člověk od Emila Janningse vpravdě nečekal. Nicméně zapadá to do formátu velmi komorního sociálního příběhu, který hodně bojuje o divákovu pozornost, protože se soustředí především na duševní pochody ústřední postavy. To vše však ustupuje do pozadí ve prospěch formální stránky filmu. Skoro by se chtělo říct, že pokud by se z filmů této éry dochovala jen Poslední štace, Muž s kinoaparátem a Křižník Potěmkin, nebyl by třeba pro vývoj filmového média žádný další snímek. Murnau je tu zcela utržený ze řetězu - nápaditě experimentuje s různými typy záběru, s různými typy hledisek (přičemž zahlédneme i předchůdce steadycamového záběru), s rozličnými typy víceexpozic, které propůjčují prostředí fantaskní rozměr (ano, fantastická opilecká scéna), se skutečně geniální prací s oddělením popředí a pozadí (model vlaku, který projíždí nad městem), se segmentací obrazu (snímání skrze rozdělenou dveřní výplň) a pomocí poskočného střihu zvládne napodobit i průlet okenní tabulkou, k němuž se dnes využívá virtuální kamera. Ten happy-end nemám Murnauovi za zlé - je uvozen tak ironicky, že je jasně patrné, jak se k němu stavěl. Viděno s živou hudbou hranou na staré CASIO, která tomu dodala úplně nový rozměr. (10.08.2018)

Z Poslední štace utkví člověku v paměti hlavně dokonalá kamera, která i v dnešní době působí nápaditě, a jak to teprve muselo působit v době vzniku?! Absence mezititulků je zajímavá, ale přiznám se, že mi párkrát trvalo déle než jsem pochopil některé souvislosti. Tady se nedá v podstatě nic vytknout, kdo má rád němé filmy, není co řešit, tenhle patří k nejlepším. (13.09.2007)

Dokonalost odkazu Poslední štace kazí jenom drobnost - existence remakeu z 50. let, který celý příběh posunul někam úplně jinam. Zatímco tady je radost trávit čas s každým okénkem filmu. Někdo tvrdí, že skutečnou úlevu pocítil například na konci Resnaise, já jí pravidelně zažívám s Janningsovým Hotelportierem. (16.03.2012)

Zřejmě nejstarší „psychothriller“, který znám. Malý film svou délkou, zdánlivě malý zápletkou, ale ta síla! Muž je po mnoha letech služby jako dveřník v hotelu pro svůj věk přeřazen na jinou práci – jako obsluha do umývárny; jeho místo dostal mladší. Z pohledu nezúčastněného pozorovatele nevýznamná událost, ale pro našeho muže představuje děsivou noční můru. Za ty roky se tak sžil se svým postavením a ctí, jež k němu přináležela, že poté, co mu sebrali uniformu, která ho symbolizuje, se jeho svět zhroutil. Dřív si v ní hrdě vykračoval a ostatní nájemníci v domě jej uctivě zdravili, teď se za ním jen posměšně otáčejí; zatímco dřív se s hosty hrdě setkával u dveří, teď jim přidržuje ručník a kartáčuje boty. [Zároveň evokuje proměnu autorit po rozpadu císařství v těžce se rodící republice. Ty staré ztratily svou vážnost a jsou k nepotřebě; nahradí je nové a napříště budou už jen vytírat podlahu na záchodcích.] Ponížený se plíží podél zdi a Murnau nám dává nahlédnout do jeho černých myšlenek – padající zdí, klubko zle se šklebících tváří... -, ale i (úžasného!) toužebného snu, v němž je opět silný - a jako nikdy předtím. Film je bez jediného dialogu, mé porozumění pro mužovy pocity maximální. Za zmínku stojí ještě s obrazem excelentně sladěná hudba Giuseppe Becce. (23.05.2008)

Třetí Murnau, první kammerspiel mé divácké historie a především atmosférická pecka, která nepotřebuje mezititulky, aby vyjádřila emoce. Emil Jannings odvádí bravurní výkon, především v prvních dvou třetinách filmu, kdy se neustále stupňuje bezvýchodnost situace a tlak na postavu degradovaného portýra. Opravdu je mi líto, že film nekončí scénou v koupelně, ale naděje bylo v neradostných dvacátých letech třeba. (17.07.2012)