Upír Nosferatu

(1001) Mno, po několika opakovaných shlédnutích a bezesných produmaných nocích musím říci, že tento film bych zařadila do škatulky "dostalo mě to, ať jsem nechtěla sebevíc". Při prvním sledování jsem si u strašidelné hyeny říkala, co to má být. Postupem času se něco změnilo. Teď když si vzpomenu na pitoreskní postavičku ohánějící se kolem sebe rakví, naskočí mi samé příjemné asociace. (22.05.2009)

Nosferatu, symfonie hrůzy je mým prvním viděným filmem němé éry a musím přiznat, že na mne udělal velmi dobrý dojem, tak velký, jako žádný jiný němý snímek kdykoli potom. Zajímavé je, že draculoviny nejsou zrovna druhem hororu, který bych vyhledával a většinou jim nedávám víc, než tři hvězdy, ale tohle zpracování (ač pod jiným názvem) je něčím výjimečné a skvělé. Povedený je i remake Wernera Herzoga z roku 1979, ale kvalit tohoto díla podle mého názoru nedosahuje. Černobílé obrazy s vážným hudebním doprovodem a beze slov dodávají snímku brilantní depresivní a temnou atmosféru. Povedený herecký výkon a originální vzhled Maxe Schrecka jako hraběte Orloka spolu s dlouhými záběry pusté přírody patří k pamětihodným prvkům snímku. S klidem můžu říct, že Nosferatu je mým nejoblíbenějším filmem dvacátých let minulého století. (05.01.2012)

Dnes již rozhodně filmový pravěk nenabízel jen padajícího a všude překážejícího Chaplina, ale naštěstí i výborně a naprosto jedinečným způsobem pojatou děsuplnou legendu o karpatském hraběti, který zde byl jemně přejmenován. Hold copyright fungoval již v těchto "pradávných" dobách filmu. Celkové úsilí i silné herecké výkony je ovšem potřeba náležitě ocenit. I hudební doprovod je velmi zdařilí. Prostě již v těchto dobách bylo jasné, co chtějí lidé na plátnech zobrazovat. Zábavu i strach. (14.01.2013)

Poznámka k olomoucké projekci Nosferatu v rámci Projektu 100 2009 – 24. 2. 2009: Viděl jsem dvakrát shodnou verzi filmu s hudebním doprovodem J. S. Bacha, takže jsem byl zvědavý na odlišný přístup – elektrickou kytaru hudebníka kapely Priessnitz – Petra Kružíka, od které jsem si sliboval především specifickou úroveň expresivnosti. Celý problém byl v tom, že hudba nepodtrhovala obrazy, ale strhávala pozornost na sebe. Tempo doprovodu bylo po většinu filmu neslučitelné s tempem filmu – až na povedenou část, kdy Nosferatu připlouvá na lodi a gradující kytara vzbuzovala silnou emocionální odezvu, kterou navíc dokázala udržel po celou dobu až do okamžiku příjezdu. Po zbytek filmu jaksi nedocházelo ke kontrapunktu obrazu a zvuku, ale celé představení budilo dojem, že sledujeme němý film, a do toho shodou okolností prosakuje zajímavá hudba. Navíc byl film na začátku hudebně zbytečně „přepálen“ a pak to vypadalo, že hudebník dalších dvacet minut ladí kytaru, aby nevyšel z tempa a silný úvod pak vyšel trochu naprázdno. Je to škoda – němé filmy s hudebním doprovodem jsou u nás poměrně vzácným zážitkem a například podobné klavírní doprovody Filipa Topola byly k promítaným obrazům citlivější. (12.12.2004)

Předně musím říct, že vidět Upíra Nosferatu v brněnské Scale s naprosto úžasným hudebním doprovodem Ensemble Marijan byl velký zážitek a závidím Brňákům, že u nich studentský projekt kinẽma musica vznikl a že se mu daří. Co se filmu týče, jistě, je to z dnešního pohledu spíše zábavný snímek, obzvlášť pokud jde třeba o herectví Gustava Von Wangenheima, nicméně má i momenty, ve kterých jde veškerá legrace stranou. Tak třeba Orlokovo vyvražďování lodní posádky, to je přímo ukázkový horor, a závěr se stínem sápajícím se po dveřích a chvíli nato i po srdci krásné Ellen zrovna tak. (26.10.2016)