Podzimní sonáta

Vím moc dobře, kam ten film míří, co je jeho pointou a jaký je jeho účel, ale vzhledem k naprosto suché emocionální stránce jít s hodnocením výše prostě nemohu. Mé první setkání s Bergmanem tak bohužel nedopadlo podle mých představ. Ingrid Berman je fantastická a tu nominaci za scénář taky chápu, ale vzhledem k nevídaně nudné formě to tahle 2 pozitiva těžko spraví. Jestli jsou ostatní Bergmanova díla "zábavná" jako tohle, tak to potěš p*del. (17.08.2011)

Většina Bergmanovy tvorby, kterou jsem zatím viděl, je zatížená zbytečnou doslovností. Není to tak, že by témata, která režisér otevírá, neotevírala před divákem palčivé otázky nebo že by jeho snímky neměly symbolický rozměr, který provokuje k domýšlení. To, na co narážím, je určité přetížení dialogy, v nichž musí být vysloveno vše, nad čím postavy uvažují, a není zde tudíž pochybnost o jejich duševních pochodech. V Podzimní sonátě to jde až do takového extrému, že se nelze zbavit dojmu, jako by člověk ČETL psychologickou novelu, nikoli sledoval film. Není tu prostor pro náznak. V literárním médiu by se některé scény daly snadno inscenovat jako "vnitřní monolog postavy", v tom filmovém pak postavy často mluví samy k sobě a ztrácejí tak životnost. A zatímco bych Bergmanovy myšlenky s chutí četl na papíře, tenhle snímek na mě naopak velmi "papírově" působí. Mám dojem, že to určitý rys, který nabývá v režisérově pozdní tvorbě na síle. Samozřejmě má snímek i filmové kvality, které je třeba vyzdvihnout. Close-upy na obličeje Ullmannové a Bergmanové nepostrádají nic z kompozičního nadání Svena Nykvista, které už tolikrát prokázal a herecky jde o koncert obou slavných žen evropského filmu. (10.08.2018)

Tak vysoko cenený film a tak málo komentovaný? Komplikovaný nie je (o tých sa píše ľahšie :-) takže neochotu kolegov komunikovať vidím v paralyzujúcej fascinácii geniálnym spôsobom, akým Bergman neochotu (či neschopnosť) komunikovať prezentoval. Dráma je to naozaj dychberúca a bezohľadná ("Ľudí ako si ty by mali niekam zatvárať."), no zároveň plná lásky a naozaj ťažko sa z nej spamätáva. Idea úplného vyjasnenia vzťahov je zaiste očistná a oslobodzujúca, nakoľko je však i uspokojivá, keď zároveň prináša možnosť úplného odmietnutia? Nestráca potom človek viac než mal predtým? Film sa nezaoberá problémom kariéra versus rodina, i keď v rovine príbehu to tak je. Po celý čas sa snaží definovať, čo to vlastne je dospelosť. Emocionálne dospelým nemusí byť človek, ktorý má jasnú predstavu o tom, že "medzi emóciou a sentimentom je priepasť". A je tu toho ešte omnoho viac. "Človek sa musí naučiť žiť. Ja na tom pracujem každý deň." (Eva) Umenie vedieť žiť Bergman predostiera ako schopnosť interpretovať nejakú klavírnu sonátu. Mal by ju človek zahrať tak, ako to sám cíti, alebo tak, ako to cíti (alebo cítil) niekto druhý? (18.08.2007)

Přepsáno v únoru 2019. Podzimní sonáta je nemilosrdně přímá psychoanalytická terapie Bergmanových vlastních běsů. Na herecké poloze Liv Ullmann nevidím příliš přirozenosti, její strojenost mě nedůstojně dusí. Psychologická hloubka filmu má naštěstí jiné přednosti, obrazové kompozice probouzí niterné pocity do viditelné formy, každá traumatická bolest minulosti povstává v detailech tváří a svádí nelítostnou řež. Neustálý pocit ublížení nectí soucit, spravedlnost se barví rudou barvou neúprosné a osvobozující pomsty tvrdě odsuzujících slov. Uvažuje se o pojmu zodpovědnost, láska a psychické mrzačení vlivem prožitků výchovy, splétají se souvislosti. Vyvolávají se intimní otázky viny, utrpení, osamělosti a prázdnoty. Pochopení se neschopně válí v slzách vlastní hanby, soukromé ochranné zdi a strach z další bolesti jsou nejtěžší překážkou. Hlavní postavou generačního střetu dávných křivd a neblahých psychologických následků je Eva (Liv Ullmann, jako malá Linn Ullmann), plačtivý uzlíček nervů. Jediným jejím přáním je upřímné uznání její matky, přesto odmítá každé podané slovo i natahující se zoufalé ruce. Osud jí dal nejednu zákeřnou ránu, přesto se její největší bol ukrývá v dětství a nepřekonané zášti k matce. Zpověď znamená uvolnění i nemilosrdně subjektivní odsouzení. Druhým vrcholem extravagantní psychoanalýzy je Charlotte Andergast (dobrá Ingrid Bergman), slavná koncertní pianistka a Evina matka. Nitky nedorozumění vedou do zkušenosti vlastního dětství a k nedostatku vůle k překonání soukromých slabostí. Impulsem je strach a nesnesitelná tíseň z vlastní neschopnosti. Lékem je jednostranné zaměření na svou osobu a hvězdnou kariéru. Důležitou postavou je Helena (Lena Nyman), mladší Evina sestra a Charlottina postižená dcera. Závažné psychické onemocnění je nejtvrdším obviněním nedostatečné úlohy matky. Výraznou postavou je také Viktor (sympatický Halvar Björk), šlechetný Evin manžel a její nejpevnější životní opora. Z dalších rolí: Charlottin dlouholetý agent Paul (Gunnar Björnstrand), nešťastný Evin a Helenin otec Josef (Erland Josephson), či Charlottin přítel Leonardo (Georg Løkkeberg). Podzimní sonáta rozkrývá strach vnitřních světů. Soukromí běsi jsou plodem neurovnaného dětství. Působivá psychologická hra hledá pochopení. (05.06.2009)

Vztahy mezi rodiči a dětmi jsou mnohdy komplikované, mnohdy bolestné a mnohdy plny nevyřčených křivd a tichých tajemství. Každá rodina má svou třináctou komnatu, kterou není radno otvírat a Ingmar Bergman to moc dobře ví. A přesto, či možná spíše právě proto, své diváky nijak nešetří. Ba co víc, on jim onen pomyslný klíč přímo vkládá do dlaní! (26.11.2005)