Ta naše písnička česká II

Stejně jako v "Nahotě na prodej" Olmer sestavil katalog neduhů a morální dekadence doby porevoluční, ve svém o tři roky starším filmu zcela totožně přistoupil k éře rozkladu komunistické totality. Projekt vznikal ještě před listopadem 1989 a měl původně být dalším z řady cynicky apatických filmů o dobových poměrech, mezi něž patří také Olmerův svěrákovský diptych "Jako jed" a "Co je vám, doktore?". Náhlé změny politického klimatu tvůrci využili k většímu vyostření látky, což vyústilo v charakteristickou olmerovskou porevoluční jedovatou slinu. "Ta naše písnička česká II" sestává z epizodických výjevů, které tematizováním pozdně-normalizačního cynismu, bezmoci jednotlivce, morálních kompromisů a nespravedlnosti kastového systému úspěšně v divácích kumuluje nasranost. Vyprávění ale neopomíjí ani dobové paradoxy jako byla vědomě přijímaná kriminalita, divoké výjezdy za lákadly Západu i kontrast paradoxně stále srdnaté propagandy oficiálních médií a vulgárních fórků na účet režimu, které nebyly cizí ani jeho čelným představitelům. Pod závojem nevybíravého pohledu na zlo komunismu s reálnou lidskou tváří vzniklo vypjaté exploatační leporelo, které ale přestože vzniklo v porevoluční euforii, nenabízí divákům ventil a oddech, nýbrž sálá normalizačním babráním se v marasmu a hospodsky pasivním mrmláním. (13.12.2015)

Na filmu je už jasně vidět Olmerovo směřování ke sračkám typu Playgirls - sice točim film na hovno, ale dám tam nějaký mrdání, kozy a nahý prdele a snad se to chytne... Tady se ještě tak nějak držel v mezích a navíc to zachránil Poloczek s Hartlem. Mimochodem ve filmu má plno celkem známejch herců nejrůznější kratičký štěky. Hlavně mě teda dostal František Husák, kterej za celej film řekne jedinou větu a vybleje se na nějakym rautu do talířů s chlebíčkama. Pro mě je to za hodně slaboučký 3 hvězdy. A to dávám teda hlavně za nedávno zemřelýho Poloczka, protože ten byl v tý roli stranickýho funkcionáře naprosto dokonalej. (19.03.2012)

Obrovská škoda, že tento film ihned po převratu zapadnul, tak jako více filmů natočených v devadesátém roce. Tenkrát měl každej jinší starosti, než chodit na český filmy do kina. Příběh o houslistovi Janovi, kterého výborně ztvárnil Jan Hartl začíná přesně ve chvíli, kdy spojená vojska Varšavské smlouvy okupují Prahu. Aby se Jan mohl nějak uživit, tak musí dělat ústupky a vyloženě šaška pro vysokého stranického funkcionáře v prasácké roli Bronislava Poloczeka, který mohl manipulovat s kýmkoliv a jakkoliv se mu zachtělo. Opět se mě zvedal žaludek z toho strašnýho totalitního režimu, kdy mohl člověk spadnout až na dno, nebo začít z vlezdoprdelectvím a podvolit se straně a tím ztratit veškerou důstojnost. Fuj, hanba komunistům, tohle byla fakt otřesná doba. Pěkně nechutnýho a úlisnýho tajemníka si zahrál i David Matásek, jehož příčesek byl ještě úlisnější než on sám, nebo věčně ožralej funkcionář v roli Františka Husáka, kterej na jedné stranické hostině poblije celej švédskej stůl. Vít Olmer si opět nebral servítky a natočil i odvážné scénky, jak třeba Hartl orálně uspokojuje Ivanu Chýlkovou (zpěvačka), nebo jak si Broňa nechá kouřit od nějaké kurvy, anebo nehorázný kozy Lucie Bílé, které i přes lehké tričko dávají pěknej viditelnej tvar. Už jen z těchto pohledů je to zásadní a nesrovnatelný snímek v československé kinematografii. A hlavně ty papalášký žranice, chlastačky až do rána, to je vše natočeno tak přesvědčivě a téměř dokumentárně, jakoby film točila Věra Chytilová. Hodně tomu totiž přispívá kamera Jana Malíře (Věře Chytilové dělal kameru k filmům Faunovo velmi pozdí odpoledne a Šašek a královna), která je furt ve střehu a neustále mapuje každou scénu hodně detailně, zabírá různé úhly, detaily obličejů, zkrátka přesně tak, jak jsme tomu zvyklí u filmů paní Chytilové. Příběh končí těsně před Sametovou revolucí (aspoň mě to tak připadlo) a co se vše v mezičase odehrává je fakt hrozný svinstvo! Vít Olmer byl jedinečný režisér a je velká škoda, že mu po jeho posledním dobrým filmu Tankový prapor taky řádně mrdlo v hlavě (podobně jako Troškovy) a začal točit nehorázný bahno. Jeho dřívější snímky měly sakra šťávu, spád a vypovídaly energicky a bez nějakých příkras o tehdejších dobách (např. i film Bony a klid) a v osmdesátých letech byl výjimečnej a originální tvůrce. Tankový prapor, Bony a klid a Ta naše písnička česká II jsou jeho nejlepšími režijními počiny. A ještě jen malý dodatek : s hudební komedií Ta naše písnička česká z roku 1967 nemá toto drama absolutně nic společného! (02.01.2018)

No špatný to nejni, i když se tam vyskytují dnes zcela zprofanovaná jména John (byl mi vrcholně před "sametem" to svojí konstruktivní kritikou v mezích zákona vrcholně nesympatický už jako prominentní redaktor Mladého světa) a Vít Olmer, který by si asi udělal později líp, kdyby se až zas tak nežinýroval a začal točit to tvrdé porno, přesto tohle ukazuje, jak to v oné době chodilo. Je to sice poněkud přehnané (to jsou Bony a klid taky, i když tady je vidět, jak si autoři s tou svobodou neuměli poradit). Nakonec, Hartl hraje pořád stejně, Poloczek si onoho odporného funkcionáře opravdu užil a jednoho potěší i roličky Lucky Bílé a Evičky Čížkovské.....porovnávat tohle ale třeba s Mášovým Byli jsme to my nelze ani trošku. (28.08.2015)

Film, ktery ani tak nemapuje jeden zivot snazici se prezit v socialismu, jako charakteristiku ceske povahy (coz mozna tvurci v dobe vzniku jeste netusili, nebo nemeli v planu). Lidi, kteri se snazi prosadit lezenim do prdele, kurvenim, pomlouvanim, lhanim a bonzovanim je nekonecny zastup i dnes. Je to proste o lidech a ne o socialismu, kapitalismu, protektoratu nebo Rakousko-Uhersku. Poloczek v roli funkcionare vyborny, Hartl hraje cely zivot stejne typy, coz z neho nedela velkeho herce, na tuto roli to ale slusne staci. Olmer byl na prelomu 80.-90. let na svem vrcholu, film me bavil svou beznadeji a hlaskami... "Vite, ze ktere strany to ma zenska nejradeji? Z te komunisticke, tam jsou totiz ti nejvetsi curaci". Vyborny filmovy plakat. (26.04.2014)