Pod pískem

Malá psychologická hra, na které je nejzajímavější fakt, že Bruno Cremer má většinou výraz, po kterém mám pocit, že všechny zúčastněné hodlá zdrogovat a ve spánku jim klacíkem od nanuku vyoperovat páteř. Což je ovšem jedna z nejlepších věcí, vážně mě ten pocit i jeho role bavila, i hlavní protagonistka hraje výborně a zdobí film jak sama sebou, tak decentním civilním herectvím, ale ona je to bohužel tak trošku třešnička, která místo dortu trůní na půlce ryby, kterou někdo nechal v létě pár dní povalovat na zemi, děj je hrozně slabé místo, míst, kde by se mohla nějaká ta psychohra alespoň tróchen projevit je hrozně málo a velká část děje je trošku... Zbytečná, naštěstí jsou tam ale dobří herci, kteří drží film v jakés takés kvalitě, byť průměrné. PS: tohle že je mysteriózní? Obávám se, že ani v nejmenším. (08.05.2014)

Začnu intimní poznámkou Mr. F.W.Colqhouna *****: "Celou hodinu a půl jsem bojoval s pocitem, že jsem film už viděl..." Ano, já také, a zřejmě i mnozí jiní. Jde přece o archetypovou situaci, která se může vyskytovat v mnoha formách, a můžeme ji prožít na různých úrovních; fantazijní, snové, paranormální, psychoanalytické. Zde je podána v souřadnici Lacanovského reálna, v němž se mísí vše, co nelze vyjádřit slovem ani obrazem, co lze popsat pouze hrubým pojmem (viz zde mysteriózní drama); F.W.Colqhoun mluví dokonce o paranoii. Jaké máme možnosti pro racionální vysvětlení? Jean utonul, Jean se šel utopit, Jean byl zabit, unesen, otráven atp., Jean se sbalil a zdrhnul. Celý film se nám snaží vysvětlit, jak to bylo. Jsme schopni to pochopit? Kde je tedy naše racionalita? Pokud nejsme schopni situaci rozřešit, pak nutně zůstal ležet na dece, resp. se z ní propadl pod písek (tam ho také Marie hledá, byť nedůsledně). A tak to také chápe jeho žena Marie. Pozn. 1: Možná je škoda, že připodobnění (spíše jen mentální) k Wirginií Woolfové nebylo dotaženo, přestože bylo reflektováno ve dvou vlnách. Okamžiky, kdy Marie přecházela do jiného psychického režimu, jsme to pociťoval podobně, jako přechody myšlenkových sekvencí v jejích knihách - a zrovna "Vlny" je moje nejoblíbenější. Pozn. 2: Scénár 7 hvězd, režie 3, průměr 5. (12.02.2019)

Zvláštní film a upřímně z něj mám smíšené pocity. Na jedné straně žena, která ztratí manžela a neví jak, zda zemřel či odešel. Viděl jsem a cítil tu neochotu přijmout realitu. Na straně druhé o manželovi jsme se toho mnoho nedozvěděli a dějových oslích můstků bylo ves nímku taky dost, abych si dokázal udělat nějaký kompaktnější obrázek nebo i názor na to, co se mohlo stát, případně zda by jeho chování, určité kroky či jiné indicie mohly nějakým směrem ukázat. Asi se na snímek budu muset podívat ještě jednou z odstupem času, třeba svůj komentář přehodnotím. (20.05.2010)

To byl hlavně herecký koncert Charlotte Rampling, která zde ztvárnila ženu, která zcela uzavřela svou mysl před smutnou událostí, kterou byla smrt jejího muže. Citlivě natočené drama se smyslem pro detail, ve velmi pomalém tempu, které ne každého diváka nadchne. Velmi pěkně byl vykreslený její duševní zmatek, který byl jasně patrný na tváři v momentech, kdy její mysl bojovala s tím, zda přijmout realitu a nebo jí popřít a Marie se tak postupně dostává na velmi tenkou hranici mezi šílenstvím a zdravým rozumem. Bruno Cremer se moc ke slovu nedostal a to je možná škoda, ale scénář mu to tady víc nedovolil. 3,5* (22.06.2013)

Herecký koncert Charlotte Rampling pod taktovkou mistra ženského francouzského filmu Francoise Ozona. Civilní herecký projev téhle herečky dává filmu další rozměr, kdy se z odchodu manžela (ať už za tím odchodem bylo cokoli) stává osobní tragédie, ze které je jen jedna cesta - víra. Nebo tak nějak :) Nejvíc mě asi oslovily scény z márnice, kde si s divákem režisér hraje snad nejvíc. Napřed něco vysvětlí, ukáže a následně to úplně popře. Vedlejší linie se stárnoucím bonvivánem Vincentem, kdy Marie v těch nejméně vhodných momentech propadá v záchvaty smíchu, nebyla vůbec špatná. Přesto je vidět, že Ozon svoje herečky miluje a nechává jim dostatek prostoru - většinou na úkor (vedlejších) mužských kolegů. Snad proto - pro jeho lásku, obdiv a respekt k velkým (i menším) frnacouzským (i britským) herečkám - se mi jeho filmy tolik líběj. (01.05.2012)