Loni v Marienbadu

Artová lahůdka, která asi nesedne každému. Musím přiznat, že i po letech mne film zaujal vytříbeným zacházením s obrazem, symboly, slovem. Časté opakování (ať už textů, či obrazu - například uléhání ženy na lůžko) bylo typické pro filmy 60.let. Práce s asociacemi připomene český poetismus. Snímek se stal vzorem i pro českou novou vlnu ( Případ pro začínajícího kata, O slavnosti a hostech, Ovoce stromů rajských jíme, Hotel pro cizince, Archa bláznů a řada dalších), při sledování sošného tance podezírám trochu J.Herze, že jej převzal do plesu mrtvých v Devátém srdci. Ať už se snímky inspirovaly skutečně, či byly jen na stejné vlně, vůbec to nevadí. Loni v Marienbadu ukazuje mimo jiné, v čem spočívá základ filmu - kompozice obrazů je úžasná a bezchybná. Existuje řada verzí výkladů filmu, ale sám režisér přiznává, že žádnou z nich nelze jednoznačně vyvrátit a žádná z nich není důležitá.... ,,Když vidím film, zajímám se více o hru pocitů než o postavy, " řekl jednou Resnais (I.Herfurt:Zlatý fond světové kinematografie, Horizont Praha 1986, str.218). Osobně jsem, aniž bych výklady k filmu předem četl, viděl v muži-svůdci Smrt, která si přišla pro oběť, jíž dala roční odklad. Kupodivu jsem zjitil, že podobně film vidí F.Weyerganse... Skvostné surrealistické dílo rozehrává tajemnou hru, kterou si lapený divák užije až do otevřeného? konce... (05.06.2012)

Počátek tažení nouvelle vague proti lineárnímu vyprávění a jeden z prvních mind-game filmů, jejichž koncept o čtyři desetiletí později rozvedli a na mainstreamovou úroveň převedli američtí filmaři. Frustrace ze sledování Marienbadu stoupá s odhalováním, jak prostinký příběh nám NEvypráví. Muž přesvědčuje ženu, že spolu strávili minulé léto. Milostný příběh, nic složitého. Jenže slova jsou nezávislá na obrazech, vzpomínky na vzpomínajících a kamera na postavách (poletuje si prostorem, odmítaje přijmout číkoli hledisko – stejný pocit "neukotvenosti" jako když čtete nový román). Události a prostředí se opakují, ale nikoli za účelem připomenutí důležitých informací. Právě naopak – detaily jsou odlišné, dříve vyřčené a ukázané je zpochybněno či vyvráceno. Několikrát. Důsledek? Nejistota, nestálost, nevíra v elementární poznávací schopnosti. Ovšem také zvědavost a nutkání odhalit dostatečně velkou část tajemství, aby vaše interpretace viděného nabyla významu. Robbe-Grillet a Resnais během natáčení společnost řeč navzdory dílčím neshodám najít dokázali. Koho ale dnes zaujme zaumný jazyk, kterým se ho oba pánové snaží vyvést z labyrintu vzpomínek? (S nulovou zárukou, že nás navádí správným směrem.) Inu, kohokoli dost odvážného do onoho labyrintu vstoupit, nechat se vést, ale zároveň trochu vzdorovat a buď se na konci bezmocně octnout na začátku, nebo přijmout, že hledání může být objevné i bez toho, abyste na jeho konci něco našli. 75% Zajímavé komentáře: CheGuevara, vypravěč, Anderton (05.06.2012)

Líbí se mi ta snová atmosféra, to nezúčastněné bloumání místnostmi, chodbami, kolem různých lidí a útržků dialogů. Pravda, hudební skladatel se občas zapomněl a hudba přehluší účinek kamery a obrazů. Ale pak tam ještě někdo dosadil lidi, jejichž rozmluvy dokonce dávají jakýs takýs smysl, a tím je to celé na nic. Sen se hroutí, najednou sem zasahuje jakási realita. Mimochodem, Josef Kainar kdysi skládal básně tak, že dal do klobouku papírky se slovy a pak je náhodně losoval a skládal vedle sebe. Tenhle film je podobný - náhodné útržky snové paměti (ostatně je to podle snu natočené). Ale popravdě, takové O slavnosti a hostech nebo Případ pro začínajícího kata mne tou snovou kamerou dostanou daleko víc - a navíc se na ně rád podívám znovu, už kvůli jistému přesahu a jisté vstřícnosti k divákovi. Tady je divák vedlejší, padl na oltář umění s velkým U, popření narace, ať žije forma! Jistě, je to zajímavé bourat pravidla, ale jako odkopnutý divák také raději příště vyhledám něco méně umělecky formálního. (20.07.2012)

Hneď na začiatok dám na správnu mieru,že film je náročný na porozumenie,čo vidieť na jeden krát, nebude asi stačiť? To môže odradiť súčasných divákov,ktorí na takúto hru si netrúfajú,takpovediac nuda pre nich sa rýchlo dostaví,pre mňa sa jednalo o nový filmový hlavolam,ktorý ma bavil pre ústrednú herečku Delphine Seyrig pre jej melancholický výraz tváre,ktorý vzbudzoval otázky bez odpovedí,samotná štruktúra sa javí väčšinou ako ilúzia alebo sen a kamera účelovo sníma obrazy magickým dojmom,mal som celý čas pocit,že som hypnotizovaný. Alainov snímok z roku 1959,Hirošima moja láska je takisto nejednoduchý,ale zrozumiteľnejší po filmovej stránke,tento je ťažký,zvláštny,mysteriózny,ale podotýkam,že sa mi nestalo počas pozerania to,že by som sa nudil. (06.05.2014)

Ťažko popísať, čo som si od tohto diela odniesol ako divák. Film to vlastne nieje, ale zároveň aj je, štýl je ťažký a pre obyčajného diváka doslova ubíjajúci. Odsúdil som prelomové dielo, ale Film by mal mať pre mňa predsa len zábavnejší charakter. Prapôvodne toto umenie vzniklo práve z tohto dôvodu. Baviť. (21.02.2017)