poster

Hirošima, má láska

  • Francie

    Hiroshima mon amour

  • Japonsko

    Nijuuyojikan no jouji

  • Slovensko

    Hirošima, moja láska

  • Velká Británie

    Hiroshima mon amour

Drama / Romantický / Válečný

Francie / Japonsko, 1959, 90 min

Režie:

Alain Resnais

Scénář:

Marguerite Duras

Kamera:

Sacha Vierny

Scénografie:

Mayo
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • liborek_
    ****

    "Neviděla jsi v Hirošimě nic." "Viděla jsem nemocnici; jsem si tím jistá. Nemocnice v Hirošemě přece existuje..." "Neviděla jsi nemocnici v Hirošimě. Neviděla jsi nic." „Ženy riskují – rodí deformované děti; příšery; ale nevzdávají se. Muži se stávají sterilními, ale nevzdávají se. Lidé mají hrůzu z deště; déšť, který padá na Tichý oceán. Tichý oceán se stává vražedným – umírají ryby. Lidé mají strach z jídla Jídlo v celém městě je spáleno Poslouchej: já vím, že se to opět stane 200 tisíc mrtvých, 80 tisíc zraněných, během devíti vteřin. Na povrchu země teplota stoupne na 10 000 stupňů. Deset tisíc sluncí, řeknou lidé. Asfalt bude hořet. Všechno zachvátí chaos. A celé město se zvedne do výšky a pak dopadne zpět na povrch země jako popel“ Úvodní rozhovor hlavních hrdinů předznamenává, v jakém duchu se ponese celý film. Vztah francouzské herečky a japonského architekta upoutá svou poetičností a také naléhavostí. Nejde o běžnou love story na pozadí tragických vzpomínek, ale o hlubokou sondu do duše jedné zmatené dívky a muže, přeživšího nejstrašnější výbuch v dějinách. Musí se vidět!!(26.4.2006)

  • Matty
    ****

    Film vyprávěný v ne-přítomném čase. S odstupem padesáti let, poté, co se mind-game filmy (re-konstruující s různou mírou abstrakce fungování určitých myšlenkových procesů) staly běžnou součástí mainstreamu, je stále fascinující sledovat a poslouchat, kam až Resnais s Durasovou pod vlivem Proustova Hledání ztraceného času a Griffithovy Intolerance dotáhli původní producentův požadavek dokumentu o atomové bombě. ___ Dokumentární prolog zůstává obsahově nejsrozumitelnější částí pětiaktového snímku. Ukazuje přímé, fyzické stopy tragédie, nikoli psychické následky, jimž patří zbytek filmu – esej o vzpomínání a zapomínání, o osobních a národních traumatech. Jedna tragédie ožívá pod vlivem jiné. Objektivní a subjektivní hledisko se vzájemně prostupují a překrývají, podobně jako v úvodním záběru dvě těla splývají v abstraktní obrazec (její Nevers, jeho Hirošima – a naopak). Bezezbytku zde platí, že forma je obsahem. ___ Plynulé přecházení mezi minulým a přítomným časem, bez tradičních vizuálních „uvozovek“ (např. nájezd na detail tváře, rozmlžení obrazu) nás ponechává v nejistotě, jde-li o flashbacky, představy nebo pouhé režisérovy ilustrace k hrdinčiným vzpomínkám (tj. o jev, který není motivován samotným aktem vzpomínání). Přechod jsou iniciovány buďto na rovině osobního prožitku, nebo filmovou formou – zvukem, obrazem či pocitem. Nevíme, nakolik lze viděnému věřit, stejně jako se nemůžeme na afektivní paměť, neustále zatěžovanou vědomím minulosti, spoléhat v životě. Přítomné vyvolává minulé, minulé pomáhá pochopit přítomné. Díky dialektickému vztahu mezi oběma časy se film pohybuje paralelně vpřed i vzad. Ve dvou směrech a ve dvou světech zároveň. Vzpomínky se vynořují a náhle zmizí, minulost se slévá s přítomností. Lidé i místa ztrácejí svou identitu, doslova se zapomínají. ___ Dojem nepřerušovaného toku obrazů umocňuje lyrický mimoobrazový komentář (který Durasová využila ještě důsledněji ve svém režijním debutu India Song) s replikami opakovanými hypnotizujícím hlasem Emmanuelle Rivy na způsob mantry, a Resnaisův stylistický trademark – dlouhé „odtělesněné“ kamerové jízdy, jaké používal již v dokumentech Noc a mlha a Všechna paměť světa. ___ Hirošima není unikátním filmovou zkušeností navzdory své nesrozumitelnosti, ale právě díky ní, a třebaže má některé příznaky přeintelektualizované demonstrace toho, co lze s filmem (divákům) dělat, zároveň klade otázky, které se týkají každé lidské bytosti. Kdy a kde je naše místo v čase? 80% Zajímavé komentáře: Radko, Sandiego, ScarPoul(27.5.2013)

  • Radko
    ****

    Začiatkom konca lásky je zabúdanie druhého. Začiatkom konca ľudstva je strata historickej pamäte. Ako znovu oživiť stratené a zabudnuté city ? Ako nezabudnúť na hrôzy minulosti ? Spojiť tieto tézy a otázky do jedného celku sa rozhodol Alain Resnais až v priebehu nakrúcania. Pôvodne zamýšľal nakrútiť len dokument o Hirošime, doplnenie o ľúbostný príbeh vzniklo dodatočne. Prepojenie lásky a politiky, histórie osobnej a kolektívnej trochu neorganicky vytŕča najmä v úvode, ktorý akoby vypadol z iného filmu. Tvorí ho sled otrasných záberov hirošimských hrôz z obdobia tesne po výbuchu. Zvyšok sa venuje vzťahu muža a ženy, Francúzky a Japonca. Náhodná posteľová epizóda vzdialených ľudí sa mení na znovu oživenie odumretých vášní. Vyvolá ho najmä mužov záujem o minulosť dievčaťa. Čriepky poeticky roztrúsených spomienok na jej osudovú lásku podnietia vznik lásky novej. Protiklady a popierania, zabúdanie a prebudenie polozabudnutých spomienok, novo vzplanutá vášeň zabíjaná súčasnými pochybnosťami sú základom dialógov, odohrávajúcich sa za zavretými ústami hrdinov. Nová filmová forma, rozbíjanie lineárneho plynutia času, podmanivá hudba.(3.2.2007)

  • Bubble74
    *****

    Vzpomínky, které vyvolávají neutichající bolest jsou kruté, protože jsou skryté hluboko v podvědomí a mohou se kdykoliv bez varování vynořit. Špatně se vymazávají a těžko se nad nimi vítězí. Dojem zapomnění může být klam, ale pro někoho i bázeň. Nikdo zatím neznázornil tento nerovný souboj lidských srdcí s neúprosnou minulostí poetičtěji a upřímněji než to inovačně předvedl Resnais v Hiroshima mon amour. Filmem víří symbolika a metafory. Je zahájen děsivými kolážemi a proložen výtečným spojením prostřihů, kde nic není tak jak se zdá. Práce s kamerou je skutečně vytříbená a každý close-up je ještě výstižnější než samotné dialogy. Resnaisovi se podařilo citlivě vyjádřit, že tragédie jednotlivce není nikterak banálnější než kolektivní utrpení statisíců, protože na život postižených osob má stejně neblahý dopad. Doporučuji opakované zhlédnutí, zážitek se ještě více prohloubí.(10.5.2011)

  • Kulmon
    ***

    První čtvrthodina je naprosto famozní. Vyprávěný příběh lásky kombinovaný s otřesnými záběry na zubožené oběti hirošimské tragédie a do toho úchvatná kamera ve stylu Muže s kinoaparátem slibuje nevšední zážitek. Z hlediska vyprávěcího jistě i po zbytek filmu. Novátorské postupy potěší, tím spíše, když si uvědomíme vliv filmu na další tvůrce. Ale to je vše. Zbytek filmu totiž ve skutečnosti vykolejí a zpět na vytyčenou trať se nedostane, což je jistě škoda. Lepší 3*, samotného mne to mrzí, ale na čtyřku se nevytáhne.(28.6.2009)

  • - Eidži Okada (postava Lui) vůbec neuměl francouzsky a nazpaměť se učil vyslovovat každou slabiku. (džanik)

  • - Snímek původně vznikal jako dokument o atomovém výbuchu v Hirošimě a až posléze se jej režisér Resnais rozhodl proměnit na hraný film. [Zdroj: 1001 filmů] (Cimr)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace