poster

Hirošima, má láska

  • Francie

    Hiroshima, mon amour

  • Japonsko

    Nijuuyojikan no jouji

  • anglický

    Hiroshima, My Love

  • Slovensko

    Hirošima, moja láska

  • Velká Británie

    Hiroshima Mon Amour

  • USA

    Hiroshima Mon Amour

Drama / Romantický

Francie / Japonsko, 1959, 90 min

Režie:

Alain Resnais

Scénář:

Marguerite Duras

Kamera:

Sacha Vierny

Scénografie:

Mayo
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Matty
    ****

    Film vyprávěný v ne-přítomném čase. S odstupem padesáti let, poté, co se mind-game filmy (re-konstruující s různou mírou abstrakce fungování určitých myšlenkových procesů) staly běžnou součástí mainstreamu, je stále fascinující sledovat a poslouchat, kam až Resnais s Durasovou pod vlivem Proustova Hledání ztraceného času a Griffithovy Intolerance dotáhli původní producentův požadavek dokumentu o atomové bombě. ___ Dokumentární prolog zůstává obsahově nejsrozumitelnější částí pětiaktového snímku. Ukazuje přímé, fyzické stopy tragédie, nikoli psychické následky, jimž patří zbytek filmu – esej o vzpomínání a zapomínání, o osobních a národních traumatech. Jedna tragédie ožívá pod vlivem jiné. Objektivní a subjektivní hledisko se vzájemně prostupují a překrývají, podobně jako v úvodním záběru dvě těla splývají v abstraktní obrazec (její Nevers, jeho Hirošima – a naopak). Bezezbytku zde platí, že forma je obsahem. ___ Plynulé přecházení mezi minulým a přítomným časem, bez tradičních vizuálních „uvozovek“ (např. nájezd na detail tváře, rozmlžení obrazu) nás ponechává v nejistotě, jde-li o flashbacky, představy nebo pouhé režisérovy ilustrace k hrdinčiným vzpomínkám (tj. o jev, který není motivován samotným aktem vzpomínání). Přechod jsou iniciovány buďto na rovině osobního prožitku, nebo filmovou formou – zvukem, obrazem či pocitem. Nevíme, nakolik lze viděnému věřit, stejně jako se nemůžeme na afektivní paměť, neustále zatěžovanou vědomím minulosti, spoléhat v životě. Přítomné vyvolává minulé, minulé pomáhá pochopit přítomné. Díky dialektickému vztahu mezi oběma časy se film pohybuje paralelně vpřed i vzad. Ve dvou směrech a ve dvou světech zároveň. Vzpomínky se vynořují a náhle zmizí, minulost se slévá s přítomností. Lidé i místa ztrácejí svou identitu, doslova se zapomínají. ___ Dojem nepřerušovaného toku obrazů umocňuje lyrický mimoobrazový komentář (který Durasová využila ještě důsledněji ve svém režijním debutu India Song) s replikami opakovanými hypnotizujícím hlasem Emmanuelle Rivy na způsob mantry, a Resnaisův stylistický trademark – dlouhé „odtělesněné“ kamerové jízdy, jaké používal již v dokumentech Noc a mlha a Všechna paměť světa. ___ Hirošima není unikátním filmovou zkušeností navzdory své nesrozumitelnosti, ale právě díky ní, a třebaže má některé příznaky přeintelektualizované demonstrace toho, co lze s filmem (divákům) dělat, zároveň klade otázky, které se týkají každé lidské bytosti. Kdy a kde je naše místo v čase? 80% Zajímavé komentáře: Radko, Sandiego, ScarPoul(27.5.2013)

  • ambron
    *****

    Film o našej pamäti a zabúdaní. Dve tragédia, dvaja jedinci spojení v jeden príbeh zabudnutia. Dej je síce jednoduchý, ale dosť zložito vyrozprávaný, používajúc mnohé symboly a metafory. Trebárs Hirošima sa stáva metaforou pre silu vzťahu, tragédiu ubiehajúceho času, pominuteľnosti pamäte. Technicky veľmi pozoruhodne zvládnutý film s vynikajúcimi hercami. Na prvý krát som príbeh nepojal celý, takže si žiada ďalšiu projekciu, ktorej sa už teraz neviem dočkať. Silný film.(21.11.2012)

  • Frajer42
    ***

    Během prvních 15 minut mi málem došlo v kalhotách k samovolnému úniku ejakulátu. To bylo něco úžasného. Modlil jsem se, aby snímek nikdy neskončil. To byla lyrická báseň a pohlazení všech smyslů. Bohužel po luxusním úvodu se přešlo do děje, kde už všechno bylo výrazně horší.Francouzi už samou rozežraností nevěděli, co by dali do huby, tak začali žrát žabí stehýnka. V tomto filmu hlavní hrdinka už také nevěděla, co by dala do huby, tak vyzkoušela žluté masíčko z Hirošimy. V úvodu filmu jsem měl pocit, že společným znakem filmů nové vlny je mimo jiné to, že jsou všechny ženy kurvy a píče a nedávají smysl. Naštěstí jsem byl vyveden z omylu, protože tato žena postupem času začala dávat smysl a dokonce se z filmu stalo docela zajímavé a hodnotné povídání o lásce a hlavně celkem důkladný psychologický rozbor ženské duše. Snad tak důkladný, jak jenom to muž může dokázat. Umělecká stránka filmu mě v tomto případě zásadně neobtěžovala. Velký problém jsem měl snad jen se stále se zvyšující stereotypností děje. Zkrácení by bylo ku prospěchu všech. Koukatelná záležitost s hezkým poselstvím. Jsem si jistý, že mi tento snímek bude nějakou dobu rezonovat v mysli.(7.8.2019)

  • Aleee89
    ****

    Hirošima, má láska je a není milostný příběh. Pokud ano, tak je to rozhodně milostný příběh značně neobvyklý. Daleko více na mě ale snímek působil jako hluboká sonda do lidské psychiky. Pozitivně hodnotím i další rovinu - zajímavou reflexi druhé světové války, její japonská část jde totiž obecně spíše mimo evropské vědění. I když jsem člověk, který u filmu povětšinou hledá silný příběh, Hirošimu jsem si užila, ač tu žádný epický příběh není. Notně tomu dopomáhá nádherná hudba, nápady režiséra - střih, kamera apod. (ne nadarmo je tohle snímek, v němž tak silně rezonuje francouzská nová vlna). Část explicitně líčící následky dopadu atomové bomby byla velice silná a asi nejsilnější z celého filmu. Je proto škoda, že přišla na začátku, protože v kontextu těchto scén ty další tolik nevyzní. Ten snímek má velký význam a rozhodně si nezaslouží zapomnění, tudíž ho doporučuji ke zhlédnutí. (Slova o zapomnění v souvislosti s filmem samým teď působí skoro dvojsmyslně...)(19.6.2012)

  • Rob Roy
    ***

    Prolog francouzské nové vlny mě zrovna nenadchl. Začátek filmu, ukazování hirošimských hrůz, je vrcholem. Poté už jen milostný příběh, nimrání se ženy ve vlastních pocitech, její nerozhodnost, trauma z minulosti, snaha o zapomnění... Emocionálně kupodivu chladné, navíc nemám rád nerozhodný ženský. Dobrá práce s kamerou a především s hudbou, ta hodně zachraňuje.(27.10.2005)

  • - Eidži Okada (postava Lui) vůbec neuměl francouzsky a nazpaměť se učil vyslovovat každou slabiku. (džanik)

  • - Snímek původně vznikal jako dokument o atomovém výbuchu v Hirošimě a až posléze se jej režisér Resnais rozhodl proměnit na hraný film. [Zdroj: 1001 filmů] (Cimr)