Hirošima, má láska

Poetický príbeh o láske a stratenosti vo svete. Resnais sa rozhodol kašlať na klasický spôsob narácie a vybral sa nekonvenčnou cestou - ktorá mu priniesla uznanie - rozprávajúc o pocitoch a spomienkach hlavnej hrdinky. Často krát jej spomienky vizualizuje pomocou retrospektív. Jednak vidíme príbeh jej prvej lásky, následne šialenstvo spôsobené smrťou jej milého a potom sa presúvame do Hiroshimi, kde prekonáva rovnaké emiocionálne a psychické stavy s mladíkom ktorý jej prvého milenca pripomína. Hiroshima, moja láska je natočený ako filmová báseň. Myšlienky a dialógy hlavných hrdinov sú neustále nabité emóciou alebo pocitom a často krát pôsobia ako báseň s voľným veršom na tému láska, samota, túžba a šialenstvo. V neposlednom rade musím pochváliť úvodnú časť filmu, ktorá nám prezentuje Hiroshimu tesne po vojne - ako miesto, ktoré zo svojho zničenia znova vyrástlo čo je zároveň aj akýsi prvotný význam celého príbehu ústrednej postavy, ktorá poznačená nešťastnou láskou k nej znova začne inklinovať. Pararelné striedanie francúzskej a japonskej krajiny obohacuje film o históriu postáv, ukazujúc krajinu s ktorej pochádzajú a ktorá je v obidvoch prípadoch poznačená deštruktívnou svetovou vojnou. (02.04.2012)

"ZŮSTAT JE JEŠTĚ VÍC NEMOŽNÉ NEŽ ODJET." Pomuchlaná lovestory v kulisách nejpodivnějších - z popela atomového úderu povstávající Hirošimě. To, co začalo jako krátkodobý milostný vztah s pevně danou záruční lhůtou, přerůstá v hloubkovou terapii, pocity vyplouvají napovrch, trauma se odhaluje v plné nahotě... Jsou tam velice zajímavé plochy, podpořené obrazem i hudbou, chvílemi to zní jako poezie a v těchto momentech je film víc než zajímavý, na druhou stranu musí postavy bojovat se sympatiemi diváka, protože minimálně postava japonského architekta má jisté deviantní konotace (jako by se na odhalené bolesti neukojitelně pásl), a to spojení s tématem krapet eroduje. 60% (11.02.2024)

Udělal jsem si na začátku k filmu kafe a zůstalo mi na celých 90 minut, protože jsem nechtěl narušovat křehkou atmosféru filmu tím, že se budu natahovat pro hrnek... Takhle nějak by podle mě měl vypadat ideální umělecký film. Krásné obrazy doprovázené nádhernou hudbou, které nejsou jen prvoplánově hezké. Cítíme, že se film k něčemu vyjadřuje. Co je tématem? Paměť, pomíjivost lásky i života, válka, svědomí... Není to přísně určeno - každý ať si najde, co ho osloví. Loni v Marienbadu mám radši, ale i Hirošima, má láska je jedním z těch sugestivních filmů, u kterých krásou přestávám dýchat. (07.10.2012)

Vzpomínky, které vyvolávají neutichající bolest jsou kruté, protože jsou skryté hluboko v podvědomí a mohou se kdykoliv bez varování vynořit. Špatně se vymazávají a těžko se nad nimi vítězí. Dojem zapomnění může být klam, ale pro někoho i bázeň. Nikdo zatím neznázornil tento nerovný souboj lidských srdcí s neúprosnou minulostí poetičtěji a upřímněji než to inovačně předvedl Resnais v Hiroshima mon amour. Filmem víří symbolika a metafory. Je zahájen děsivými kolážemi a proložen výtečným spojením prostřihů, kde nic není tak jak se zdá. Práce s kamerou je skutečně vytříbená a každý close-up je ještě výstižnější než samotné dialogy. Resnaisovi se podařilo citlivě vyjádřit, že tragédie jednotlivce není nikterak banálnější než kolektivní utrpení statisíců, protože na život postižených osob má stejně neblahý dopad. Doporučuji opakované zhlédnutí, zážitek se ještě více prohloubí. (10.05.2011)

Francouzka a Japonec se setkají v Hirošimě, městě, které poznalo, co je to ztráta. Stanou se z nich milenci, ovšem to, co je pojí není ani tak láska, jako spíš město rezonující lidským utrpením. Francouzská dívka kdysi ztratila svého přítele, a právě v Hirošimě ji vzpomínky dostihnou. Její Japonský milenec zas ztratil v Hirošimě rodinu. Resnaisův film se mi zdál umělý, jako by nefungovala interakce mezi oběma herci. Věty jimi pronášené znějí ploše, umělě, jako by se jednalo o nějaký dramatický přenes v rádiu, a ne o film plný vášně a osamění. I přesto je film z počátku docela poutavý, postava dívky je opředena tajemstvím, které dá jejich vztahu novou tvář. Ve chvíli, kdy však Resnais vyloží všechny karty na stůl, jako by film ztratil dech. (15.10.2005)