Evangelium sv. Matouše

Hvězdičkově nehodnotím, opravdu nevím, jak se k tomu postavit. Vizuálně velmi působivé dílo, ale celkově jsem byl zklamán. Čekal jsem víc než strohé, statické předvedení textů Matoušova evangelia. Začátek filmu se mi velmi líbil (jakoby se snažil postihnout hranici mezi realističností a snovou legendárností příběhu o Ježíšově narození, Mariina až provokativní obyčejnost, Josefova nedůvěra, zoufalství, pak přijetí andělova vysvětlení, potom silné setkání Ježíše s Křtitelem). Pak už to byla strašná nuda (nehodnotím slovní obsah, který znám z četby Bible) a nedokázal jsem přijít na to, proč to Pasolini vlastně točil. Některé scény (např. činnost Jana Křtitele) jakoby záměrně kopírovaly kýčovitou katolickou svatoobrázkovost, někde je impozantní zveličení statického stylu tradičních "pašijových her", ale ani s těmito dojmy si nevím rady. Posledních pár vteřin celého filmu na mě působilo strhujícím dojmem a věřím tedy tomu, že chtěl autor vyobrazit Ježíše především jako sociálně burcujícího kazatele. To se mu celkem povedlo a nemá cenu o tom s filmem diskutovat, je to prostě jeho pohled. Ale celé to přebíjí nuda, která mě po celý film mučila. I přesto považuji tento film za poctivou, umělecky zajímavou osobitou výpověď o dávném kazateli, který se stal jediným Bohem naší civilizace - a "bezbožník" Pasolini mu prostě jen dává slovo, protože si myslí, že stojí za to ho slyšet. Ostatně domnívám se, že tak pokorný a tak účinný "mediální servis" poskytl tomtuto Slovu za celá staletí jen málokdo - ať už byl Pasoliniho záměr jakýkoli. A jako kuriozitu se nestydím přiznat, že nejsem ani schopen rozhodnout, jestli chce tento film Ježíše, případně křesťanskou zvěst o něm, předvést jako "to zlé" nebo "to dobré" nebo obojí ve vzájemné opozici. Tuto svou neschopnost ovšem neváhám přičíst filmu na vrub jako jeho velký klad. Určitě si to někdy pustím znova. Záměrnou strohou doslovnost trochu kazí český překlad názvu (správně "Evangelium podle Matouše"). (24.03.2011)

Nemám rád filmy o víře, které považují svůj námět za tak samospásný, že necítí potřebu cokoliv budovat a pouze před diváka pohodí Ježíše a nechají ho trousit moudra. Ale musím uznat, že Pasoliniho s mým vkusem velmi nekompatibilní styl mě tu poprvé neiritoval. Jediné, co nechápu, že jako ateista natočil tenhle otrocky křesťanský a naprosto nepřemýšlivý film. Asi kvůli té prvoplánové (i když docela funkční) poetice, co nás velmi okázale fackuje nesnesitelné dvě a půl hodiny. A takové je i moje hodnocení - 2 a 1/2. (07.03.2013)

(1001) "Kdo miluje svého otce nebo svou matku více nežli mne, není mne hoden." K filmu toho moc co říct nemám, ale prostě si musím přisadit, že opravdu nemám ráda sebestředné a majetnické lidi. A vůbec celkově lidi, co mají tendence předělávat ostatní k obrazu svému a ty nepředělatelné spálit věčným ohněm. To se mi na tom našem světě líbí, přátelé, že si každý můžeme říkat, co chceme. (28.12.2009)

Na příslušníka radikální levice a člena komunistické strany jde o poněkud netradiční námět, se kterým se ale Pasolini popral se ctí. Na můj vkus pojal své biblické vyprávění až příliš komorně a poněkud mi vadila i přepísklá stopáž filmu, takových 110 minut by bylo adekvátních. Na druhou stranu, je dobré porovnat tenhle 45 let starý kousek s nepopiratelnými filmařskými kvalitami s mnohem známějším a médii propíraným Umučením Krista a hned je znát, jak zoufale povrchní a prázdný film Mel Gibson natočil. Celkový dojem: 65 %. (11.08.2009)

Pasoliniho interpretace evangelia je velmi svérázná. Místy by se dala pochopit jako křesťansko-komunistický manifest. Jak jinak pochopit věty typu „Hovořím vám: Bohatý těžko vejde do království nebeského. Lehčí je velbloudu projít přes oko jehly, než boháčovi vejít do Božího království.“ Pasoliniho marxistické cítění se tak projevilo i ve výkladu Písma. K tomu můžeme přičíst tradiční neorealistické přístupy, jako natáčení exteriérů, chudiny, práce s neherci. Inspirační zdroj je zde jasný. Život ve válkou zničené Itálii se skutečně mohl v lecčems podobat bídě, v níž žili židovští apoštolové v Judeji za vlády císaře Tiberia. Režisérův výklad tradičních biblických premis o chůzi po vodě, nasycení davu atd. se ve snímku zdá být výkladem zcela bez dramatického náboje. Děj plyne tak nějak nenápadně, očekávatelně, šedě. (Právě s tímto jsem osobně měl velký problém, což se podepsalo na mém celkovém hodnocení.) Vše působí zdánlivě amatérským dojmem. Co se daří, je držet vážnost a důstojnost k tématu. Skoro se nechce uvěřit, že film je od stejného režiséra jako šokující Saló, aneb 120 dnů sodomy. Pasolini ale nikdy nebyl režisérem, jehož hlavním nebo dokonce jediným cílem je šokovat. Byl to vzdělaný, humanitně orientovaný člověk, filmový kritik, spisovatel. Za vším, co dělal, je myšlenka. V jeho filmech je určitá myšlenková kontinuita spojující celé jeho dílo, ač se to někdy zdá málo uvěřitelné. Kdo nepochopí, nikdy nemůže pochopit Pasoliniho. (01.01.2012)