Persona
Persona
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Lars Johan WerleVOD (1)
Obsahy(1)
V tomto filmu, jenž vznikl v době Bergmanovy těžké nemoci provázené tvůrčí krizí, se projevila jeho mimořádná citlivost vůči složitosti ženské psyché, kterou podrobil soustředěnému niternému průzkumu. Dotkl se přitom závažné otázky pravdy v umění a s tím související identity umělce - konkrétně herečky odmítající dál hrát umělé role na jevišti. Její únik od veřejné masky - "persony" se však stane jen dočasným přijetím jiné role. Ve filmovém ději se rozvíjí zvláštní vztah dvou rozdílných a zároveň v něčem podobných žen - herečky Elisabeth, která se rozhodla protestně mlčet, a její ošetřovatelky Almy, která naopak mluví ráda a svěřuje se jí. Obě představitelky režisér důvěrně znal - jednu jako svoji bývalou, druhou jako současnou partnerku. Tento fakt pronikl do pojetí rolí i do jejich zproblematizovaného ženství. Bergmanův osobní vztah k ženám vycházel z ambivalentního vztahu k vlastní matce, kterou obdivně uctíval jako nedostupný zbožňovaný idol, a zároveň marně prahl po jejím přiblížení a hřejivé náruči. U většiny svých filmových hrdinek spatřoval toto rozdvojení na ženu-idolu a ženu-matku. V Personě se pokusil oba typy v jejich dvojjedinosti konfrontovat a v závěrečném metaforickém záběru nechal jejich tváře prolnout do jediné podoby. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (259)
Naprosto bravůrně natočený a sestřihaný snímek a ta myšlenka. No velmi těžké na pochopení, ale vím že to jednou přijde a dostanu se hlouběji. ()
vůbec nechápu proč ale miluju to. ()
Tak tohle budu vstřebávat ještě dlouho..Těžko říct,co tím chtěl básník úplně přesně říct,ale nějakým zvláštním způsobem se mi to líbilo. Má to takové svoje kouzlo,kdy chcete vědět,jak to ten Bergman myslel,ale zároveň nechcete,protože máte svou verzi raději. Celá rozpolcená z toho,uff. A ta švédština se tak nádherně poslouchá!! ()
Úchylné, zdlouhavé, divné. Obsah filmu ve 3 slovech. Ano, kamera byla místy zajímavá, ale pokud bych to celé nesledovala na 1,5x rychlosti, asi bych u jednostranného monologu 1,5h nevydržela. Bergman očividně není můj styl. ()
9.10.2023 Tak jsem dala Bergmanovi ještě jednu šanci po vydatném zklamání z Šesté pečeti. I když tu zůstal Bergman takový, jak ho známe, dost se zmodernizoval a to i jeho metaforické přístupy. Přesně tento film je dle mého příkladem toho, že umění (zda se jedná o médium filmu nebo jakékoliv odlišné umění) lze považovat za pouze subjektivní věc, která na nás nechá dopadávat subjektivní dojem, na každého jedince odlišný. Esenci každého díla lze vyčíst jinak a odlišně k ní přistupovat. Nemyslím si, že by právě tento snímek měl být opakem, ale jasným příkladem lidské subjektivity a jejího čtení. Každý si z esence vytáhne jakýkoliv prvek hledá, postrádá, či vnímá. Proto mi přijde, že Bergman nejen použil několik desítek metaforických obrazců, ale klamal diváctvo jeho fikční realitou (která je každopádně jasná i v již zmiňované Sedmé pečeti). Film, který se vlastně koná v reálném světě je pouze klamem, který jasně dává najevo použití psychologických obrazců a psychoanalýzy přímo v obraze. Jeho boření filmových pravidel a filmového světa je samozřejmě jasné, kde rovnou snímek posunul dále, za hranice filmu díky ukázání filmového štábu a sebe, což hezky říká, že to, co jsme viděli, není reálné ve filmu, ale vlastně v realitě se nás týká a překročuje to hranici mezi filmem a realitou – všichni jsme herci, stejně jako ve filmu. Jasné metafory a metaforické postavy totiž symbolizují různé psychologické jevy, které v realitě existují pouze v hlavě. Sám Bergman psychoanalyzuje postavy, představující různé smysly, pocity apod. A co se týče vyobrazení těchto psychologických jevů ve filmu, je jasné oč mi jde. Role dvojníka, o kterém se vlastně ani nedozvíme, že dvojníkem je. V tento moment nás zase Bergman nechává plavat a číst si z filmu to, co chceme – a nebo že by film byl reflexe jeho vlastní mentality, proto se to divákovi tak dobře čte? Každopádně, role dvojníka je silným motivem, který roste a roste. Nejvíce vyrůstá v obydlí nedaleko od moře, kde jsou dvě postavy odvázány of zbytku světa, což by mohlo být místo, které má symbolizovat jiné místo – možná to, co v realitě neexistuje, je pusté, to, co nemůžeme vidět, prostor v hlavě někoho. To by pak padlo s mojí teorií dvou alter eg, které jsou tak odlišné, že jsou ale přece ten jeden stejný člověk. Jedno ego má to, co druhé nemá a chce. Naopak zase můžeme vidět odraz šílenství a jeho otisk na člověku, což jej k němu postupně dovede a pak utlumí, stejně jako Elizabeth. V tomto avantgardně vizuálním motivu jedné a té stejné šílené osoby si můžeme všimnout poetických a básnivých monologů/dialogů kladoucích otázky života, smrti, snů, reality, mateřství a ženství. Je tu plno teorií, jak si film vyložit, pokládám si otázku, zda to jsou dvě alter ega ženy, zda to lze považovat za někoho, kdo vidí smyšleného, nebo vidí toho, čím byl/ chce být/ chtěl být. ()
Trochu záhadný film, ze kterého se stalo umělecké veledílo. Začátek filmu v nás navodí pocit, že budeme sledovat něco opravdu hodně zvláštního, ale samotný film je natolik neuchopitelný, že slovo zvláštní to vůbec nevystihuje. Myslím, že už nikdy nikdo nenatočí takovýhle film. Škoda. ()
No, rozhodně má Bergman lepší filmy než tento.Sice je to hodně zajímavý počin, ale na můj vkus ,,nemastný a neslaný".Není špatný, ale chybí mi tam asi ta pointa. ()
Fasnující psychologické studie. Film dává do kontrastu mlčící herečku Elisabeth a upovídanou zdravotní sestru Almu. Alma se vyzpovídá ze všech bolestí a radostí Elisabeth, přestože ta neřekne ani slovo. Prokazuje tak slepou důvěru, která právě Elisabeth uvrhla do dobrovolného vězení své mysli. Elisabeth a Alma tak dochází k neočekávaná podobnosti a člověk se ptá, zdali to vše není jen schyzofrení představa nemocné Elisabeth. Bergman využívá silných a sugestivních imaginací, v nichž se střetává svět přirozeného pudu s racionalitou, jejichž kombinace ovšem vede často k chmurům, které si aktérky ve svém životě vybudovaly. Důležitou roli hrají také dialogy, lépe řečeno monology, které skutečnost a podstatu problému postupně rozkrývají. ()
minimalismus, čistota obsahu i formy, zdá se to málo, né, je tam vše, většina je na mě, co teď s tím, nebyla to nuda, bylo to zajímavé, mohl bych se pokusit o vysvětlení, obhajobu, ale asi to nemá smysl, je to hodně jiný film, ale rozhodně ne úmorná nuda, střet dvou traumatizovaných žen a tak dále... ()
Vubec nevim a přesto jsem z toho filmu uplně hotovec. Ze začátku jsem to pobíral pak se mi holky začli stírat a já mněl podezření , že je tam jen jedna nebo že ošetřovatelka je Ullmannová a Andersson pacientka. S konečné konfrontace mi nebylo jasny ani ho...o ale nadšení trvalo do uplneho konce. Až jsem si přečet o co jde tak se mi pocity trochu srovnaly ale i bez vysvětlení bych propadl tomuhle snímku. ()
Super ultra hyper psycho ()
Silnější vyhrává. Nebo ne? Bergman docela jasně ukazuje, že už od počátku všeho tady persona byla. Alma a její monolog - jedna z nejlepších erotických scén, klíčem ke všemu jsou totiž slova. ()
Zastávám názor, že se již nikdy nezrodí filmař, jakým byl Bergman. Tento muž dokázal většinu svých filmů povznést nad status pouhého uměleckého díla a udělat z nich nebesky zázračný artefakt, jenž jako by nebyl z tohoto světa. Autor příběh o konfrontaci a splynutí dvou zdánlivě cizích žen nejen zachycuje, nýbrž je schopen se do něj vnořit a zprostředkovat svědkům nevšední zážitek. Persona pro mě představuje výjimečnou výroční extázi. ()
v níž Ingmar Bergman stvořil tumblr. ()
Okázale artistní (např. ty pohledy do kamery už přece jen trochu zestárly), místy ale strhující sestup do hlubin ženské psýché. Postava Ullmanové odmítá nadále fungovat v běžném životě - strhává masku - a jaksi z něj vystupuje (jedná se o pomstu svýho druhu? viz. postava Elektry). Svět = peklo, viz záběry z Vietnamu nebo holocaustu. Na ostrově se její kondice zlepšuje. Nekomunikace z její strany ovšem vede ke krizi ošetřovatelky Almy. K tomu témata mateřství, umění, možnost vzájemného sblížení/zraňování dvou lidí. Zdá se mi, že ne vše ve filmu něco nutně symbolizuje - Bergman se do jisté míry jen opájí vizualitou obou hereček (nedivím se mu), jejich zrcadlením a prolínáním. Kupř. nekompromisní úvodní sekvence obsahuje jak Bergmanovy motivy známé i z jiných filmů (pavouk jako symbol děsivého Boha-tvůrce), tak obrazy, které jsou "jen" vizuálně extrémně silné (márnice). Bergman minimalistickými prostředky dosahuje naprosto maximálních účinků: celý Hollywood se svými triky a miliardovými rozpočty se může jít KLOUZAT. Jedna technická výhrada: obávám se, že ani ve Švédsku není pravděpodobné, že by doktorka půjčila pacientce svou chatu a vyslala ji tam se sestrou, jež se měla starat výhradně o ni. ()
Bergmanův epos ženského psýché. Nemusí sednout každému, ne každého baví intelektuální "žvatlání" o všem a vlastně vůbec o nietzschem :) Divácky více stravitelné než třeba Tarkovskiho Oběť (ačkoliv se jedná o podobnou uměleckou formu, příběh je úplně jiný). Příjemná stopáž, sympatické herecké ztvárnění a filosofování. Pět s odřenejma ušima... ()
To je snad první film, u kterého přemýšlím, jak ho ohodnotit....pět hvězdiček je hodně, tři jsou málo. Ještě chvíli budu přemýšlet. ()
Vizuálně naprosto fascinující a hypnotizující zážitek. Ze začátku se mi film neskutečně líbil, ale ke konci se mi to zdálo horší a horší. Nicméně celkově jsem si tento velmi krátký film užil. 8/10 ()
Intelektuálně je film asi ∞ stimulující a fascinující, ale "lidsky" mě naprosto minul. Něco mi v něm chybělo - ale těžko říci co. ()
Související novinky
Severská filmová nadílka na přehlídce Scandi
Přehlídka současných severských filmů Scandi vstoupí do čtvrtého ročníku ve velkém stylu. Nabídne divákům tři dánské premiéry, retrospektivu špičkových dánských režisérů Tobiase Lindholma a Michaela… (více)