Vůně vanilky

Cesta televizních filmů k divákovi je na první pohled jednoduchá, ale často vám uniknou lahůdky proto, že o těch televizních se nemluví tolik jako o těch filmových. A tenhle příběh rozhodně za pozornost stojí. Děj nabitý emocemi, pečlivě realizovaný příběh a herecké výkony skvělé (v jedné z těch vedlejších exceluje Jana Hlaváčová coby zapšklá tchýně). (13.12.2011)

Stejně jako Radek99 uděluji plné hodnocení (později poněkud korigováno, je to přecejen hodně televizní). Na filmovém plátně, ve srovnání se zahraničními filmy by to samozřejmě byly usmolené tři hvězdičky, ale v televizi jako původní počin ČT se jedná o malý zázrak. Jiří Strach jednoduše umí a dokáže i z minima vymáčknout maximum... (01.05.2009)

Nuž, co dělat, v těle se duše rozpíná a chtěla by víc, mnohem víc, než má teď. Touhy, sny a i vzpomínky kalí každé ráno a den se stává nocí. Těžko se pak radovat z dnů příštích, když život smyslu nemá a lásky kolem dokola široko daleko člověk nenajde. A když přijedou Američané ve dnech květnového vítězství, přivezou ducha svobody a vítr do už unavených plachet. Jenže odejít není tak snadné, hrouda nohu víže, a vzhůru k nebesům letět zkrátka není tak snadné. A tak Anna nakonec musí najít své místo a přestat utíkat sama před sebou. Smitzer jako stálice českého filmu spolu s ostatními zmákli povedený film, který jako jeden z mála svědčí o tom, že nás ti Američané přece jen osvobodili taky....70% (04.05.2014)

Herci jsou moc dobří, Schmitzer je výborný, ve scéně, kdy vchází do pokoje se slovy „nebudu tě bít“ a výrazem „já tě zabiju“ pak přímo nezapomenutelný. Spíše úsměv vzbuzují ryze čeští herci v rolích amerických vojáků – mluvící navíc s dokonalým anglickým přízvukem. Jiří Dvořák si jako jeden z nich střihl další roli libového frajera, kterému není cizí obtáhnout vše, co má dvě nohy a prsa („People do it. It’s normal“), čímž se opět dostáváme k největšímu problému českých herců – jsou příliš škatulkováni. Formálně jde o dílo velice prosté, bez jakýchkoliv vizuálních kudrlinek (až na jednu pěkně nasvícenou milostnou scénu). Scénář je OK, jen nemá jasno, o čem chce v prvé řadě být, jestli o vyrovnávání se s poválečnou situací u nás, jestli o osvobozování spojeneckými vojsky, jestli o milostném trojúhelníku – asi o všem a přitom pořádně o ničem, aniž by však přestal o něčem být. :) Nic v něm není černobílé, ačkoliv je zprvu založený právě na kontrastu domácího teroru a pohodičky s hodnými Amíky, ale všeho dočasu. Vůně vanilky není zdaleka tak okázalým projektem jako později vzniknuvší Operace Silver A (právě nadšení z ní mě přimělo se na Vůni podívat), obsahuje příliš mnoho klišé, snad se i bojí jít vlastní cestou, stále před sebou nicméně máme kus poctivě odvedené práce. Ideální coby nenáročná večerní tečka za dnem plným práce. 70% (01.11.2007)

O Jiřího Schmitzera jsem v několika scénách měla strach. Šlo o scény, kde se v podstatě rozpálil do běla a vypadal, že ho každou chvíli asi klepne. Šel z něho strach. Ten despota se mu opravdu povedl. Nechtěla bych být v tu chvíli v kůži Anny Zofové. Ona se mu ale dokázala postavit. Já jsem měla za to, že Jana Hlaváčová byla matkou Jiřího Schmitzera a tedy tchýní Barbory Munzarové. (09.05.2012)