Corpus Christi

Polská kinematografie umí (narozdíl od té naší) neustále překvapovat, čehož důkazem je i Corpus Christi, příběh sice do značné míry vykonstruovaný, ale přesto silný! Velkým plusem snímku je jeho silně civilní vyznění a herecké výkony, především ten Bartosze Bielenia, známého už z Kléru, jemuž part delikventa/kněze doslova padl jak ulitý. Na mimořádný fenomén snímku Klér sice Corpus Christi nedosahuje, ale přesto jde o výjimečně zdařilé podobenství s mravním přesahem, působící účinněji než většina kázání skutečných církevních hodnostářů... Mimochodem malá komparace - film s podobnou zápletkou natočil v roce 1969 Ewald Schorm na motivy knihy Josefa Škvoreckého (jde o Farářův konec) a oba dva filmy dobře ilustrují rozdílnost povah našich dvou národů - zatímco Poláci záměnu falešného kněze pojali jako drama pěkně na vážno, bojovně, my totožné téma natočili jako bláznivou komedii... (10.10.2020)

Jo, jo. Když si ta nesmlouvavá, řádně mstivá a brutální starozákonní modla, před níž si nejeden žid dvakrát rozmyslel, než požádal manželky bližního či páchal jiná antisociální příkoří, nasmrkala s řádně vdanou pannou kolem roku -1 hipisáckého fakana, musela si holt přestat srát na hlavu. A tak upustila od svého zjevného pokrytectví a změnila se v dobrotivého novozákonního fousatého strejce, který za pouhý finanční příspěvek svému novému marketingovému korporátu, První Římskokatolické a.s., ba mnohdy dokonce i jen za několikrát zopakovanou básničku ožralému pedofilovi, bez problému odpustí každé kudlance jakoukoliv sebevětší kurvárnu. Tato krátkozraká politika snadné a bezbolestné psychické očisty má však za následek pouze to, že se mu ve stádečku přemnožily bezcharakterní, amorální panbíčkářské kundy, jejichž zcela prázdný kategorický imperativ se automaticky každotýdně dobíjí při nedělní chvilce na kolenou, popřípadě posvěcenou psychoterapií pravidelným svěřováním se s napáchanými zmrdstvy onomu certifikovanému požitkářskému pederastovi s mobilem na Ředitele, mnohdy morálně prohnilejšímu než ony samy. Pak jen „tytyty“ tlustým prstem, nějaké to srandopokání, a to i pro těžké mukly, a tak s čistým svědomím jedeme dál, znovu a klidně i vydatněji, protože Belzebubův rozžhavený pohrabáč v prdeli bez problému zažehnán a na světské sociální či morální standardy sere Bílý tesák. Po skvostném Smarzowského Kléru si kritickou situaci v PLR, s alarmujícím přetrvávajícím výskytem téměř sta procent rutinně pomatených kudlanek na kilometr čtvereční, vzali na paškál i neméně zajebiści Komasa a Pacewicz, kteří ve své výborné satiře roztomilými dilematy exponují právě výše popsané sociální nešvary a jdou docela na dřeň. A tak tu máme rypákovitého krimoše, co se samovysvětil na amatérského kněze, bandu budoucích kariérních muklů, rozhodně účinně napravovaných pravidelnými polepšovními mšemi, typicky zbožně blahoslavené obyvatele Górnych Pierdolic či zkorumpovaného lokálního impotenta, jehož pečlivě požehnaná stolárna produkuje boží prachy, všechny samozřejmě pravověrné katolíky, prosycené láskou k bližnímu svému a žijící jak jinak než dle urputně dodržovaných křesťanských zásad. Ale když už se konečně najdou černé ovce, které neváhají na celou tu Boží komedii veřejně ukázat prstem, je to rozhodně dobré znamení a budoucí předzvěst vítezství rozumu nad nehmotou a klauniádami. Pokud tam tedy záhy nenahradí boží diktát jen diktát nějakého toho „modernějšího“ zkurveného globálního korporátu s ještě prohnilejšími pseudomorálními kodexy pro kontrolu bezduchých loutek. (18.01.2021)

Problémy, se kterými se tam "kněz" potýká jsou hodně vesnické a asi Polské. U nás by nejspíš každému bylo šumák, kde je kdo pohřbený. Jako příležitost ke konfliktu to ale slouží dobře. Hlavní hrdina je docela cool a fandil jsem mu. Bavilo mě jak všem dával hlavičky. Konec mi, pánbů promine, přišel hodně nedoslovný. (07.11.2020)

Moc polských filmů jsem pravda neviděl, o to víc je pro mě Corpus Christi zjevením. Neskutečně dobře natočený syrový film o lidech v jedné zapadlé vesnici kdesi v Polsku, jednom fejkovým knězi (výtečný Bartosz Bielenia!) a scénáři, který sice není úplně originální, ale zpracováný je výborně. Kamera funguje na jedničku, a přestože chápu, že to nesedne každému, můžu to jen doporučit. 5* (06.10.2020)

„Telo Kristovo” . 20-ročný Daniel, ktorý sa akurát "zdržiava" v polepšovni pre mladistvých, chce byť ešte k tomu aj profesionálnym kňazom, pretože sa jednak zaujíma práve o túto duchovnú sféru, že zároveň »zaskakuje« pri nedeľňajších omšiach, ale keď sa tu už niekto raz ocitne, odtiaľto cesta do farnosti už nevedie, alebo sa mýlim ? Stačí sa prezliecť do talára, a o všetko je už automaticky dopredu postarané, že sa na záver stačí tváriť už iba vážene, múdro a vhodne ? / Prepúšťajú ho von na slobodu, na čerstvý vzduch, s istým odporúčaním - možnosti zamestnania sa v stolárskej dielni, „kdesi na opačnom konci republiky” , kam odhodlane cestuje autobusom. Štrngot miestnej píly už má sotva na dohľad, či cvengot zvoncov kostola čoskoro zazvonia, ako býva u nich už zvykom, a tak čo mladíka nakoniec presvedčí, ísť bližšie ku svojim ovečkám, ako pastier, čo ich usmerní, alebo rezať donekonečna dosky ? V poriadku, teraz vám už čosi to napoviem: V tomto malom, ospalom mestečku, sa z Daniela stáva najvyšší predstavený, ba ani nevie ako, lebo terajší, starší, nie je po zdravotnej stránke, na tom zrovna najideálnejšie, a tak ho tým pádom čaká životná skúška. Jedinú výhodu má takú, že ku cirkvi inklinuje, alebo je už iba otázkou času, kedy ho minulosť vskutku doženie ? Zo začiatku si je trochu neistý, no zázračne vhupne do bežnej rutiny, keď mu budú ľudia načúvať. Obyvatelia sú čoraz viac frustrovaní z jednej tragickej udalosti, počas ktorej vyhasli ľudské životy, čo sa nám divákom začne postupne odkrývať. Skončí sa táto hra za prezlečeného profi/amatérskeho, katolíckeho šarlatána, alebo bude slúžiť omše do odvolania ? _ Súčasná poľská kinematografia, má určite čo ponúknuť, i keď sa jej extra nevenujem, ale i napriek tomu, som príjemne prekvapený, aký Jan Komasa nakrútil strašne pozoruhodný, dramatický snímok s excelentným Bartoszom Bieleniom v hlavnej úlohe, kedy samotné obsadenie, je samo o sebe dosť kľúčové. So scenárom je to ale trochu plytkejšie, no dramatizácia vývoja postáv a deja, je tak vkusne vyvážená, že neostáva čas na akékoľvek pochybnosti, ako mu to celé vlastne mohlo prejsť ? Myslím si, že možné by to aj bolo, ale to by musel mať človek dostatočnú charizmu, akú mal trebárs Daniel. Vtedy, skôr (áno), než (nie) ! (18.04.2020)