Scény z manželského života

Taková sebestředná maloburžoazní zpověď bezohledná k divákovi... divadelní, variující Gertrudu od Dreyera, a zcela bez hudby. Až se zdá, že filmové médium si vybral Bergman hlavně proto, aby svoji konfesi zakonzervoval. Aby jeho dílo plnilo navěky poslání psychoanalytické a lidské. ____ Bergman má svoje postavy evidentně rád, když jim věnuje 167 minut, ovšem nezapomíná je vystavovat i utrpení. Noří se jako badatel napříč jejich stavem zvnějšku dovnitř – objektivně (lpí na povrchu a sleduje, co postavy říkají a jak jednají), percepčně subjektivně (co vnímají) a nakonec mentálně subjektivně (vzpomínky, představy, ale i sny a halucinace). ____ Při směňování verbálních znaků (rozuměje komunikaci postav) volí Bergman cestu neviditelného vkládání všemožných aforismů a mouder do jejich úst. Tím film ozvláštňuje, přidává mu na hloubce, potažmo trvanlivosti. A rovněž se odstřeďuje z dřívější polohy metafyzického režiséra, neboť rozhovory tu nejsou moc sofistikované, jelikož je mají na svědomí lidé životem ošlehaní, lidé zkušení. A je tam i jakýsi návod pro nás ostatní. Ostatně, Woody Allen koncipuje řadu dialogů ve svých filmech podobně. ____ Střih tu nehraje roli. Ne že by tu nebyl, nebo neměl být, on tu je, ale nezajímá nás, protože se ocitáme v divadelním prostoru, kde se celá scéna jede na jeden záběr. (22.09.2008)

Nic pro mě. Nikoli proto, že s podobným hlubokým a složitým vztahem mezi dvěma lidmi nemám zatím zkušenosti, ale zdejším postavám jsem jednoduše nevěřil a nechápal je - divadelní charaktery mi ostatně nepřipadají stvořené k tomu, aby s nimi člověk soucítil, ale spíše aby obdivoval duševní hloubku jejich dialogů, monologů a symbolického utrpení. Ale ani toho Bergman tentokrát nedosáhl, z jeho komorního vyprávění jsem cítil odcizenost, každá scéna je neúměrně protahovaná navzdory minimálnímu rozsahu jejího sdělení a nedostal jsem jediný pádný důvod, proč se o osud těch bláhových jedinců hlouběji zajímat a ztotožnit se s nimi. Herci možná perfektní, dialogy sofistikované a výpovědní hodnota nestárnoucí, ale když mě tak moc nebaví to celé sledovat, k čemu to vlastně je....? (25.02.2016)

Dávám 5 hvězd, i když jsem tento film viděl možná nevhodně naladěn. Je to herecký koncert Ullmanové i Josepshona. Vadil mi samotný Johanův postoj, postava, kterou ztvárnil, mi byla nesympatická od začátku až do poslední scény, podle mě je to hňup co neví co chce - - a to mě na tomto filmu rušilo nejvíc. Já vím, je to subjektivní hloupost, ale mám dojem, že takto to na diváka působit nemělo. Jinak Bergman je prostě bůh - - takhle vycizelovaný scénář už vám dneska nikdo nenapíše. 9/10 (20.03.2006)

Epizodické hardcore drama ze života. Divadelní představení pro otrlého diváka. Dogma 95 v ryzí podobě, dávno před tím než přišlo do módy. Po téměř deseti letech v partnerském vztahu (a posledních čtyřech v chomoutu) nacházím v Bergmanových scénách mnoho styčných ploch a musím dát režisérovi za pravdu… většinou to nevnímáme, ale občas se opravdu chováme jako citoví analfabeti. Smutný, ale velmi poutavý dokument o životních osudech. (20.02.2015)

Komornost dovedená na samou hranici nesnesitelnosti. Portrét dvou blízkých, a přece neskutečně vzdálených duší provedený v absolutní hloubce a bergmanovské zevrubnosti. Navzdory tomu, že celý film vpodstatě stojí s duem Ullmann a Josephson se nenajde v masivní stopáži slabé místo. Bergman více či méně zúčastněně sleduje, naslouchá, odlupuje vrstvy až k samému jádru, které není složité, ale spíše děsivě prosté ve své bezvýchodnosti. Jeden z nejpůsobivějších portrétů lásky jako emoce na hranici usedlého štěstí a věčného úniku, poddání se a vzpoury, oddanosti a nenávisti. (28.05.2008)