Vysoká dívka

Obrovsky silné téma, zručně vystavěný příběh, ale ta ruská pomalost a rozvláčnost mě místy ubíjela. 65% (23.04.2023)

Psychologická dráma o dievčati prezývanej „tyčka“, z nemocničného prostredia, tesne povojnového Stalingradu, kde sa zotavujú ťažko ranení sovietski soldati. Bohužiaľ ja si na sovietov pamätám dobre, ale ani jeden, ich tu nepripomínal v reálnom svetle, aký odvekí v skutku, sú . Vôbec celý ťažkopádny príbeh o nejakej sovietskej autanázii a lesbisme, ale čo je podstatné, nereálnej ruskej náture, ktorou sa snaží ruská produkcia niečo iné dokázať aj keď samotný dej zaujal. (06.04.2020)

Rozhodně film, který stojí za shlédnutí. Alespoň pro utrpení a děsivou atmosféru v Rusku po světové válce. Nicméně není to takový zázrak, abych mohl dát víc než jen silný nadprůměr. (05.04.2020)

Já si nedám pokoj a pořád se budu na těch festivalovkách trápit, až se utrápím. Podle očekávání artový film, včetně barev, stínů, filtrů a všeho co se dá použít. Takže největším překvapením je titulní Viktorija Mirošničenko, která, aspoň podle csfd, hrála ve filmu, "Syn polka", třináct let před svým narozením, což je i na Rusku úctyhodný výkon... (09.05.2020)

Syrové, drsné, temné a především ruské, tentokrát v tom dobrém smyslu toho slova. Atmosféra je vystižená tak brilantně, že to snad ani víc nešlo. Je to skvěle natočený příběh, který je vzácný tím, že ve skutečnosti to bylo zřejmě ještě horší než si člověk vůbec dokáže představit a už tohle jsem měl problém si představit. Utrpení těch lidí v době války a i po ní muselo být vskutku naprosto strašidelné. Když si k tomu člověk představí jak se k těm obyčejným lidem chovali nejprve Hitlerovi pohunci a následně ne o nic lepší stalinovci pak opravdu mrazí, a to že hodně. Možná by to měli povinně promítat dnešní mládeži, i když mám pocit že by asi neuvěřili. Rozhodně za mně velký zážitek. Ten film bude ve mně dlouho.... (18.01.2021)

Jak se máš? Jde to. Co dům? Shořel. Co pes? Sežrali jsme ho. Co děti? Umřely, tak jsme je taky sežrali. Co nohy? Nefungujou, asi je taky sežeru. Klasická ruská deprese, protože oni to asi jinak ani mít nechtějí. Ono nestačí, že jsou postavy různě deformovaní oškliví Rusové, oni to ještě musí být psychopati, úchylové, blázni nebo blbci a nejlépe všechno dohromady. Že je takový jeden konkrétní film mi nevadí, že je taková většina současné festivalové produkce z východní (poloviny) Evropy, mě štve. Vysoká dívka je v mých očích na hraně červených čísel, protože v sobě nezapře určitý talent filmařů a herců. Ale prezentovanou sekvenci událostí včetně nejabsurdnější trojky nepornografické ruské filmové historie, neberu. To se nemohlo stát ani v Lenigradě v zimě 45/46. Na závěr si dovolím přepsat citát, který jsem si přečetl shodou okolností na baru před kinosálem ve Zmatku Jiřího Krupičky: "A říká se tomu umění. To, co také ohrožuje film, je hluboká deprese proudící z filmů, a to nejen z filmů na festivalu v Cannes. Deprese je v současném filmu prostě příliš. Zejména postkomunistické země si přímo libují v orgiích deprese a černoty. Ve většině východoevropských filmů se krade, zvrací nebo prostituuje." (Radovan Holub, Literární noviny, 5. 6. 2006) (06.06.2020)