O makové panence

Sice klasika, ale ne taková, jako jiné pohádky. V době sledování těchto příběhů jsem prožíval nejlepší léta svého života. Ano, bylo to samozřejmě dětství. Žádná starost, žádný problém. A tak jsem se mohl soustředit na Makovou panenku. Příběhy postrádaly špetku vtipu, přeci jen se jedná o Večerníček, který by alespoň trochu rozveselení měl obsahovat. Hlas pana Brodského byl milý a pěkný, ale mě to prostě nechytlo, tak jako Pohádky o mašinkách, nebo Krakonoš. Hodnotím, tak jak hodnotím a nikdo mě nepřemluví:-) (24.01.2011)

Jako malý jsem měl tyhle pohádky na audiokazetě. V televizi, animované, mne až tak nebraly, možná proto, že u adiopohádek člověk zapne fantazii a představuje si věci jinak. Ale přece jenom příběhy jsou veselé - turecký měsíc, který odvezou s tureckým medem mne vždy pobaví, stejně jako náprstek nebo bum bác cibaba prsk. (31.07.2013)

Maková panenka s motýlem Emanuelem je pro mne příjemné večerníčkové překvapení. Ty příběhy jsou fakt pěkně napsané. Kresba je krásná a Vlastimil Brodský to hezky nadaboval. Nejlepší podle měl o loupežníku Buráskovi a dělostřelci Prskavcovi. Naopak jediný slabý díl byl o zlostném leknínu. [3493. hodnocení, 67. komentář, 63%] (29.03.2020)

Je to líbivé a Vlastimil Brodský to namluvil dobře, ale v mých očích tenhle večerníček sráží hrozná uplakanost hlavních postav. Jasně, plakat je lidské a k životu to patří, ale když snad v každém díle maková panenka nebo Emanuel brečí, je to dost opakující se. Naštěstí se ze špatných situací dokáží dostat a dopadne to dobře. Závěr je dost podivný, je jasné, že s příchodem léta bude všechno jinak, ale nejsem si jistý, zda je zrovna tohle to nejlepší řešení. (1 315.) (13.07.2020)

Docela by mě zajímalo, jestli někdy někdo podrobil tenhle večerníček hlubší psychologické analýze. Je to celé o jakémsi iritujícím vtahu mezi nemotorou Emanuelem (v podstatě velmi nevýrazná postava) a makovou panenkou. Od počátku počítáme s tím, že tihle dva k sobě patří a mají se rádi. Jenže to je zcela mylné a podsunuté východisko, neboť skutečnost tohoto konkrétního animovaného seriálu má mnohem blíž k životu. Zatímco motýl Emanuel truchlivě sedí na květu a opájí svou hlavu (i s parádní EMO-patkou) depresivními teoriemi, zda je či není milován, Maková panenka se mu neustále camrá s jinými frajery - ať už jde o afrického motýla, chodící žalud, co ztratil čepičku (ehm, dobré jitro, pane Freud), nebo jakoukoli jinou muskulinní entitu. Prakticky v každém díle se panenka nechává s potěšením svádět od ostatních a téměř pokaždé symbolicky podlehne, kterýžto fakt je pochopitelně řešen pouze náznakem, ale při čtení mezi řádky nabývá zcela konkrétní sémantické hodnoty... Přičemž frekvence těchto aktů sexuální nevěry bývá téměř železně pravidelná, takže panenka v červené sukýnce budí v průběhu seriálu velmi frivolní až promiskuitní dojem (až by se dalo čistě vědecky konstatovat, že je to hnusná špinavá děvka). Jenže to je pouze jeden úhel pohledu - musíme totiž jedním dechem poznamenat, že mdlý motýl Emanuel si za své životní útrapy může z valné části sám. Je to zkrátka taková pápěrka ("sisina"), prototyp básníka, který si neumí udržet ženskou, protože má hlavu neustále v oblacích a nedokáže se postavit pevnýma nohama na zem, nebo si nedejbože dupnout. Zmíněná příznačná změkčilost (ještě podpořená depresivní narací Vlastimila Brodského) dělá z Emanuela jednu z nejprotivnějších postav televizních večerníků. To je podle mě celkem kámen úrazu a příčina relativního neúspěchu této televizní série. Děti situaci v podstatě nerozumí: mají před sebou pouze permanentně frustrovanou postavu motýla a jeho mileneckou polovičku, která partnera nechce a vrací se k němu jen proto, aby ho mohla v příštím díle zase zranit... A dospělí tuhle situaci vnímají spíš podvědomě, takže si často ani nedokáží vysvětlit, proč jim večerníček připadá protivný. Tak...teď už to víte a já zavírám dnešní psychologickou poradnu. (03.06.2010)