Jako v zrcadle

Ingmar Bergman prostě není pro každého, ale každým filmem dokazuje, jak moc dovedl o světě a o lidech přemýšlet. Je to skutečně silná výpověď o tom, co se v člověku děje, co člověk dělá, jak člověk přemýšlí. Přesto je to snímek těžko přístupný, což je dáno zaměřením jen na malou skupinu postav a jakousi neutěšeností. (12.04.2015)

"Když se dlouho díváš s hlavou na stranu, uvidíš hrozné věci. A přitom lákavé." Měl jsem pocit, že po sedmnácti filmech mě Bergman už nemůže překvapit, ale stalo se. Bůh jako členovec s chladnýma očima, hledání lásky kdesi mezi nesplnitelnými uměleckými ambicemi a nevyléčitelnou psychickou nemocí, rohaté zrcadlo na zdi a v pozadí Bachova suita pro cello D-moll. (03.05.2015)

Děj Bergmanova snímku se odehrává v kulisách ostrova, na němž žijí pospolu a přesto v samotě a vzájemném odcizení členové jedné rodiny. Otec David - spisovatel, citově vyprázdněný člověk, který se nestydí využít nemoci své dcery Karin pro námět jedné ze svých knih. Člověk zcela pohlcený psaním, touhou tvořit umění, ale pro všechna slova zapomíná žít skutečný život. Další postavou je spisovatelova dcera Karin. Dívka stíhaná těžkou psychickou poruchou, náhodou zjišťuje, že je pro svého otce spíš než milovanou dcerou, pouhým zajímavým objektem k pozorování. Oporou v nemoci jí je milující manžel Martin - lékař, který však přes všechnu snahu nedokáže své ženě pomoci. Ona sama se však s důvěrou obrací především na svého bratra Minuse, zasněného a uzavřeného mladíka, kterému bez zábran převypravuje své sny a nemocí ovlivněná vidění. Tíživé psychologické drama, v němž Bergman líně a pomalu valí na diváka obrovské balvany v podobě složitých filozofických témat (pravdivost umělecké tvorby, osamění a uzavřenost člověka, tělesnost, láska, Bůh), na mě působilo právě díky svému obsahu jako pověstný magnet. Těžce stravitelný, zdrcující filmový zážitek. (01.01.2010)

Kdyby se mě někdo zeptal ,,A co ten Bergman jako dělal za filmy?", asi bych ho odkázal k Jako v zrcadle. To je totiž rozhodně jeden z nejtypičtějších Ingmarových filmů, díky kterým přešlo do běžné filmové řeči přídavné jméno bergmanovský. Minimum postav, promluv, děje, naopak hodně mlčení a stínů, opuštěný ostrov, psychická porucha, zničené rodinné vztahy, pointa, po které lze jen vypnout televizi a mlčet. Mnozí nevydrží, ale kdo ano, odměnou mu bude silná katarze. U Bergmana totiž víc než u kohokoliv jiného platí, že se vyplatí počkat si. (02.03.2010)

Príliš komorné aj na Bergmana. Štúdia jednej šialenej a osamotenej duše takmer bez deja. Ako materiál pre rozbor na nejakej filmovej škole dokonalé, ako program pre príjemne strávený večer odpudzujúce. Inak fajn, len tomu chýbala výraznejšia záverečná pointa, prípadne katarzia. Vízia boha hlavnej hrdinky ako pointa mi nepripadala dostatočne nosná. Film má ale krásnu temnú atmosféru. VIDENÉ ZNOVA: Tento a aj mnohé ďalšie bergmanovky si vyžadujú viaceré zhliadnutia a aj emocionálne dozrievanie diváka. Iba potom dokáže oceniť to, čo som na prvý krát kritizoval. (10.12.2009)