Schůzka se smrtí (S11E04)

Malé šedé buňky svými hlásky Poirotovi i tentokrát zazpívaly píseň plnou starých křivd, které se nezapomínají a ran, které se nezahojí. Schůzka se smrtí je plnokrevný poirotovský příběh, zahalený tentokrát do orientálního hávu prostředí Sýrie a archeologických vykopávek (jak oblíbené prostředí Agathy Christie) v srdci její pouště. Děj je patřičně dramatický a protkaný legendami a romantickými příběhy o Janu Křtiteli, Pandořině skříňce a hlavně o v titulu zmíněné schůzce se smrtí - a Poirotovi tohle mystično a smysl pro drama kromobyčejně sluší. Závěr je v pravdě hamletovský, zlo je po zásluze potrestáno a Poirot sám po sobě jako vždy zanechá naději na lepší zítřky. Co víc si přát?_______ P.S: Omlouvám se za puntičkářství, ale Katík ve svém komentáři uvažuje nad barvou Poirotových vlasů a připadného vztahu autorky k jejich barvení. Poirot si podle Agathy Christie vlasy barvil už dlouhá léta. V Oponě - Poirotově posledním příběhu, to s dávkou lítosti a nostalgie komentuje Hastings, který svého přítele vidí po letech už těžce nemocného a vrásčitého ale se stejně černými vlasy a knírkem - a stejně jiskřivýma očima. Takže žádné provinění vůči originálu...:) (29.01.2009)

Na můj vkus poněkud překombinované, místy až fantasticky šílené a dost morbidní. David Suchet vynikající, ostatní také skvělý, ale jako celek dost přitažené za vlasy. Možná kdyby se tvůrci drželi více předlohy, pak by to bylo lepší. za mne jeden z nejslabších dílů, byť řemeslně velmi dobře udělán, krásná dobová atmosféra, hudba a jiné. Dávám dvě * za tu řemeslnost, jednu za příběh. (06.10.2016)

Další z velkolepých exotikou prodchnutých dobrodružství Hercula Poirota, opět s excelentním obsazením - díky němuž máte od počátku o něco jasněji, kdo by tak mohl být vrah:) Tentokrát se příběh točí kolem zasloužené smrti lidské stvůry, vyžívající se v týrání dětí - ovšem s přídavky v podobě traumatu z odložení dítěte v puritánské společnosti, a i se zcela zbytečnou linkou obchodníků s bílým masem (která vlastně ani není nijak pořádně zužitkována) - a se "správně" romanticky tragickým koncem, nad kterým by i Shakespeare uznale pokývnul;) 80% - ale jak čtu, možná proto, že jsem nečetl předlohu, do které se patrně výrazně zasahovalo:) (24.03.2019)

Jsou zde velké rozpory oproti knižní předloze: způsob provedení vraždy, pohnutky, postavy, místo činu (v knize to je skalní město Petra). To vše se ale dá odpustit, protože filmařům se podařilo vykouzlit atmosféru starého světa a i zdůvodnit název detektivky. Kdy, kde a kdo potká svou smrt, je jasné, jako obvykle je obětí protivná panovačná osoba bez špetky citu. Takže zbývá jen rozluštit, kdo je vrah, a s tím si Poirot poradí, i když si jako obvykle vezme na paškál všechny zúčastněné a pohrabe se v jejich nitru. Ohromně se mi zde líbila Christina Cole v roli doktorky Kingové, která „ví, co chce“. (24.06.2013)

Tohle už skoro smrdí velkým plátnem. Vizuálně jde o velmi působivého Poirota, také herci jsou velmi pohlední, přibylo brutality, i když spíše ve flashbacích. Velká plátna mají ovšem i negativa, například jsou cílena na tupější diváctvo, které je třeba zaujmout spíše přes první signální než jemnou hrou slov a jemným humorem (i když i tady se najde, viz scénu s polštáři). To mi k Poirotovi ale nesedí. Stejně tak mi k němu nesedí scénaristické veletoče na efekt, ale to je problém i některých starších Poirotů. Nikdo není tím, za koho se vydává. Kdo vraždil je v podstatě jasné, není ale jasné jak a hlavně proč. Celá závěrečná odhalovací scéna je tedy tentokrát doslova exhibicí, protože domyslet si během filmu více než polovinu informací, které Poirot tahá z klobouku mi přijde nemožné. Někomu to tak možná vyhovuje, ale mně ne, byť jsem si na to už docela zvykl. Co však hodnotím jako největší průšvih je místy křečovitý scénář a nevěrohodné jednání postav. Jejich představení je odbyté, jako bych naskočil do filmu po první třetině. Cicmání ve stanu nebo závěrečné rozesmáté "pojedeme se podívat na sfingu" je prostě pro onu postavu jedním velkým WTF. Samostatnou kapitolou je pak postoj tohoto dílu k víře v Boha a ke katolictví. Zprvu jsem skřípal zuby, jak lacino se do něj tvůrci strefují, ale nakonec, když se nad tím zamýšlím, se jim podařilo se rehabilitovat, což je malá pozitivní tečka za jinak zbytečně přebarveným, křečovitým a neanglickým Poirotem. (19.03.2014)