Schůzka se smrtí (S11E04)

Někdy je těžké vybrat nějaké originální prostředí, zvláště když Schůzka se smrtí je už 61. zfilmovanou akcí s Davidem Suchetem v roli "malého, vlezlého Belgičana". Takže tato epizoda nemusí evokovat jen Vraždu v Mezopotámii, ale také třeba Záhadu egyptské hrobky nebo i do jisté míry Smrt na Nilu. Osobně jsem byl zvědavý, jak si režisér Pearce (točil už Smrt staré posluhovačky) poradí se změnou prostředí, a je pravda, je tu na mě dýchla inspirace některými dalšími vykopávkovými filmy. Každopádně bych ale řekl, že v záplavě některých jiných nekonečných "skvostů" jde stále o značný nadstandard a Suchet je pořád výborný - a pokud si začal barvit vlasy, rozhodně mi to vadí méně, než některé daleko mladší, ale o to více překarosované dámy. (02.02.2009)

Tohle už skoro smrdí velkým plátnem. Vizuálně jde o velmi působivého Poirota, také herci jsou velmi pohlední, přibylo brutality, i když spíše ve flashbacích. Velká plátna mají ovšem i negativa, například jsou cílena na tupější diváctvo, které je třeba zaujmout spíše přes první signální než jemnou hrou slov a jemným humorem (i když i tady se najde, viz scénu s polštáři). To mi k Poirotovi ale nesedí. Stejně tak mi k němu nesedí scénaristické veletoče na efekt, ale to je problém i některých starších Poirotů. Nikdo není tím, za koho se vydává. Kdo vraždil je v podstatě jasné, není ale jasné jak a hlavně proč. Celá závěrečná odhalovací scéna je tedy tentokrát doslova exhibicí, protože domyslet si během filmu více než polovinu informací, které Poirot tahá z klobouku mi přijde nemožné. Někomu to tak možná vyhovuje, ale mně ne, byť jsem si na to už docela zvykl. Co však hodnotím jako největší průšvih je místy křečovitý scénář a nevěrohodné jednání postav. Jejich představení je odbyté, jako bych naskočil do filmu po první třetině. Cicmání ve stanu nebo závěrečné rozesmáté "pojedeme se podívat na sfingu" je prostě pro onu postavu jedním velkým WTF. Samostatnou kapitolou je pak postoj tohoto dílu k víře v Boha a ke katolictví. Zprvu jsem skřípal zuby, jak lacino se do něj tvůrci strefují, ale nakonec, když se nad tím zamýšlím, se jim podařilo se rehabilitovat, což je malá pozitivní tečka za jinak zbytečně přebarveným, křečovitým a neanglickým Poirotem. (19.03.2014)

Není nad to, když se na Vánoce přesunete kamsi do Sýrie, kde Hercule šetří několikero vražd, včetně vraždy kozy! Vítr víří písek, jež je unášen na hruď ježibaby, vyhřívajíc se na horkém syrském slunci. Jenže ouha, proč tam tam babka jedovatá leží celé odpoledne a ani nemekne? Ona se totiž smaží přátelé! Díra v krku a kozí krev na hrudi - co víc si přát od odkrývání hrobky Jana Křtitele?! 90% (31.12.2014)

Ach, Sýrie. Stará dobrá Sýrie! (No dobře, zde tedy Maroko, ale tím si to nebudeme kazit.) Exkluzivní exteriéry a vynikající obsazení (Curry a Gatiss) dělají z tohoto dílu nadtelevizní laskominu. Leč co naplat, příběh je provařený, směřuje k nepřekvapivému rozuzlení ve večerním pouštním stanu, kde si divák zase jednou připadá jako na konci konverzační komedie Oscara Wilda (kdo je čí teta, strýc, dcera, švagr a děda). (10.01.2016)

Asi jen ve zkratce, klasická detektivka, kdy slečna Agatha Christie použila ve svém románu pro příčinu vraždy různé důmyslné jedy, které aplikoval výborný anesteziolog (sama byla vystudovaná lékárnice). Děj je natočen výtečně, do poslední chvíle jako obvykle člověk podezřívá všechny, jen ne opravdové vrahy. Jediná věc, která mě překvapila byla ta, že v tomto díle byl Hercule velice pobožný a pár krát se i modlil. To mě docela zmátlo. Na závěr: Určitě lepší a povedenější než původní film z roku 1988. (10.10.2013)