Ženy na pokraji nervového zhroucení

Tuto komedii se silně gradační linkou absurdity trochu kazí jen podivný pokus vykreslit na začátku obraz ukřivděné ženy, i když například zresumování vztahu do dabingové scény, při níž se milenci nepotkají je nápad hodný génia. Když však uslzená sonda začne působit únavně, náhle se objeví první absurdní náznaky, nové postavy a jejich linie, či dokonce arabští teroristé a vše se začne spojovat a střetávat stále neuvěřitelnějšími způsoby, které nejsou ani v arzenálu těch nejdivočejších telenovel. Hrdinčin byt se postupně mění v ibdobu divadelní scény, na níž právě probíhá střelhbitá konzervačka či na zvláště vyvedenou epizodu situační komedie. Když na scénu triumfálně nastoupí šílená exmanželka postavy, o níž se skoro jen mluví, nastává ta pravá jízda, při níž člověk jen žasne a jeho bránice se dostává do křečí (neuvěřitelná jízda na motorce a posléze i na letišním pohyblivém pásmu). Almodóvár umí v dramatech vyždímat emoce na maximum, ale i v komedii, aniž by se jeho přístup k ženským postavám nějak výrazněji lišil (spíše se mění situace kolem nich) dokazuje své mistrovství. Snímek však zaujme také velmi propracovaným vizuálem, jemuž dominují syté a temperamentní barvy (především gaspacho-červená), vynalézavé pohyby kamery, která občas vykreslí velmi povedenou kompozici. I když se raději Almodóvarem nechávám dojímat, tato stále svěží komedie se v mých očích automaticky zařadila mezi jeho vrcholné počiny. (16.11.2010)

Jednoduchá komedie, ale skvěle vygradovaná a celkově tak nějak sympatická. Barevným laděním, naprostou švihlostí i hereckými výkony. A také vcítěním se do ženského myšlení a nadhledem, se kterým ony ženské karikatury svůj život (ne)berou. Milé jsou i některé skoro depresivní motivy (dítě bez otce, blázinec), které činí poněkud bláznivý příběh reálnějším. Pokud tápete, co to je "melodrama", podívejte se místo do slovníku na tento film. Lepší příklad neznám. (14.01.2009)

V tomto svém snad nejúspěšnějším filmu se Pedro Almodóvar ponořil do světa kultury, ve které prožil téměř celé své mládí. Španělská komedie oceněná na 45. MFF v Benátkách a dvěma Evropskými filmovými cenami. Scénář : Pedro Almodóvar. Kamera : José Luis Alcaine. Hudba : Bernardo Bonezzi. Tak jak to ve správné komedii má být, vše se komplikuje, abychom mohli být potěšeni závěrečným rozuzlením. (12.05.2011)

Klasický Almodóvar. Skvěle zapletený film, který postupem času do sebe krásně zapadá. Samozřejmě by to nebyl Almodóvar, kdyby se v jeho filmu neobjevila pořádka dávka červené barvy. Můžete jí vidět všude. Skvěle bylo taky vidět mladého Banderase, který působil docela vtipně, ale kde zanechal své pověstné charisma ? Škoda, že ho Hollywood tak zničil. Naštěstí, když je ve sračce, tak ho Pedro zase vytáhne ( Snímkem Kůže, kterou nosím ). Scénař je vtipný, svižný a ani na vteřinu se nebudete nudit. (31.12.2011)

Po über-Hřebejkovi/anti-Almodóvarovi [Anders Thomas Jensen] se mi zachtělo uchýlit se v rámci rekonvalescence do světa žen. Jméno filmu pro mě představuje ikonickou záležitost – všeříkající slovní spojení mi utkvělo v paměti již v dobách, kdy jsem do kina chodil výhradně na filmy typu „Den zúčtování“ a mohlo by se stát názvem skoro každé emise věhlasného španělského ženo-zpytce. Překonal jsem pocit, že vídám ASI cosi takového den-co-den v práci a film si konečně dopřál. K mému překvapení se nejedná zdaleka o takovou řáchandu, jak šíří pověst [u mnohých scén ze „Špatné výchovy“ a „Kůže...“ jsem se zasmál víc, ale nejsem ženská, že jo, takže co já vím, možná mi unikly nějaké vtípky v barevném sladění hadříků]. Některé prvky Almodóvar opakuje už zřejmě celá desetiletí – tématizování filmu prostřednictvím příběhu [zde skvělé scény z dabingu, hlavní hrdinka coby herečka atd.], obsazování věru nevzhledných mužatek [zde hlavně monstrózní a po všech stránkách mansonovská Rossy de Palma]. Nepočítáme-li šílený účes Antonia Banderase, filmy z téhle dílny vypadají bez ohledu na posun v technologiích a trendech už víc než dvacet let stále stejně [skvěle]. Na rozdíl od jiných mne ale tento nezasáhl tak, jako jiné – možná kvůli stejnosti resp. mé neschopnosti uchopit jeho deklarovanou jedinečnou komediální kvalitu, mně prakticky neviditelnou [vzpomněl jsem si na dva podobné případy – Bergmanovy legrácky a Cimrmanovu povzbudivou písničku „Polární noc, má zvláštní moc...“], možná kvůli tomu, že se z tele-novely protentokrát vytratilo drama. (12.11.2012)