Neznámá bitva

Jak už podotkli mnozí, až na pár příliš gerojských momentů dosti realistické zobrazení poměrů v Rudé armádě někdy v prvním roce války v oblasti Rževského výběžku (o který se pak bojovalo celý rok). O důstojnících - čest výjimkám, jako veliteli roty zde - se nedá říct, že by jim osud podřízených ležel na srdci, politruci bez autority řeší více nahaté obrázky hrozící nakazit mysl bojujících soudruhů pokleslým západním škvárem, a samozřejmě NKVD, pro které je nepřátelský propagandistický leták nebezpečnější zbraň než MG34 (či naše vz. 26 a vz. 37, je smutné, že nepromluvily v rukou armády Republiky Československé v roce 1938). Mimochodem souhlasím s uživatelem Daddko, je zde prostě leč velmi výstižně popsané, jak lze z člověka stvořit takovou bestii, pro kterou život druha ve zbrani neznamená nic a zákon všemocné strany a vlády všechno. Obecně nemám až tolik proti zobrazování hrdinství sovětského vojáka, ale budu jen rád, jestli se to bude víc a víc kombinovat s reflexí do vlastních řad. P. S. Jak se říká, "zima jak v ruském filmu" zde hraje velkou roli. A mimochodem, ruský voják stejně jako vlk z Jen počkej zásadně fajčí cigarety filtrem napřed :) (01.08.2020)

Před nedávnem jsem vážně onemocněl. Diagnostikovali mi zhoubný optimizmus. Naštěstí jej můj proktolog odhalil včas, dříve než by začal metastázovat až do terminální euforie. Tudíž mi předepsal velmi silná depresiva, doporučil mi chodit často na pohřby, jatka a dětské onkologické kliniky, a taky intenzivně čumět na novodobé ruské válečné filmy, protože prý u nich zaručeně budu ječet zoufalstvím z těch škaredých digitálních mrdníků a z přiblblého telenovelizačního propagandistického Putinpatosu, snad horšího než od komančů či od Spielberga s Gibsonem dohromady. A věru pravdu děl, lapiduch jeden. Po medikaci Stalingradem, Zachránit Leningrad, Bitvou o Sevastopol a Koridorem života mi konečně svitla alespoň trocha beznaděje, začal jsem pociťovat mírný pesimismus a dokonce i jemné náznaky počínající klinické deprese. Čili má neradostná diagnóza směřovala ke kýžené remisi. A taxem si k dalšímu posílení své rekonvalescence naordinoval Ržev. A to jsem, kurva, neměl dělat! Vůbec jsem u toho neržval, hlavou se mi zase honily patologické myšlenky, že ten ruský válečný film zas ještě možná až tak v prdeli nebude, a vůbec celá ta tak pracně potlačovaná pozitivita se vrátila v plné síle nemilosrdné recidivy. Dvouletá terapie v hajzlu, jsem teď akorát tak závislý na depresivech a vypadá to, že pokud si ihned nepustím nejméně dvakrát za sebou výše zmíněnou sračkočtveřici a nedoplním ji jako akutní první pomoc ještě o stoprocentně účinné Hacksaw Ridge a Válečného koně, taxe záhy asi terminálně ujásám. Ty dvě bojové scény byly fuckt skvěle udělané a hodina a půl mezi nimi vyplněna solidně naturalistickým vykreslením charakterů sběře a vypatlanců v řadách Rudé armády, jakož i bezohlednosti a propagandistického a důstojnického zmrdství stalinistické válečné mašinérie, porážející Ádu jen kvůli osvědčené strategii „Jebať ljuděj, nas mnogo“. (31.07.2020)

Ve vesmíru východní fronty nikdo neuslyší váš Ržev.. Pár dnů z Velké vlastenecké války, kdy rudoarmějce střídavě tlačí do mlýnku na maso jednotky Třetí říše, důstojníci NKVD i armádní velení podřizující cenu lidského života pragmatickým cílům. Civilnost, syrovost i vykreslení stavů od dětinského hlupáctví, přes strach živený nezkušeností i očekáváním, až po bodrost otupující to předchozí bojovým duchem z láhve, to všechno funguje, ale někdy od chvíle, kdy se na scéně objeví odpůrce zateplení uniforem, se Ržev vydává vstříc žánrovým zvyklostem a na vlastní cestě k „filmovosti“ (včetně obrazových kompozic sněhu, tmy a ohně) začne promlouvat jazykem, který u mě ztrácí na opravdovosti. Nevím, jestli to byl záměr, ale ty melancholické kytarové tóny docela připomínaly Morriconeho „Padre Ramirez“.. (24.11.2020)

„JÁ SE NEPTAL KOLIK MÁŠ LIDÍ, ALE JESTLI JSI ROZUMNĚL ROZKAZU...“ /// Hned v úvodu dobrá válečná scéna s dobitím území… Rusové vyprávějí, jak tenkrát bojovali … třeba pod dohledem členů „zvláštního“ oddílu… nebo že sovětskej velitel, byl… prostě věděl, že je jich „mnoga“. Film komunistickejch idejí zbavenej (- navíc se závěrečnou zajímavou pointou) přináší solidní poměr válka – drama. Jasně, dočkáme se i toho „gerojskýho“ patosu, ale kdo to dneska do filmů necpe, že? /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Povídku „Vykoupeno krví“, kterou napsal Vjačeslav Kondratěv, neznám. 2.) Jsem politicky uvědomělej (navíc je nás hodně!). 3.) Thx za titule „bounas“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ** NAPĚTÍ ** (01.09.2020)

Dobře natočený válečný film z Ruska, avšak příliš mě nebavil. Úvodní akční scéna je velmi slušná, ale nezískaly si mě postavy, tempo je roztahané a atmosféra mě vůbec nepohltila. Nevím Ržev mi nesednul. Příběh***, Akce***, Humor>Ne, Násilí***, Zábavnost**, Hudba***, Vizuál****, Atmosféra**, Napětí***. 5/10. (09.08.2020)