Návrat ztraceného syna

Jan Kačer schovaný za stylovými brýlemi, v konfliktu se světem i svým vlastním nitrem. Novovlnný klenot a ikonický film na mnoho zhlédnutí. Jak tady píše jeden z uživatelů, "snad jsem tenhle snímek ještě úplně nepochopil, jinak bych ho asi zakázal". Doporučuju případně kombinovat s filmem Un homme qui dort. (14.03.2014)

Další Schormův pozoruhodný přenos tématu "rozhněvaného mladého muže" do našich podmínek, tentokrát s velmi silným napojeným na existencialistické pozadí. Intelektuálně náročný snímek, i co se týče ztvárnění hlavní postav, mě však tolik neoslovil jako předchozí snímek Každý den odvahu, prosycený charakteristickou absurditou života, jež zde vystrkuje růžky spíše útržkovitě. (05.05.2011)

"Věřím tomu, že člověk má jednat podle svého přesvědčení a nehledět na následky." "Jste toho schopen?" "Ne."    Monotóní hlas vyšetřovatele, pardón vyšetřujícícho lékaře (krásně kontrastuje s hlasem Kačerovým), poklidně vlekoucí se scény střídající den v léčebně s životem nevěrné manželky. Setkání a rozchody,ztráty a nálezy. Život není jednoduchý, vyjádřit jeho zmatek ve filmové podobě není snadný úkol. Evald Schorm se o to neustále pokoušel. Našel svůj způsob vyjádření. Jeho filmy vyžadují diváka vyzrálého, pozorného a životem otlučeného. Moje cesta k němu byla svízelná, od prvotního nepochopení až po opakované návraty a zalíbení. Až nalladěná na klidnou vlnu let šedesátých jsem začala vnímat to podstatné. Pokud se u Schorma nechytáte, radím odvahu k vypnutí televize či přehrávaného souboru. Možná ještě nepřišel správný čas.                                                                                                                                                                 Návrat je jako řada dalších filmů téhož autora podobenstvím. Stěžejní scéna proběhne tak nenápadně, že jí můžete snadno prošvihnout. Jde o náhodné setkání, kdy kněz předčítá dětem podobenství o marnotratném synovi. O synovi, který měl všechno, ale musel to opustit, dřít bídu, aby mu došlo, co vlastně má. Je to příběh o návratu ke kořenům, který je provázený nepochopením těch nejbližších. Ale není důležité nakolik nás okolí chápe, je důležité mít se kam vrátit. Návrat, při kterém se navracivší setkává především sám se sebou. Protože není kam utéct. (04.02.2015)

Borec není šťastný, i když by dle společenské šablony šťastný být měl. Takže to ostatní nepobírají, jelikož pro ně je štěstím žít, jak by "se mělo", být "normální". Jana by tou svou láskou mohla "milovat" naprosto kohokoli, kdo by jí tohle štěstí umožňoval. Stejně tak se vás lidi většinou ptají na to, na co by "se měli" ptát, ačkoli vás to třeba absolutně nezajímá. Nezeptají se na to, co vás zajímá, jelikož to asi nezajímá je, nebo to nenaplňuje tu jejich představu, na co je normální se ptát. V rámci rodiny se to však samozřejmě musí brát s jistou tolerancí, ti vás většinou mají rádi, což stojí nad frázemi, jen si prostě nemusíte rozumět. Existovat ve společnosti vyžaduje jistou míru přetvářky, žití svého života zase jistou míru rezignace na společnost. Jen ta láska dává člověku "zvláštní šanci beztrestně být přirozený k tomu jedinému ze všech lidí". Psychiatr i film samotný divákovi nic nenutí, snad jen upozorňuje, že člověk prostě musí hledat v sobě. Návraty nejsou návraty do léčebny, ale návraty do života, byť na jiná místa, kde nebude tlak žít dle šablon. Ale jestli někdo našel štěstí v tom, že žije dle šablony, že žije normálně, tak ať, je to jeho pojetí štěstí, které ho může činit skutečně šťastným. Považovat to za rezignaci, by bylo stejně příkré, jako ono nepochopení "protistrany" vyčítající nenormálnost. Možná si za to může Ztracený syn sám. NA MĚ TAM JE MOC LIDÍ (03.07.2007)

„Co nám v tom brání?“ Někdy prostě nevíme nebo se nám nechce dlouze vysvětlovat, a proto raději mlčíme. Pro všechno neexistují srozumitelné důvody. Jejich absence činí Jana v očích druhých viníkem, nikoli obětí (po příčinách jeho skutku se s chladnou profesionalitou táže pouze lékař). Funguje jako hromosvod pro slabosti druhých, kteří horlivým odmítáním jeho činu vytěsňují svůj strach rozhodovat se sami za sebe. Bez kompromisů. Jan se provinil proti absurdnímu společenskému požadavku „normálnosti“ a byl zaškatulkován mezi blázny. Jeho projev svobody paradoxně vede k větší nesvobodě. Ostatní ho nyní bedlivěji sledují. Jako kdyby svobodné naložení s vlastním životem člověka zbavovalo práva rozhodovat o svých nejvnitřnějších věcech. Poznání, že blázny z nás dělají druzí, je dovedeno do krajnosti závěrečným honem, prakticky jedinou dramatičtější scénou jinak velmi utlumeného filmu. Divadelně strohá režie, nesoucí ve scénách z ústavu punc Schormovy dokumentaristické tvorby, dává vyniknout myšlenkám, které jsou obrazům nadřazené. Neznamená to ovšem, že by mizanscéna mlčela. Z potřeby zaplnit životy alespoň nějakou činností a odvést pozornost jiným směrem, berou postavy v několika scénách během dialogu do rukou nějakou věc a začínají ji třeba opravovat. Chvilkové vysvobození fixací na materiální, snáze uchopitelné objekty. Ač jsou herci dokonale sžití se svými postavami (a nesou stejná křestní jména), naše sžití s jejich situací nám Schorm neusnadňuje. Jan, skrývající své emoce za tmavými brýlemi, je uzavřen do sebe a hovoří převážně tehdy, je-li někým dotázán. Přestože nás nepouští do svého nitra, není pochyb, že k hlavnímu dramatu filmu dochází právě tam. Mužovou spojkou s okolním světem, který Jana nechápe a chápat odmítá, ale bez něhož přesto nelze existovat, je pouze jeho žena. K ní vyprávění několikrát poněkud nešťastně odbíhá a rozřeďuje tím hutnou atmosféru existenciální úzkosti člověka, jenž (sám sobě) nedokáže uniknout. Janino samaritánství však zároveň vytváří důležitý kontrast k Janovu bolestínství a vybízí k provokativní otázce, jestli není žena způsobilejší k nesení zodpovědnosti, které se muž zřekl. 80% Zajímavé komentáře: sportovec, Andreas, ad-k, Psice (30.05.2015)