Betty Blue

Betty Blue byla nespoustaný živel - tu smích, tu záchvat vzteku - a stejně jako její přítel jsem si na to musela zvykat. Jemu se to časem zalíbilo tak, že už bez toho nemohl být, já jsem myslela, že to nevydržím. Beineix nemá o empatii diváka vysoké mínění a tak ho o dívčině jedinečnosti přesvědčuje dalšími důkazy a lovestory šííííleně natahuje. Výsledkem je, že moje počáteční nadšení vyprchalo a finále přišlo po třech hodinách jak rána z milosti. Tu kratší verzi si ale už kvůli Béatrice "Betty" Dalle někdy ráda dám. (08.02.2007)

Tříhodinová stopáž mě zpočátku taky vyděsila, ale nadopoval jsem se kofeinem a uběhlo to jako voda. Betty Blue je zvláštní film. Váhal bych, k jakému žánru ho zařadit nebo k jakému jinému filmu přirovnat. Skládá se převážně ze situací, které jiné filmy vynechávají jakožto nedramatické. Scény každodenních drobných úkonů, zdánlivě nepodstatných pro příběh, ale dobře charakterizujících postavy. Jak se říká, ve velkých momentech se lidé ukazují, jka chtějí vypadat, v malých jací jsou. Můžete proto získat dojem, že hlavní dvojici znáte velmi dlouho a velmi dobře, načež přijde závěr, který vás o to víc zasáhne. 80% (01.06.2007)

LFŠ 2009 Musím si ten film sehnat (nejlépe v režisérské verzi, která u nás vyšla na DVD) a znovu zhlédnout, protože dávat ty nejdelší, divácky nejnáročnější filmy v brzkou ranní (ROSELYNE A JEJÍ LVI) či pozdní večerní (BETTY BLUE) hodinu by mělo být na filmových "festivalech" zakázáno. Osobně dávám přednost těm "beineixovkám", ve kterých vítězí "styl nad vyprávěním" (DIVA, MĚSÍC V KANÁLE), přestože na jeho pozdějších filmech oceňuji vypravěčskou uvědomělost (ROSELYNE A JEJÍ LVI - peripetie dvou hlavních hrdinů zachycující učitel literatury-spisovatel, BETTY BLUE - hlavní hrdina snažící se prorazit jako spisovatel), pomalé tempo vyprávění, které postupně graduje až do samotného strhujícího závěru, a nevyzpytatelnost, kdy se film ubere jinam, než bychom dle prvních okamžiků očekávali. 8/10 (02.08.2009)

Přiznávám se, že kratší stopáž bych uvítala, ale když jsem o té dvojici přemýšlela trochu delší dobu, tak jsem si uvědomila, že Jean-Jacques Beineix si přál, abychom se s nimi dokázali maximálně sžít a mimo jiné možná dokázali i pochopit závěrečnou, finální část. A tak jsem s nimi natírala těch xxx domků růžovou a bleděmodrou barvou, sdílela jejich lásku, svérázný způsob života, snění při západu slunce se žlutým mercedesem a hlavně jsem sledovala tu neodolatelnou, hravou, divokou, běsnící, něžnou a krásnou Betty Blue a postupný i když ne až tak překvapující vývoj událostí (vzhledem k její chorobě), který dokázal silně zacloumat nejen Zorgem, ale i mnou. Je to jeden z těch filmů, kde budete potřebovat velkou dávku empatie a trpělivost k tomu, ale věřte, že to stojí za to. (25.06.2014)

Zvláštní rozporuplnost, rozpolcenost; a to ať už přihlížíme k přiměřené / nepřiměřené stopáži mnou viděného režisérského sestřihu, bereme příběh doslovně či komplikovaněji atd. Betty Blue je neuspořádaný mix všeho, co do sebe může nepochybně láskyplný vztah dvou hlavních protagonistů a filmové plátno nevyjímaje absorbovat (s trochou přehánění samozřejmě). Mám-li se zabývat doslovným výkladem viděného, pak film Jean-Jacques Beineixe lehce pokulhává (Betty Blue je navzdory komediálním předpokladům na míle vzdálená realitě) a nakonec i nedostává (potažmo hlavní mužská postava Zorg) svým závazkům, přičemž opravdu mám s jednoduchou interpretací závěrečné tragédie problém. Přistoupí-li však divák k Betty Blue s jistým odstupem a pojme určité pasáže či příběh spíše jako uzavřený okruh jedné mysli / metaforicky, Betty Blue i přes natahovanou stopáž režisérské verze vítězí (samotný film v podstatě vítězí už jen tím, že nějakou alternativu nabízí). Pokud je Betty a spol. Zorgova byť jen sebemenší fantazie (dokonce už sám autor knižní předlohy Philippe Djian jisté "splynutí charakterů" připouští), snímku to spíše prospívá, ale je-li u vás nezbytný racionální a jednoznačný výklad, Betty Blue se coby filmu ani tak vyhýbat nemusíte... │80% (12.01.2012)