Špinavé ulice

Scorsese svou oslnivou filmografii po cvičení v rychlorežii u Cormana (Bertha z dobytčáku) rozjel pěkně zostra. Přítomna je v tomhle potemnělém buddy movie s příběhovými elementy Rocca a jeho bratrů většina jeho trademarků: rockové songy, zpomalené záběry (ač občas těžko určit, čím jsou motivované), znepokojivě klouzavá a dokumentaristicky (proná)sledovací kamera. Polo-improvizované herectví ve stylu filmů Johna Cassavetse nevytváří se zvoleným stylem žádné napětí (jako později v New York, New York), naopak jde výborně k duhu dramaturgicky nesevřenému příběhu, či spíše sérii příběhů, které musí jako deus ex machina „vyřešit“ až pan režisér osobně (v titulcích neuveden). Ze skupiny kámošů, kteří jsou při hájení svého území někdy až příliš agresivní, vyčnívá (i v jednotlivých záběrech, kde mu přísluší místo ve středu) Keitelův Charlie. Potřebu uplatňovat svou mužskou dominanci dokáže tlumit lépe než nevypočitatelný Johnny Boy a díky vážnější známosti zatím není bezezbytku oddán životu vysokých sázek a velkých ztrát. Napětí mezi šlechtěním milostného vztahu a profesním růstem Keitel vystihnul bez teatrálních gest, jen s občasnými, ale o to působivějšími výbuchy hněvu. Na povrchu se rozpolcenost Charlieho i ostatních postav, jejich těkání mezi postojem „jsem pánem světa“ a „já už budu hodný, mami“, projevuje odlišně sebevědomým chováním v baru, utopeném v pekelně rudém, na troufalosti přidávajícím světle, a na ulici, kde žijí své druhé, civilní životy a jsou očividně zranitelnější. Přesná studie charakterů a vztahů v rámci jedné uzavřené skupiny převládá nad uceleným příběhem, směřujícím z jednoho bodu do druhého. Tato absence záchytných narativních bodů může film pro někoho činit náročnějším na sledování. Velmi stylový zevnějšek, pod ním hrst závažnějších témat, stejně jako dříve i později autobiograficky vycházejících z toho, čím režisér tehdy žil, a výborní herci coby srozumitelní zprostředkovatelé složitých emocionálních stavů. Nikoli tedy jenom jakési rozehřívání před jakože velkými filmy, které následovaly, ale již Scorsese v prvotřídní formě. 80% Zajímavé komentáře: Douglas, Boogeyman, mm13, PALINO (15.08.2012)

Vlivem deficitu způsobeného totalitním embargem jsem poznal tvorbu mistrů jako je Scorsese spíše v obráceném pořadí a nejspíš jsem nebyl sám. V případě tohoto díla je to spíš dobře, než naopak. Mafiánské a gangsterské filmy mám moc rád a často přemýšlím, kde se bere ona gloriola, která činí z vyděračů, raketýrů, násilníků, zlodějů a vrahů obecně oblíbené a skoro kladné hrdiny. Ve Špinavých ulicích jsem tuto gloriolu nenašel. Hnusné, fádní a uřvané prostředí, (jakkoliv je Scorsesemu vlastní) a od začátku nesympatické postavy mi nedávají jinou možnost hodnocení, přestože mám Martina Scorsese a Harveye Keitela ve svých topkách.. (04.01.2014)

Charlie už natolik získal ostruhy ve službách mafie, že může držet ochranitelskou ruku nad svým nevypočitatelným kamarádem Johnnym, který dluží, kam se podívá. Každý v téhle společnosti Italoameričanů to holt chce někam dotáhnout, každý ale volí tak trochu jiné cesty. Ta, kterou se (částečně) autobiograficky dramatický Martin Scorsese jako představitel Nového Hollywoodu vydává, ale nekoresponduje s mou představou o svižném kousku zkoumajícím svět zločinu. Inspirovaný klasickými žánrovými díly zde alespoň zahájil spolupráci s Robertem De Nirem, jinak ale nikam nesměřuje, jen sleduje bandu zlodějíčků a výtržníků, kterak se perou, chlastají, plácají nesmysly a jen tak poflakují. Možná předložil věrohodný obraz té doby, ale když se oprostíme od formy, troufám si tvrdit, že toho moc nezbývá. (26.03.2013)

Bravurně vykreslená atmosféra New Yorku 70. let se všemi těmi afry, mrkváčemi a hulením, avšak scénáristicky krajně nepovedený film, kde se něco děje doslova až posledních 10 minut. Zbytek je jen barová taškařice s dlouhými záběry bez střihů, kdy kamera atypicky poletuje po hospodě a snaží se autenticky zobrazit tehdejší svět. Scorseseho rozjezd, De Nirova totální dominance. (25.11.2015)

Scorsese je Scorsese. A byť ve Špinavých ulicích není jeho rukopis zdaleka tak vybroušený jako v trhácích, které měli následovat, je radost na jeho tvorbu se dívat. Nepracuje s žádným objevným scénářem, spíš naopak; Špinavé ulice žádný děj nemají, příběh nesměřuje (s většími či menšími zápletkami) z bodu A do bodu B, jak je tomu jinde. Scorsese jen ukazuje život několika lidí ulice, kteří si více hrají na gangstery než jimi jsou. Dalo by se říct, že se jedná o pouhé dvouhodinové vykreslování charakterů, ale pak Marty nahodí nějakou starou vypalovačku a místo slov nechá působit obraz... A věřtě mi, že hospodská rvačka nebo kulečník na barovém stole jsou tak mistrovsky natočené scény, že z nich ta Scorsesovita vyčnívá mnohem víc než z toho, co pan režisér točí dnes (taková ta Skrytá identita, Letec a podobně). A spolu s Martym je tu ještě jeden důvod, proč se na Špinavé ulice podívat. Bobby De Niro v roli bezstarostného magora, která vám prostě utkví v hlavě a to i přesto, že tu Robert hlavní roli nehraje. Jednoduše řečeno: Jestli se někdy s filmem zrodila hvězda, platí to o Špinavých ulicích hned dvakrát. Děkuji, pane Scorsese, děkuji, pane De Niro. (06.07.2008)