Terče

Roger Corman finančně zaštítil Bogdanovichův debut s tím, že v něm musí najít místo pro nepoužitý materiál z hororu The Terror (1963) a zároveň zaangažovat Borise Karloffa, který Cormanovi dlužil dva natáčecí dny. Důkazem ojedinělosti skloubení obojího budiž mimo jiné Karloffovo odmítnutí peněz za natáčecí dobu přesahující ony zaplacené dva dny. Terče sice mohou budit dojem dvou filmů v jednom, závěrečné střetnutí hrůzy fiktivní a reálné (nejenom perspektivou psychopatického snipera) by ale bez předchozích minut tak perfektně fungovat nemohlo. Ač místy připomíná béčkový horor (Cormanův vliv je poznat), výběrem tématu a formální, takřka hitchcockovskou precizností zapadá mezi filmy nastupujícího Nového Hollywoodu (jehož nástup jakoby film zároveň reflektoval). Námět Terčů se ke smůle tvůrců zčásti přeměnil v realitu, neboť jeho uvedení následovalo krátce po atentátech na Martina Luthera Kinga a Bobbyho Kennedyho. V době svého vzniku nebyl snímek pro přílišnou nekompromisnost plně doceněn. Dnes jde o nadžánrový klenot stejně jako o nejdůstojnější možné rozloučení Borise Karloffa (který film obohacuje nečekaným cynickým humorem). 85% (07.08.2009)

Jeden z nejděsivějších filmů, co znám. Nevidíme tu příliš krve, žádné vynalézavé druhy mučení, žádné šokující vraždy malých dětí ani nic podobného. Děsivost tkví naopak v čiré jednoduchosti. Bobby je obyčejný kluk ze středostavovské rodiny, který má snad jen příliš rád střelné zbraně. Poté, co vyvraždí svoji rodinu, se vydá do ulic města, střílet do dalších "terčů". Motivy si můžeme jen domýšlet - příliš striktní náboženská výchova? Pocity frustrace, nenaplněného života? Potlačovaný sadismus, homosexualita? Nebo zkrátka jen ten fascinující pocit, že stačí trochu pohnout prstem a na druhé straně padají mrtví lidé? Režisér Bogdanovich tento film dostal jako zakázku od Rogera Cormana, přičemž měl splnit podmínky, že použije záběry ze staršího kostýmního (a ano, tak trochu trapného) hororu a že do filmu angažuje Borise Karloffa. A jak to tak bývá, když člověk pracuje v určitém omezení, podává nejlepší výkony. Chladný příběh zabijáka je díky tomu obohacen o přemítání Karloffa, legendy levných hororů, o povaze strachu. Scéna, kdy se obě linie protnou, a Karloff si jde ve své poslední filmové roli s mladým šílencem osobně vyrovnat účty, je naprosto dokonalá a jakožto milovníkovi klasických hororů mi vehnala slzy do očí. Boris Karloff zemřel o rok později. Texasem otřáslo řádění šíleného střelce Charlese Whitmana. Amerika přešla v 60. letech od viktoriánské podoby děsu k té reálnější, a tento film to výborně popsal. Ano, opravdu jeden z těch nejděsivějších, co znám... (21.08.2016)

Dva filmy v jednom. Peter Bogdanovich evidentně rozpracoval dva náměty a zjistil, že jejich natažení na celovečerní metráž by bylo násilné, pročež se je rozhodl spojit. A to je možná ještě násilnější. Jak dějová linka s pošahaným ostřelovačem (na svou dobu nezvykle syrová a věcná), tak ta konverzační se starou hvězdou horrorů jsou zajímavé, jenže tak neslučitelné, že celou dobu musejí probíhat paralelně a protnou se až v závěru. A to ještě způsobem, který je hodně křečovitý. Myšlenkou filmu je evidentně vliv filmového násilí na chování mladistvých diváků, ale řekněte sami: pokud si někdo koupí pušku, jezdí po městě a střílí lidi jako plechovky od piva, je to proto, že viděl Frankensteina s Borisem Karloffem? To asi ne, viďte. 70% (12.08.2005)

Příběh vzniku filmu Targets je stejně jako film velmi zajímavý. Režisér Peter Bogdanovich v roce 1966 psal pro velký americký magazín, díky čemuž ho Roger Corman zároveň považoval za autora schopného pracovat na scénáři a přizval ho jako naprostého nováčka na výpomoc u filmu Divocí andělé, který tenkrát natáčel. Bogdanovich se velmi osvědčil a Corman mu nabídl, že mu na dva dny "půjčí" hvězdu hororových filmů '30 let Borise Karloffa, který mu je dlužil z natáčení, které skončilo dřív - musí ovšem vymyslet scénář, v kterém by nebylo moc poznat, že se Karloff natáčení prakticky nezúčastnil a přesto bude hrát hlavní roli. Jako bonus přidal 20 minut záběrů ze svého gotického hororu(!) Terror, v kterém Karloff hrál. Bogdanovich po úporné snaze něco vymyslet v žertu manželce - spoluscénáristce - nadhodil, že Karloff si zahraje sám sebe a film začne v promítacím studiu, kde zkritizuje Cormana za příšerný film Terror a následně se rozhodne odejít do důchodu. Mladý režisér (sám Bogdanovich) se ho poté pokouší přemluvit k poslednímu výstupu v jeho filmu, který by ho konečně proslavil a zestárlou ikonu monster hororů povýšil před důchodem na seriózního herce. To by samo o sobě na 90ti minutový film nestačilo a tak spolu s tímto dějem je proplétán příběh tehdy i dnes stále aktuálního téma člověka, kterému přeskočí a poté vytáhne pušku a zastřelí koho potká. Oba absolutně nesouvisející příběhy se protnou až ve finále, čímž vytvoří až nečekaně uspokojivý konec. Obě části filmu jsou rozdílně laděny - Karloffova linka připomíná hořké komediální drama a odstřelovačova je pak psychologický triller, který dokáže být místy skutečný horor. Dlouhé sekvence přípravy místa na nádrži u dálnice, odkud se chystá střílet po jedoucích autech je i díky absenci hudby dechberoucí a od obrazovky asi sotva dokážete odtrhnout oči. S Hitchcockem si v tomto Bogdanovich rozhodně nic nezadá. Ač Targets není dokonalý film a (mému) vrcholu tehdejší US kinematografie Rosemary má děťátko se nevyrovná (ale jen těsně), tak dokonalá kamera spolu s pastelovým laděním a typicky šedesátkově nepřirozeným obrazem a zajímavým/neotřelím scénářem vytváří něco, co mě po dlouhé době zase opravdu dokázalo zaujmout. U nás témeř neznámá klasika... bohužel. (25.08.2008)

Boris Karloff je borec. Zde ztvárnil v podstatě sám sebe. Stárnoucí hororovou legendu, která cítí, že nadešel její čas. Má pocit, že v tomto světě už není koho vyděsit. Diváci se stávají otrlejší, společnost sama o sobě děsí nejvíce. Paralelně s příběhem Byrona Orloka se odvíjí příběh jakéhosi Bobbyho. Bobby očividně nemá žádné existenční, ani finanční potíže. Má ženu, rodinu, hezký byteček. Ale něco mu přece jen chybí. Empatie, soucit, svědomí. Bobby chladnokrevně a bez mrknutí oka vyvraždí celou svou rodinu. Vše probíhá bez nějakého strachu, paniky či výčitek. Prostě si jen tak vezmu pušku a začnu likvidovat rodinku. Normálka. Co máme dál? Jasně, dálnice. Scéna s odstřelováním lidí v jedoucích autech mi připomínala pasáž z Kingova Nadaného žáka, kdy hlavní (anti)hrdina Todd Bowden stejným způsobem masakroval posádky aut na dálnici. Zajímavá je kamera, která celé jeho počínání sleduje téměř krok po kroku, aniž by se přitom v některých scénách odehrávalo něco zásadního. Nic moc se v nich vlastně neděje, to pouze divák má zůstat napjatý a pozorný, má vytušit, co se Bobbymu honí hlavou a co nastane. Ten zdánlivý (ne)klid před bouří je velmi nepříjemný. Vše vrcholí v okamžiku, kdy se má Byron zúčastnit promítání svého filmu v autokině. Bude to konec hororové legendy, nebo dokáže šíleného střelce zastavit? Více než důstojný odchod jedné legendy, která stála u zrodu jedné z nejzásadnějších hororových ér. Scéna, kdy se Boris zahlédne v zrcadle mě pobavila:) (15.10.2017)