Dva týdny štěstí

"Šédí muška na štěně, na štěně, na štěně, šédí muška na štěně, šedí a špí..." :-) Tahle dětinská písnička se mi vybaví, kdykoli vidím Adinu Mandlovou. Pochází z této veselohry o chudé úřednici, která vyhrála čtrnáctidenní pobyt v luxusním letovisku a setkává se tam s jistým generálním ředitelem. Ten předstírá tutéž výhru, aby zachoval své inkognito. Všimněte si, že každý tehdejší tvůrce měl Adinu zaškatulkovanou nějak jinak. Hugo Haas ji uvedl do společnosti a naučil ji duchaplné ironii, ale paradoxně jí přisuzoval postavy naivních dívenek, bez dechu naslouchajících slovům svého mentora. Otakar Vávra v ní viděl schopnou charakterní herečku. Martin Frič ji osobně neměl moc rád, u něj byla snad pokaždé vypočítavou mondénou a ledovou královnou. No a nejpřekvapivěji ji využíval Vladimír Slavínský. Obsazoval ji do rolí, které byly jednak komediální (viz hlavně Holka nebo kluk), ale především to byly nenáročné dívky z chudých poměrů. Takže vyložené protiúkoly. :-) Tahle lidovka se Slavínskému docela povedla, už pro to neobvyklé spojení Mandlové s Jaroslavem Marvanem. 60% (08.02.2006)

Falešná kočička či Přítelkyně pana ministra jsou mé favority jednoho z nejrozporuplnějších režisérů doby především protektorátní, Vladimíra Slavínského, které nejen pobavily, ale zároveň překvapily. No, a tak stejně překvapil i jeden z jeho možná méně známých, avšak pořád milých a příjemných snímků. Dva týdny štěstí je milá situační komedie, která mne překvapila především proměnou jednoho nemravného dědy, ze kterého se však ve finále stane jeden z nejvíce milých dědů, jehož roli si perfektně zahrál Jaroslav Marvan. V hlavních rolích zde však máme po boku sympatické, avšak zároveň zmatené a nic netušící Adiny Mandlové i Raoula Schránila, který jakožto tajemník veleváženého ministra, se snaží na Adinu zapůsobit. Sám o sobě to sice je slabší snímek, ale pořád velmi příjemný a dobrý. A za psíka Adámka přidávám bonusové body :)) 3/5 (22.01.2023)

Příjemná protektorátní komedie ze série Adina Mandlová u Vladimíra Slavínského. Po té, co se nejprve Slavínský našel v obsazování Lídy Baarové, následovalo několik filmů s Hanou Vítovou a konečně jeho nejslavnější série s Věrou Ferbasovou. Adina se nejprve objevila celkem nenápadně ve své šablonce mondénní slečny v Rozkošném příběhu (1936), později pak v rolích snaživých děvčat v Bílé vráně, Svatební cestě a ve zcela klíčovém filmu pro její kariéru - v Holce nebo klukovi? (1938). Mezitím se upevnila její pozice v českém filmu a v Přítelkyni pana ministra a zde ve Dvou týdnech štěstí (1940) se Slavínskému odvděčila za svůj průlom. Shodou okolností se v obou filmech bilancuje stejné téma záměny a vyzývavá směšnost "státních tajemství", stejně jako potřeba pražské podzemní dráhy, která skutečnost předběhla o celých 35 let. Aktuální je také téma nevybíravých žurnalistů a lsti, která se tak přirozeně snoubí s láskou a nápravou povahy starého bručouna. Konečně, prožít takovou dovolenou na útraty Pestrého týdne - také bych si, jako malá úřednice živící sebe i maminku, dala říci. (08.07.2012)

Adinku mám ze srdce rád, ale ty polohy, kde blbla a předváděla roztomilé kukuče ve stylu Nataši Gollové, mi moc nesedly, právě proto, že ty se hodí spíš pro druhou herečku. Stejně tak Raoul Schránil jako zoufale zamilovaný příliš uvěřitelný nebyl, ten je zase lepší, když hraje druhé housle. Chemie mezi nimi žádná. Jiskrnější byla Adina naopak ve dvojce s Marvanem. Logické chyby (reportér dělá s Martou rozhovor po 14denním pobytu, i když je tam teprve třetí nebo čtvrtý den). Přes nižší hodnocení milé pokoukáníčko, i když jiné filmy v podobném stylu mám raději. (08.02.2014)

Jak již tady někdo níže psal, film je tak nabitý pozitivní energii, že jí snad podlehne i zarytý pesimista. Je více faktorů, které k tomu přispěly - kouzelné (mimo)hotelové prostředí, herecké obsazení v čele - kdo je vlastně v jeho čele? Adinka, Jaroslav Marvan či neodolatelný Raoul Schránil a pan ministr?!, dialogy včetně nezapomenutelné "mušky na štěně" a v neposlední řadě samotný děj. Film nepředstavuje nic nového, převratného, přesto diváka upoutá k obrazovce. Je to ta atmosféra, která z něj čiší - ta "pravá první republika" (i když v té době vlastně již o první republice nemohla být řeč), ke které vzhlížím s obdivem a úctou - ačkoli ani tehdy nebylo vše dokonalé... (18.01.2008)