Zlaté dno

Excelentní scéna s žehlicím prknem /27/ se nedá zapomenout. Ne tak celý film, kde nebylo panu Burianovi dáno rozvinout plně komediální talent. Snímek je spíše vážnějším zamyšlením nad hodnotami života dvou generací. Přesto se velkému komikovi povedlo do snímku pár svých věciček propašovat. Za to dávám plusy. Jinak je to vcelku průměrný film. (24.05.2016)

Při sledování tohoto díla mě napadl protismyslný termín vážná komedie. Film jakoby se viditelně diferencoval do dvou vzájemně se prostupujících pásem: tradičně komediálního (vrcholem je číslo se žehlícím prknem nebo konverzační scény kolem Konstantiných zásnub) a vážných (většinová část filmu i jeho obsahu). Oproti tradičnímu spádu českého filmu té doby má DNO neobvykle rychlý spád, značnou úsečností - u Buriana neobvyklou - se vyznačuje i pojetí Putičkovy postavy. Oslava lidí zlatého středu i jejich sociálního cítění, která je včleněna do jakéhosi druhého plánu díla, má svým latentním vlasteneckým laděním i zřejmý protinacistický ráz. Zita Kabátová je stejněkvalitní Burianovou partnerkou jako Jaroslav Marvan; neobvyklu a dobře zvládnutou kreací je i Filipovského stárnoucí lékař (Filipovskému bylo v té době 36 let a od natočení CESTY DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE nebo ŠKOLY ZÁKLAD ŽIVOTA uplynuly poupouhé tři roky). Optimismus, který se může dnes jevit jako nadnesený a agitačně prvoplánový, je zřejmou reakcí na ponurou atmosféru protektorátu; film, realizovaný během 35 natáčecích dnů, záměrem, námětem, scénářem i vlastní výrobou spadá do druhé heydrichiády a hrůzy, která přetrvala minimálně do stalingradské katastrofy nacistických vojsk v zimě 1943. Do prvních českých obětí v prvních plynových komorách osvětimského (osvěčimského) komplexu koncentračních táborů na podzim 1942. Optimismus, víra, naděje, oslava pozitivních stránek bojovného plebejského češství, evokace stále snověji působící pozitivně nostalgické demokratické prvorepublikové atmosféry jsou v přímém kontrastu s vnucenou dvojjazyčností titulků i obchodních štítů a nápisů; jinak řečeno, je to velmi zvláštní protektorátní prvorepublikánství. Pozoruhodnost a ojedinělost tohoto díla ve filmografii nejen Burianově, ale i Slavínského, je zřejmá. A nepřehlédnutelná. Tuto působivost si tento film zachovává i dnes. Napříč diváckými generacemi. (03.01.2008)

Průměrný film, kde lze obdivovat především snahu o nevážnost a pokus o humor ve velmi těžké době, kdy lidem zrovna do smíchu nebylo. Ale ani tento film není nejen podle mého komedie, spíše odlehčenou fotmou moralizuje. Příběh je jednoduchý a přímočarý, každý další krok vývoje lze úspěšně předpokládat. Každopádně se jedná o stravitelný odpočinkový film s nezvykle vážnou rolí Věry Ferbasové. (26.09.2012)

Odporná moralizační slátanina natočená nejspíš za účelem povznesení pracovní morálky v protektorátu. Ani se nedivím tomu, že „výkony“ některých herců byly otřesně prkenné. Streit, Burian, Ferbasová, Schránil a zejména pak Kabátová pronáší své repliky stylem „mám tu napsáno, že mám říct tuhle větu, tak ji říkám“. Pětkrát fuj! (20.01.2014)

O komediálnost se v tomto příběhu samozřejmě stará sám Vlasta Burian. Některé jeho výstupy byly geniální, třeba žehlení kalhot a stavba žehlícího prkna. Nejsem si zcela jistá, jestli bych podobné žehlící prkno dokázala postavit. Vždyť to vypadalo jako štafle. Rozhodně by mě přitom chytil amok. Ku podivu tu nebyla nijak bláznivá Věra Ferbasová. Chovala se celkem normálně, její role tady ale žádné blázniviny nedovolovala. (26.09.2012)