Lekce Faust

nostalgické +3* ze vzpomínek skládám komentář na tento oceňovaný film o Faustovi. Musel jsem si pustit pár ukázek a musím říct, že po stylové a trikové stránce je výborný a určitě Petr Čepek svou roli taky nezkazil. Takže jsem musel mít problém s příběhem a tak bude potřeba si ho za pár let zopakovat. A pak se uvidí, zda jsem do něj dozrál a nebo si dočasnou známku zaslouží. [ PŘÍBĚH: 1 /// SMYSL: 0 /// ATMOSFÉRA: 2 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 1 /// NÁLADA: 0 /// ART: 1 /// STYL: 3 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (30.01.2020)

Petr Čepek vtažen a pohlcen faustovským loutkovým larpem za přihlížení potměšilého Krause. Nejsem z toho moudrý, ale prostě se mi líbí Švankmajerova imaginace a fascinace loutkami a to, jak mísí vysoké s nízkým – začíná to už od míchání textu z Goethova Fausta s tím z komického podání pimprlovým divadlem ala Matěj Kopecký a pokračuje přes slepičince, lemtání lahvového piva vzdělancem doktorem Faustem až po baletky při polních pracích vystavené chlípným pohledům traktoristy – a do toho samozřejmě andělé, ďáblové, pokušení a strašný zmatek žít a být… (22.08.2020)

Tento Švankmajerův film jsem už sice viděl asi 6 let zpátky, ale v ne zrovna nejlepších podmínkách na školní hodině mezi studentkami, které pravidelně komentovaly, jaký je to nesmysl, a hlasitě si řešily i jiné věci. Dnes jsem si konečně tuto kreativní nálož fantazie se směsicí výtvarného, divadelního a filmového umění vychutnal nerušeně a líbila se mi ještě víc než tenkrát. Až nepříjemně bizarní a depresivní začátek záhy vystřídalo okouzlení nad přenesením do jiného světa v doprovodu divadelního kašpaře, loutek a malovaných kulis. Jestli bylo pro mě Prokletí domu Hajnů důvodem, proč nenávidět Petra Čepka, Lekce Faust je pak důvodem, proč Petra Čepka zároveň obdivovat a zůstat jeho herectvím fascinován. Čepek tady předvedl neskutečně zajímavý výkon, kdy sám tahne dlouhé pasáže zcela beze slov, převtěluje se do vícera podob a rolí a také různě pozměněným hlasem namlouvá hromadu loutek! Ze strany pana režiséra mě zase fascinovala řada surrealistických přechodů z prostředí do prostředí včetně divadla, nečekaně vtipné nápady i hlody některých loutek („Já jsem to asi spletl. Já, co jsem měl křiknout pan Luké, já na něj řekl piluké!“ :D). Už jen scéna z hospody s vývrtkou si zaslouží hvězdičku navíc – i pro samotný nápad a vtip, ale rovněž za to, do jaké úplně odlišné atmosféry dokáže vhodit už jen hudebním doprovodem na akordeon. Když se zdálo, že se mi takto neotřelá podívaná časem může omrzet, začal jsem v pozvolna rozvíjeném příběhu vnímat hlubší odkazy nejen na klasický faustovský motiv „zaprodání duše Ďáblu“, ale také myšlenky o manipulaci lidské i společenské (což skvěle podtrhují mj. záběry na ovládání loutek či nasazování loutkovského nářadí na člověka) či později i pozitivnější verzi vztahu pána a sluhy spočívající v možné ochraně a jistotě... OK, Švankmajerovy krátké experimenty 60. let mě nikdy moc nebraly, ale Lekce Faust je pro mě vedle Alenky a Otesánka další mistrův velký film, kde svůj styl rozpracovaný v celovečerním formátu a zasazený do (polo)hraného filmu pro mě dotáhl k dokonalosti. [90%] (27.03.2024)

Postavy, veci a priestor sa podivuhodne menia, stále istoty sa rozpadávajú, utvárajú a zase miznú hlinení homunkulovia - to všetko v kulisách každodenného, civilného sveta. Prepojovanie zdanlivo všedného plynutia s uvedenými metamorfózami vytvárajú magickú civilnosť Švankmajerovho sveta - dobre známu z jeho krátkych filmov, pre ktorú je typická výtvarne silná surrealistická poetika mixnutá čiernym humorom. Uhrančivé čaro bizarných nápadov je prítomné i v celovečernom filme. Švankmajer použil ako základ všeobecne známu literárnu predlohu o mužovi, večne nespokojnom s úrovňou poznania sveta, ochotného upísať sa temným silám za možnosť okúsiť všetko, dotknúť sa absolútneho vedenia. Hrané scény (geniálny Petr Čepek vo svojej poslednej hlavnej úlohe) sú nápadito kombinované s animovanými (obrovské vyrezávané drevené bábky) a vytvárajú netradičné spojenie. Režisér spojil príbeh Fausta dnešných dní s uhrančivým výtvarnom a stiesňujúcou atmosférou (nezabudnuteľná scéna vyvolávania diabla), ktorú však zároveň odľahčil humorom výtvarným (bábky) ale aj slovným. Ide napr. o priliehavé využitie dialógov Grabbeho divadelnej hry Don Juan a Faust. Som rád takémuto spôsobu pripomenutia polozabudnutého spisovateľa Christiana Dietricha Grabbeho, ktorého formálny štýl, humor a myšlienky boli veľkým vzorom pre neskoršie literárne práce Ladislava Klímu. (21.06.2005)

Pán účtovník sa vracia z práce domov. Nečaká ho však Pina ani Mariangela, ale čosi omnoho horšie... Lekce Faust je survival horor, ktorý na rozdiel od Resident Evil disponuje tak odzbrojujúco rafinovaným a sofistikovaným výrazovým aparátom, že sa "rozchodí" omnoho ťažšie než pohľad na nemŕtvoly. Švankmajer sa vracia k Donovi Šajnovi a jeho bábkovému ansámblu, no vo Faustovi ho konfrontuje so "skutočnou" realitou a "skutočnými" ľuďmi. Faust sa proste vlieva do reality a rozpúšťa sa v nej. Nezaniká, ale delí sa a distribuuje. V tejto súvislosti ma mimovoľne napadá iracionálna spojitosť so surrealistickým fotografom Aloisom Nožičkom, ktorý v 60-tych rokoch jednu svoju snímku opatril luxusným názvom "Omlouvám se vám, že se tu rozpouštím". Pokojne by to mohol byť alternatívny názov pre Lekce Faust (Švankmajer ale býva v názvoch svojich diel krajne vecný). Film ako taký nehodnotím, voči surrealizmu by to nebolo fér (je mu totiž "programovo" úplne fuk, aký druh vyjadrenia si práve volí - Lekce Faust by kľudne mohol byť laternou magikou rovnako dobre ako kolážou či "zabaleným objektom"), radšej si subjektívne zrekapitulujem režisérov štýl (i keď on sám by mal voči použitiu slova "štýl" výhrady) - okrem povestnej animácie rád používa prvky hororu, koncentrovaný pohľad na veci (videné akoby prvýkrát), rozprávkovo pôsobiace opakovanie určitých motívov, dobrovoľný vstup obyčajného človeka do neobyčajných súvislostí (paralelných, alternatívnych svetov), v ktorých sa ozrejmuje jeho skutočné Ja a neprehliadnuteľný záujem o základné ľudské potreby (jedenie, pitie, sex, spánok, ale napr. i snenie), ktorých nenaplnenie sa prejaví ako motív a ich následné uspokojenie ako rozčarovanie či dokonca katastrofa (súlož s bábkou vo Faustovi, naplnenie materstva v Otesánkovi, potvrdenie teórie v Otrantskom zámku, prebudenie v Něco z Alenky, markýzova posledná večera v Šílení) - je zaujímavé, že "princíp slasti" tu často neprináša satisfakciu. Každopádne Lekce Faust na mňa zapôsobila (mimoriadne) slastne bez toho, aby došlo k nejakej ujme. A keďže film tématizuje mágiu a alchýmiu, proste sa mi chce bez komentára zacitovať Viléma Reichmanna (zhodou okolností ďalšieho surrealistického fotografa): "Poezii nazývali alchymisté to, co nemohlo být vysvětleno. Je to slepá jasnovidnost, obrodná skáza rozumu, ozón, který je cítit při skratu představ, duvěra v nejistoty". Chápete, páni (to, čo nemôže byť pochopené)? (03.05.2006)