Strach jíst duše

Angst essen Seele auf působí možná jednoduše, ale přitom je to velmi emotivní a hluboce lidský příběh, který silně zdůrazňuje, jak jsme někdy plní předsudků a pokrytectví. Co si budeme namlouvat, dejme si ruku na srdce, ten film je starý skoro čtyřicet let a není ten problém stále stejný, jen v různých obměnách? Jsme ochotni si to vůbec v určitých situacích našeho života připustit? Ve své době to byl v každém případě nadčasový snímek a já ho rozhodně doporučuju. Za mě je to hodně silná čtyřka a možná to ještě časem zvednu. (02.03.2014)

Dva roky po atentátu v Mnichově přichází Fassbinder se svou studií vztahu staré uklízečky a arabského muže ve středním věku, kteří spolu v "rasistickém" Německu započnou společné žití. Snímek, který může být aktuální i dnes, vyniká především vynikající povahokresbou všech postav, jejich vztahů, přetvářky nebo dokonce otevřené nenávisti. Neuvěřitelně autentické a nadmíru pravdivé... P.S. Zajímavé, že postavy zásadně nedopíjejí objednané pití. (12.06.2008)

Smyšlený příběh o tom, jak se Maročan v Německu zamiloval, tvrdě pracoval od nevidim do nevidim, trousil moudra o duši a uhnal si žaludeční vředy, mě s politováním neoslovil a po pravdě ani moc nebavil. Ústřední duo mě nedokázalo ani na minutu přimět, abych si myslela, že se mají rádi a chování vedlejších postav bylo úplně mimo můj záběr, nejdřív proti, hned na to pro a bez jakéhokoli vysvětlení změny. Tvůrcův záměr je jasný, nejen s ohledem na zemi původu a její noční můry, přesto jen téma samo o sobě film neutáhne, pro mě ne. P.S. V oblíbených mám Hádej, kdo přijde na večeři, poněkud tristní srovnání... (16.05.2019)

Emmi nikdy nebyla dobrá Němka. Po válce si přece vzala Poláka. A skoro 20 let po jeho smrti se zamilovala do o 20 let mladšího Maročana. Co na to rodina, sousedé, kolegyně v práci? Ano, každý správný Němec je rasista. Dokud se nad tím nezamyslí. Pak třeba prodavač, který ji vyhodil ze svého krámku, prozře, protože přijít o pravidelnou zákaznici není dobré: „V kšeftě musí jít veškerý odpor stranou.“ Fassbinder naštěstí nestvořil černobílé postavy, takže ani Ali není žádný dokonalý muž bez chyb. A o to je celý film lepší. Vidět poprvé tento film uprostřed Němci vyvolané uprchlické krize tomu dalo další rozměr. (23.10.2015)

Mé první setkání s Fassbinderem. Těšil jsem se na to, ve výsledku jsem dost zklamaný. Měl jsem pocit, jako když koukám na nějakou nápodobu Kaurismäkiho, která mě ale svojí strnulostí nebaví, nýbrž přivádí do hrobu. Narozdíl od silně stylizovaných prkenných Kaurismäkiho romancí, se totiž Fassbinder pokouší dřevěné herectví svých postav propojit s určitým realismem (čím to je, nevím, snad jeho snahou o sdělení myšlenky divákovi?) a to se neuvěřitelným způsobem tře a výsledek tak dře. K tomu navíc přispívají strašné, opravdu hodně strašně postsynchrony, takže to celé chvílemi vypadá a zní jako scéna z dost divného retro porna. Tohle mě fakt obešlo obloukem. 4/10 (03.02.2020)