Poklad hraběte Chamaré

Hořící kostel, fanatický kněz, čarodějnice, pekelná jáma a nazí hříšníci srážení do ní Ďáblovými pomocnicemi. Skvostná scéna jako z gotického románu nezklame ani po letech. Herecký koncert Blanky Bohdanové snímané pro změnu šerosvitnou kamerou připomínající dobu baroka. Osvícenské nálady a postoje začínají pomalu prosakovat i na český venkov, kde ale nejsou vítány. Eduard Cupák po Kladivu na čarodějnice znovu v roli církevního hodnostáře, nyní však zatrpklého, nesnášenlivého, nenávistného. V 80. letech působil snímek naprosto překvapivě, divák i věděl, koho si aktuálně kam dosadit. Čas kvality snímku prověřil. Viděno 5x a znovu jsem spokojený. (14.11.2020)

Děj příběhu se odehrává v českých zemích v době, kdy začínající osvícenství a jeho myšlenky jen pomalu a ztěžka nachází cestu na odlehlejší venkovská panství i k jejich obyvatelstvu. Tam spíš ještě přežívá všudypřítomná dusivá atmosféra odeznívajícího baroka, rekatolizace a protireformace. Ztělesněním této staré epochy je pan abbé (vynikající Eduard Cupák), bývalý jezuita "koniášovského typu". Jeho protikladem je doktor Kamenický (P.Svoboda) - nový lékař, jehož příjezd na panství je jakousi předzvěstí nástupu nové, osvícenské éry (např. pomáhá luteránské rodině - děj je zasazen do doby v "předvečer" vydání císařských patentů o náboženské toleranci a zrušení nevolnictví). Hrabě (P.Pípal) se více než o své panství zajímá o mladou schovanku, komtesu Renátu (P.Havlíčková) a hlavně o hledání pokladu, ukrytého podle pověsti v rozvalinách hradu. Nejvýraznější postavou filmu je hraběnka Chamaré (naprosto brilantně a dokonale ztvárněná Blankou Bohdanovou), jejíž nešťastný až tragický životní osud od dětství zdravotně postižené, teď již stárnoucí ženy, je příběhem propastné lidské samoty, zklamání a neporozumění. Film natočil podle historického románu Aloise Jiráska Poklad režisér Zdeněk Troška. V úvodní scéně filmu se mu podařilo sugestivně vystihnout Jiráskův pohled na baroko jako na dobu temna. (04.11.2009)

Lacinou výpravu milosrdně překrývá všudypřítomná tma, kterou chtěl zřejmě Troška vybudovat ponurou atmosféru. Nepomohlo to, nepomohlo ani to, že alespoň do hlavních rolí obsadil skutečné herce, což nikdy později už neudělal. Začínám Trošku chápat, než být posledním mezi režiséry standardních filmů, to raději bude prvním mezi režiséry pro primitivy. (03.05.2014)

Společně s prvními dvěma Slunci a Jasněnkou asi to nejlepší z Trošky.  Poklad jsem léta míjel, možná i proto, že jsem si ho pletl s o mnoho let mladší a zřejmě mnohem horší Andělskou tváří.   Opatrně jsem tedy opět dal na dosud osvědčený tip kolegyně helianto a  vůbec nelituju.  Začátek až ve stylu filmového Hieronyma Bosche je vážně ohromující a jen dokazuje, že v "srdíčku" pana režiséra dřímalo i něco jiného než pitvořící se čertíci,  huhlající babky a  Kikinčuk.  Hned na to jsem se tedy chvíli s jeho neučesaným stylem vyprávění  chvíli ladil, ale vždy, když promluvil pan Cupák byl jsem blíž  a blíž pocitu tzv. "na vlně". Kdo někdy surfoval, ví o čem mluvím. Já tedy na tom nikdy nestál. A ačkoliv mě některé pro dění i důležité figury iritovaly, Kuklové jsem snad (a zase) ten osud i přál, a jiné jsem skoro nevnímal, Hanáka jsem třeba poznal až v posledním jeho záběru, tak celkový obraz byl výborný , a to i po formální  stránce, kdy se Troškovy temnou kamerou dařilo vytvářet a držet pochmurnou atmosféru končící Jiráskovy doby Temna.  A duo Cupák a Bohdanová rovněž vynikající. (06.03.2024)

Temný syrový historický příběh tehdy ještě nadějného režiséra Zdeňka Trošky, v kontextu jeho tvorby zcela vyjímečný počin. Úvodní apokalyptická scéna s hořícím kostelem, peklem a upalováním čarodějnic naznačuje, že by jeho vysněný projekt o hraběnce Báthoryové nemusel dopadnout špatně, ačkoliv jeho poslední "veledíla" tomu moc nenasvědčují. (27.05.2002)