Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Příběh jménem Antoine Doinel pokračuje… Nyní je třicátník a právě se rozvádí s Christine. Živý se jako korektor a je zamilovaný do prodavačky gramodesek Sabine. Colette, jeho dávná láska z mládí, v současné době právnička, právě čte Doinelův autobiografický román. Znovu se potkají… na nádraží… Běží snad život po spirále? (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (30)

classic 

všechny recenze uživatele

L'amour en fuite je posledným, piatym príspevkom zo série o „fiktívnej postave” Antoineovi Doinelovi, pričom som ho doteraz videl len v celovečernom debute Les Quatre cents coups, keď sa mi režisér túto „medzeru” snažil vykompenzovať častými a vkusnými flashbackmi, ktorými v podstate priamo rekapituloval konkrétne udalosti predtým, ale zároveň som sa tiež ocitol i v prítomnosti, kedy musela táto postava čeliť niekoľkým výzvam naraz, za ktorými trebať hľadať ženy, veď ako inak. Jednak sa práve rozvádza, so súčasnou priateľkou sa neustále iba háda, či na niekdajšiu starú lásku znovu naráža, a tak po spojení všetkých týchto prvkov dohromady, sa vskutku zaujímavá konštelácia medziľudských vzťahov vytvára, čo našťastie neostalo bez akejkoľvek odozvy z mojej strany, keďže som presvedčený o tom, že predstaviteľ Antoina Doinela, čiže francúzsky herec Jean-Pierre Léaud, sa pre zrovna túto, autobiografickú postavu, doslova narodil, ináč povedané sa taktiež jedná i o režisérove „alter ego”. Prekonať originál je síce naprosto nemožným cieľom, no i napriek tomu som ešte stále zvedavý i : na jeden krátky príbeh a na dva dlhometrážne, čo si určite nenechám len tak ujsť. ()

Iggy 

všechny recenze uživatele

V poslední části doinelovské pentalogie prochází Antoine největšími citovými otřesy od filmu Nikdo mne nemá rád. Zároveň je tu jeho osobnost asi nejvíc odhalena, k čemuž přispívá i množství scén z předešlých dílů (někdy až trochu zbytečných, zvlášť z předchozího Rodinného krbu). O dalších osudech Antoina Doinela, jednoho z nejzajímavějších filmových hrdinů, už se více nedozvíme, ale já věřím, že teď už to všechno zmákne i bez nás! ()

Reklama

Exkvizitor 

všechny recenze uživatele

Tenhle svůj film neměl Truffaut nikdy rád a jednou o něm prý dokonce prohlásil, že "je to svinstvo". Tomu se však nedá přičítat zase tolik váhy, protože on byl ke svým filmům (stejně jako k filmům všech ostatních - snad vyjma svých velkých vzorů Renoira a Hitchcocka) velmi kritický. A tak teď, když jsem Lásku na útěku konečně viděl, můžu říct: Není to svinstvo. Ale současně musím dodat, že je to prakticky zcela zbytečný film. Zápletka je totiž takřka nulová, protože jde jen o záminku jak si nostalgicky zavzpomínat na starší doinelovky, kterých je tento film posledním dílem. A tak se zde vyskytuje neuvěřitelné množství záběrů ze všech minulých čtyř částí cyklu (předpokládá se, že divák je všechny viděl), které slouží jako flashbacky. Ale jde spíš o bezradnost a snad dokonce tvůrčí krizi režiséra, jenž bezmezně miluje své alter ego Antoina Doinela - a nechce se mu o něm přestat vyprávět, i když už zjevně není celkem o čem. - No je to trochu smutné. Ale každopádně nejde o zcela špatný film. Jen si nelze nevšimnout, že je uvařen z vody. ()

EdaS 

všechny recenze uživatele

Závěrečný díl doinelovské série je kanonádou flashbacků, které člověka znalého předchozích filmů spíš otravují než cokoliv jiného. Kdyby měl Truffaut trumf v podobě dříve natočených, ale neviděných scén, bylo by to o něčem jiném. I tak se na to ale dívat dá, byť úrovně předchozích dílů Láska na útěku ani zdaleka nedosahuje. ()

liborek_ 

všechny recenze uživatele

Závěrečný díl doinelovské pentalogie měl nádech nostalgie, ohlížení zpět... Přesto se však Antoinovy osudy dále rozvíjejí (nebo přecházejí ve vyšlapaném kolečku - jak je libo) s podobnou lehkostí a nerozvážností, jako za dřívějších časů. Z valné části filmu je cítit, že se Truffaut snažil důstojně dokončit vyprávění svého a Léaudova alter ega, ale s množstvím flashbacků a jejich návazností na současnost to trošičku přeháněl. I když možná by mi tohle ani tak nevadilo, kdyby flashbacky nějakým způsobem sjednotil. Do jisté míry mě totiž rušila různorodost černobílých záběrů z Nikdo mě nemá rád a Láska ve dvaceti letech s barevnými Ukradenými polibky a Rodinným krbem. I přes tyto výtky si však Truffaut udržel lehkost brilantního vypravěče a znalce lidských vztahů. Možná je tento díl pentalogie nejslabší, ale v obecném měřítku je to stále výborný film. ()

Galerie (24)

Reklama

Reklama