Dvě Angličanky a kontinent

Pátrání po zdrojích modernity a postmodernity zavedlo v tomto případě Truffauta do atmosféry fin de siecle. Kupodivu problémy mužů a žen, zejména mladých, přes korzet dobových komplikací a konvencí, přísných zejména k něžnějšímu pohlaví, zůstaly a zůstávají tytéž. Neméně zajímavá je konfrontace dvou blízkých a přece stále rivalských optik: žabožroutí a johnbullovské. Oproti do zhruba stejné doby stylizovanému JULESOVI A JIMOVI je tady svět hlavních hrdinů prostší, vyrovnanější a více sílu a chuť do života dávající. Psychologie hlavních postav se mi zdají být propracovanější a obdobně bych smýšlel i o zasazení do dobového rámce. Zkrátka: I tady se Truffaut a Léaud dotkli nezpochybnitelného úspěchu a nadčasovosti. (02.12.2007)

Truffautův nejosobnější film, natočen krátce po jeho léčbě klinické deprese, která byla vyústěním velmi bolestného rozchodu s Catherine Deneuve. Svému hrdinovi Claudeovi vložil do úst slova, která pravděpodobně vystihují jeden z důvodů, proč tento další snímek podle Rochého novely vůbec vznikl. „Cítím úlevu. Když jsem knihu psal, byl jsem nešťastný. Teď se mi zdá, jako kdyby místo mne trpěly postavy příběhu.“ Každý emocionálně založený člověk, který někdy vášnivě miloval nebo si prošel krutými útrapami v nemoci zvané zlomené srdce, jeho vzkaz vyrozumí. Nádherný, esenciální film. Pro mě jeden z jeho nejlepších. (17.09.2011)

Diskutovali ste už niekedy počas svojho života ohľadom „polygamie”, poprípade ste o nej už začuli vo voľaktorej z televízií, alebo čítali o tom niekde v novinách, či povedzme v knihách? Skúste o tom následne trochu viacej porozmýšľať, či vám to náhodou niečo práve nehovorí, a keď ani nie, tak kľudne čítajte smelo ďalej : Opakom polygamie je „monogamia”, ktorej by sme snáď všetci chceli byť neoddeliteľnou súčasťou, pričom v tomto prípade sa toho vôbec nedočkáme, nakoľko tu väčšinou prekvitala sama „polygýnia”, ktorá je v podstate priamou podmnožinou mnohoženstva. Skrátka, zhrnúť by sa to dalo aj takýmto, priam vycibreným spôsobom: „Protagonista síce nemal uzatvorených viacero manželských zväzkov, za to ale mal viac ženských partneriek”. No, súčasne tiež podotýkam i to, že aj jedna z protagonistiek je na tom podobne, čiže pre zmenu sa na ňu vzťahoval pojem „polyandria”, čo sa dá zhruba vysvetliť asi tak, že mala vzťahy s viacerými mužskými partnermi, a teraz aby sa v tom potenciálny divák nielenže poriadne nestratil, ale trebárs aby ho to zároveň i neodradilo od sledovania tohto počinu, čo mu to ten progresívny a mimoriadne talentovaný režisér, počas vyše dvoch hodín, priamo na podnos naservíroval, ktorý sa mimochodom volá François Truffaut. Nie, nemusíte sa báť, a ani taktiež vám nehrozí žiadna ujma na zdraví, i keď určite mám rozporuplné pocity nielen z jeho správania... Samozrejme, že nesmel chýbať ani režisérov dvorný herec Jean-Pierre Léaud, ktorý sa úplne neodprostil od svojej ikonickej postavy Antoina Doinela, aby ho dokonca ešte i prekonal v tom, ako si nadštandardne vybrúsil svoj „libertínsky charakter”, ktorého tvary sú miestami až neuveriteľné, ale zrejme tieto metódy boli na začiatku 20. storočia, stále v móde, kedy sa zrovna odohráva tento popretkávaný príbeh plný emócií. Áno, a módou sa to v tomto retro snímku len tak ligoce, totiž tie dobové kostýmy a autentická výprava, čoraz intenzívnejšie pridávali na pozoruhodnej atmosfére, ktorá si ma celkovo získala. Tie dve anglické dievčatá v titule tejto truffautovskej drámy, reprezentujú sestry Ann a Muriel Brownové, bývajúce vo Walese, zatiaľ čo pokračujúci kontinent je zase - prezývaný francúzsky dandy, menom Claude Roc. O pár riadkov vyššie som už vlastne naznačil, že sa to tu len tak hemžilo samými citovými vzťahmi, pritom nebudem bližšie špecifikovať to, kto mal najväčší záujem na tom, dať toho muža a tú ženu - na úvod dohromady, bola to totiž jedna zo sestier, a to je hlavným spúšťačom nasledujúcich udalostí, ktoré ma nešetrili, keďže každou ďalšou scénou, sa prehlbovalo toto dianie na plátne, a to inak vyzeralo tak, ako by ho namaľoval nejaký šikovný maliar, t.j. Nestor Almendros, ktorý pomerne často vytváral fascinujúcu kompozíciu obrazu, čo je po spojení samotného scenára, réžie a obsadenia, a predchádzajúcich, spomenutých vlastností, absolútne atypickým zážitkom pre diváka, ktorý sa bude teteliť blahom! (08.12.2022)

Truffaut se ve své tvorbě držel spíš studia mezilidských vztahů, zvlášť těch mezi dvěma pohlavími, a do minulosti se příliš nevracel. Dvě Angličanky a kontinent se dá s nadsázkou označit za jediný jeho kostýmní film, ovšem z ne tak dávné historie. Jeho příběh se odehrává na samém počátku 20. století a Truffaut v něm popisuje zajímavý milostný trojúhelník mezi francouzským mladíkem z dobře situované měšťanské rodiny a dvěma sestrami z typické puritánské anglické rodiny. Není to jen film o lásce a sexu, ale i o rozdílných kulturách a zejména o přelomové epoše, kdy se rodila moderní společnost, jak ji dnes známe. Dívky Muriel a Anne jsou dílem moderní, hrají tenis, dychtivě poznávají svět a mají pro své rodiny až nezdravě pokrokové názory, dílem podléhají rodinné tradici měšťanského konzervatismu a neodvažují se a ani nemůžou vzbouřit přísným pravidlům tehdejší morálky. Z dnešního pohledu je trochu zvláštní svět, kde se na první sexuální styk čeká sedm let naplněných odříkáním a planým milostným vzdycháním. Některé dialogy působí poněkud knižně a v jiném filmu by mi vadily, ale Truffautovi a jeho hrdinům je věřím. Hotovou lahůdkou jsou postoje a chování Claudovy matky, která je ztělesněním měšťanské vypočítavosti a ryzího pragmatismu. Tam, kde čeští tvůrci potřebovali v případě Sňatků z rozumu celý seriál, tam Truffautovi k načrtnutí jedné epochy stačil dvouhodinový film. Celkový dojem: 95 %. (20.10.2009)

V životě musíme často řešit různá dilemata, třeba ohledně filmů, potažmo jejich hodnocení. Vím, že Dvě Angličanky by z objektivního hlediska zasloužily čtyři, možná pět hvězdiček. Byly v nich scény, při kterých jsem slyšel vlastní dech, i scény, při kterých jsem dech zcela zatajil. Minimálně prvních dvacet minut jsem si opravdu užíval Truffautův um využívat nenápadně a přitom tak působivě sofistikované filmové řeči. Dokázal jsem ocenit přítomnost sebeironie pramenící z vypravěčova komentáře, jenž veškeré dění vtipně glosoval. Postupně mě však film začal utvrzovat v tom, že krom pěkné režie a komentáře nemá co nabídnout, nebo spíše že nedokáže nabídnout nic jiného, než nabídlo množství předešlých adaptací historických románů. Claude má rád Muriel, Muriel nemá ráda Claudea, Claude nemá rád Muriel, Muriel má ráda Claudea, Claude má rád Annu, Anna má ráda Claudea, ale ne na dlouho – tohle jako náplň dvouhodinového dramatu? Hodnotit srdcem, hodnotit hlavou? Shrňme si fakta: Režie OK, i když dost odměřená, herci velice dobří, i když některé – knihou příliš poznamenané – věty vyslovovali jen s obtížemi, kamera solidní, hudba minimální, nuda maximální. Co s tím? Co s tím jenom udělat? Dát tomu jen tak, pro potěchu oka, ty čtyři hvězdičky, nebo být upřímný a tedy nemilosrdný? Zvolím střední cestu. 60% Zajímavé komentáře: DaViD´82, liborek_, sportovec, GintrWinkr (16.11.2006)