Jules a Jim

"Artfilmy" se vyznačují tím, že na jedno zhlédnutí si člověk zpravidla nevytvoří jednoznačný závěr a nosný pocit. Ale i tam, kde k tomu dojde, to velmi často neznamená mnoho. Každé skutečné umělecké dílo obsahuje více hodnotových i ideových potencialit. A divákův věk a vzrůstající životní zkušenost mění i to, co se zejména v mládí zdá být jednou provždy dané. Trojúhelník, jemuž vévodí Jeanne Moreau svou krásou i zběsilou aktivitou svého pojetí svěřené role, je drama. Drama atypického trojúhelníku, které postupně obnažuje velkorysost mládí a jeho přirozeně dané rozevírání směrem k zralosti a dospělosti. Krajinné záběry, detaily kamery do tváří protagonistů, postupné stoupání napětí, to všechno naznačuje a posléze rozevírá pravdu, která se zdá být nečekanou: To ne oba muži, ale žena je tou silou, která určuje podobu vztahu, to ne muži, ale žena, na první pohled vzdělaná, veselá a sebevědomá vybírá pro sebe a tím i pro ostatní, co je a co není ve vztahu určující. A ženina veselost a ráznost se postupně proměňuje v diktát, který je současně jejím útěkem před nezadržitelně nastupujícím středním věkem a povinnostmi mateřství. Závěr filmu je v tomto ohledu symbolický: muž, který se vzepře své někdejší zamilovanosti a je s to říci ne, vyvolává v ženě řetězovou reakci gradujícího zoufalství, které řeší dosavadní paní vztahu pudově a zkratově: sebevraždou a vraždou spíše mužské povahy, která se pro ni stává únikem ze stále těsnější klece konvencí, povinností, ale také skutečné zodpovědnosti. Toto svědectví o odvrácené tváři na venek idylizující morálky doby Truffautových rodičů a prarodičů je odrazovým můstkem k morálnímu posunu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, nejvýraznějí vyjadřovanému odkazem osmašedesátého - tentokrát západoevropského a obecně globálního roku. Vřazenost do ještě hlubšího přediva moderního evropanství, obsažená v některých komentářích k tomuto filmu, jen zesiluje to, co jsem se pokusil popsat a zobecnit. Tím vším je dána cena i bohatost tohoto spíše ranějšího Truffautova "artfilmu". A také je tím ovlivněna kvalita oslovení, určená pozornému, naslouchajícímu divákovi. (20.10.2007)

Snímek se skvělými herci a vesměs velmi pěknými záběry, hudbou i vypravěčovými "vstupy" - ale celkově k divákovi tak chladný, jako Catherine sama! Na druhou stranu, i v tom chladu se skrývá jakási podivná (do)jemnost a emotivnost - jak ve filmu, tak právě v hlavní ženské postavě. Avšak její osobnost mi byla tak moc nepříjemná - vlastně jsem jí opovrhovala - že jsem s ní opravdu nemohla soucítit. Naopak šťastně nešťastný Jules - klidný, vyrovnaný, smířený - na sobě nesl tíhu vztahu všech tří....až do hořkého konce, při kterém se však už ani nepláče. . . . . Silný film, kterému víceré zhlédnutí rozhodně neuškodí. (necelé 4*) (08.02.2007)

Manželský trojúhelník podle mého gusta. Už to tak někdy bývá, že dva lovci se zaměří na stejnou kořist. Tento film pokládá celkem logickou otázku - proč si kvůli tomu nadávat? Proč si dělat naschvály a kazit si tak život ještě více? Truffautův pohled na věc dává rozhodně smysl a líbí se mi rozhodně více než stereotyp některých amerických filmů, kde už chybí akorát jen nůž v zádech. V tomto duchu vše vyvrcholí poměrně silným závěrem, který i přes jistý zvrat udržuje pozitivní náhled na věc. Krom jiného bych rád také pochválil dobré herecké výkony tradičních Francoisových spolupracovníků (Werner, Moreau). 90% (21.05.2010)

Aj v Európe, resp. v európskom umení museli drogy hrať prim. Ináč si neviem predstaviť, v akom rozpoložení bol pán Truffaut pri adaptovaní diela Henri-Pierre Rochého. To, že bol talentovaným režisérom, v tomto prípade niet pochýb. Ale iba po vizuálnej stránke. Film zobrazuje trojicu čudesne sa správajúcich ľudí, ktorý u mňa nezískali sympatie ani za mak, ich činy, ich reči, všetko je to na hranici trápnosti, arogantnosti a nelogického chovania. A to je riadna do držky pre toto dielo. (20.04.2017)

Zajímalo by mě, komu došlo, že film sám vlastně prapůvodně vychází z Goethovy klasiky Spřízněni volbou. To, co z ní však zůstalo, kam byla zasazena a jak vážně interpretována, je samo o sobě zajímavým problémem. Tragika, která se změní ve všední, avšak rozhodně ne nudnou odlehčenost, a navíc ten životný vypravěčský komentář (doslova "opsáno" z Henri-Pierre Rochého). (29.04.2005)