Režie:
Drahomíra VihanováKamera:
Jiří MacákHudba:
Jiří StivínHrají:
György Cserhalmi, Josef Kemr, Zuzana Kocúriková, Miroslav Donutil, Lubor Tokoš, Vladimír Marek, Ilja Prachař, Karel Hofman, Stanislav Tříska (více)VOD (2)
Obsahy(1)
Dokumentaristka Drahomíra Vihanová natočila i několik hraných filmů, které se však obtížně prosazovaly v distribuci. Platí to rovněž o Pevnosti, natočené podle povídky Alexandra Klimenta: pojednává o měřiči vody, jehož nové působiště v zapadlém kraji je součástí přísně střeženého vojenského prostoru. Režisérka se rozhodla oživit, bohužel dosti mechanicky a neživotně, vypravěčské postupy ze 60. let (včetně užití černobílého materiálu), avšak ve zcela změněných kulturních i společenských podmínkách již nedokázala publikum oslovit. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (35)
Políček. ()
Tenhle film je unikátní tím, že je to snad nejzapomenutější film, o kterém mistr Donutil nejčastěji mluví dodnes. Jednak tím, že tam točil s Cserhalmim známý ze Želar (2003), protože vždycky dává historky o tom jaké je to točit s maďarsky mluvícím kolegou, s kterým se nemůže domluvit. A podruhé jednou za čas zmíní, že tenhle film si cení a kritizuje, že na něj lidi nechodili, zatímco des chodí na kdejakou .... . Černobílý film od dokumentaristky Vihanové je jakési umělecké podobenství, které člověku evokuje novou vlnu, ale ikdyž oceňuji odvahu tvůrců s tímto žánrem, ve výsledku to opravdu není nic pro davy a ani nějak moc pro mně. ()
Obrazově, hereckým obsazením i sdělením neobyčejně zajímavý film. ()
Expozice se tak dlouhou drží na stejné bázi, že se po hodině pomalu přehoupne ve svět. Asi to tam udělá ten Donutil. Cserhalmi je od začátku velice nepříjemný. Všechno dělá tak přehnaně, tělesné gesto, počínaje žraním buchet, rozhazuje rukama a svěšuje hlavu. Ale to není asi tak podstatný problém. Přišlo mi jako určitá chyba tempo, řetězení situací, jako by to bylo libovolné, bez příčiny, a možná proto jsem měl pocit nekonečné expozice. Protože to je vlastnost expozice, určitá vnucenost řetězení. Jako by vázání nemělo svoji vlastní logiku. A v tom smyslu se nedalo napojit na vyprávění, protože se nechovalo logicky, neposkytlo klíč, kterým chce být čteno. Působilo to, jako by jednotlivé scény žili trochu vlastním životem, bez ohledu na celek. A v tom smyslu kolísalo tempo. A zdálo se, že je tam snaha o nějaké tempo způsobem každodennosti, opakování rutiny jídla, chlastu, omývání těla, obnažování hrudi, mazlení s kočkou. A do toho se variovaly motivy, které neměly vlastní narativ, ale jako by se neustále exponovaly. Jako příjezd žen a nevázaná párty s vojáky. Poprvé to slibuje, že vznikne ve filmu nějaká důležitá změna, podruhé je to mnohem slabší, protože se to stane rutinou a scéna nepřekoná svojí vlastní expoziční minulost. Nepřinese nic podobně silného, jako vytvořila tím, že se objevila poprvé. V tom smyslu film sám sebe oslabuje. Samotný Czerhalmi začal fungovat, teprve když jsem ho akceptoval, když mi přestalo vadit, jak je živočišný, jak je mužný a dobrotivě veselý, pevný,… Také se herec před kamerou v průběhu nějak lépe chovat naučil. Lépe se do kamery díval, lépe se k ní stavěl. To je taková malá nuance i u zkušeného herce, jak se ke kameře staví, jak si na ni zvykl. Na blízkého člověka se můžu dívat přímo, když ho důvěrně znám, nebo z úhlu dvaceti stupňů, třeba když si udržuju rezervu. Nedám se automaticky cizímu člověku zpříma. Tak tohle mám na mysli, když mluvím o nepatrné změně v herectví, která mi teprve postavu otevírá. Může to znamenat, že se tak děje teprve v momentě, kdy mě začne zajímat zpříma, že se tím vzbuzuje určitá touha vidět mu pořádně do tváře. A tuhle touhu film postupně naplňuje. Zase kdybych mu viděl do tváře hned od začátku, už budu tu tvář znát, vidět, jak se projevuje, budu znát projevy té psychologie, tudíž v následující fázi, můžu jít zase o něco dál a získat víc, co do hloubky prožívání. ()
Opäť nepochopený a časom zapadnutý film. Podobne ako Postel (1997) i v Pevnosti čierno-biela kvalita obrazu pomáha dotvoriť "temnú" atmosféru a hlavnú ideu dokumentárneho prístupu režisérky. Kvalitný film pre náročného diváka 80% ()
Celou dobu atmosférické a se silným přesahem, ale přitom takové nemastné neslané. Navíc mě neskutečně točil Soukupův hlas. I přes silný konec to je zřejmě nejrozporuplnější film z hlediska mých pocitů po shlédnutí. Hodnocení osciluje mezi 2 a 4. Stálo by to za druhé shlédnutí, ale nevím, jestli o to stojím :) ()
Černobílý film. Slušné obsazení, jinak docela bláto. ()
Jak mě tohle mohlo takovou dobu míjet?! Snadno. Ale neminulo. ()
Je to zajímavý film, ale určitě jsem ho úplně nepochopil. Děj mi nedává moc smysl a na úplné pochopení si film budu muset pustit znovu. Přišlo mi ale, že se film někdy snaží být trochu pseudointelektuální a vůbec mu to nešlo. Prezentace byla dobrá, černobílá se pro tento film určitě hodí, ale celkově mi film přišel moc tmavý, natolik, že jsem v některých scénách nedokázal určit, co se v nich vlastně děje. Možná to tak není úmyslně, ale jestli ano, tak to je velmi zvláštní rozhodnutí. Herecké výkony byly fajn a hudba taky, víc o tomto filmu zatím říct nedokážu. 5/10 ()
Žáner Podobenstvo je pre mňa silne nestráviteľný, ale pridávam jednu hviezdu naviac k hodnoteniu kedže tomu žánru nerozumiem. Ak by to bola čistá psychodráma, tak by to balansovalo na hrane odpadu. ()
Máličko nadpriemerný film o absurdite totality.Nemám viac čo dodať. ()
Překvapuje mě, že tenhle film zaujal takovou hrstku lidí, a ještě tak málo. Zřejmě už v nás Kafka žije akorát jako potisk na trička pro turisty. Temný, záhadný a civilně natočený příběh tísnivé hrozby a nejistoty. Výborný György Cserhalmi se předvedl mnohem přesvědčivěji než v Želarech. Režisérka Vihanová se obešla bez pozdějších pedagogicko-vzdělávacích tendencí následného Putování. Prostě neprávem zapomenutý film. Zasloužil by si znovuuvedení do kin nebo aspoň nedělní večer na ČT 1. ()
Oficiální text distributora mě uvádí v úžas: ne každý dokáže takto účinně odradit potenciální diváky už před samotným shlédnutím díla! ... Za sebe jsem rád, že jsem si produkci nenechal znechutit předem. Pevnost je úžasným podobenstvím o strachu, depresivní době, nesvobodě a všemocnosti moci. Herecký koncert aktérů, dokonalý Donutil a všeprostupující myšlenka, že svině může být sviní, i když nemá důvod...poznámka pro absolventy vojenské služby za minulého režimu: nenechte si ujít, atmosféra a reálie vám připomenou, na co jste raději už zapomněli.... ()
Obrovské pozitívne prekvapenie, kamera a réžia dokonalé a podobenstvo veľmi podobné :) Na prvýkrát som nevidel začiatok, takže príležitostne pozriem ešte raz a možno prehodnotím. Na 5! ()
"Všichni se tu známe a každý se každého bojí".. Film se nepokrytě hlásí ke Kafkovi a k československé nové vlně, ale to bych mu nevyčítal. Dnes už to není aktuální, ale chápu snahu D. Vihanové zúčtovat s hnusnou dobou, v níž nebylo dáno ani deklasovaným žít život svobodně. Kalnou tíživost normalizace film ukazuje velmi přesvědčivě a jiné, podobně mrazivé a konzistentní podobenství bychom asi našli v české filmografii jen těžko. Některé postavy jsou značně schématické (jednosměrně empatický farář L. Tokoše, jurodivý J. Kemr) a některé scény jsou zbytečné a těžko uvěřitelné (třeba když věčně opilý čerpač vody vyhrává v kostele na varhany jak virtuoz), ale to jsou vcelku přehlédnutelné vady na kráse tohoto působivého filmu. ()