Reklama

Reklama

Natálie

  • Itálie Le notti bianche (více)
Trailer

Obsahy(1)

Filmový přepis Dostojevského novely Bílé noci od režiséra Luchina Viscontiho vypráví příběh snílka Maria (Marcello Mastroianni), nesmělého úředníčka. Mario se bláznivě zamiluje do dívky Natálie (Maria Schellová), která ale věří v návrat jiného muže. Otevírá se drama nenaplněné lásky za doprovodu romantické hudby Nina Rota a svitu měsíce. (Zrzunda)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (24)

Anderton 

všechny recenze uživatele

V tomto filme je všetko značne štylizované, takže aj štylizované expresívne herectvo a akási prekrútená melodramatická realita sú súčasťou Viscontiho hry, na ktorú asi mnohí nepristúpia. Ale môžeme hľadať aj paralely s neorealistickým dielom, a to s Felliniho Cabirinimi nocami. Ono keď použil Luchino Marcela, tak to proste muselo pripomínať aj Federica. Týmto štýlom sa využívali kulisy na ilúziu konkrétneho mesta v zlatom veku Hollywoodu, Visconti ale ateliérovo- divadelné prostredie motivoval myšlienkou kontrastu ilúzie reality a reality skutočnej. Ak neveríte, opýtajte sa taliana, prednášajúceho úvod filmu na tohtoročnom LFŠ. ()

dr.horrible 

všechny recenze uživatele

Na jednu stranu je to prehnaný gýč a ukrutne ma to nebavilo, na druhú je to gýč úmyselne a vydarená adaptácia. A ja mám vlastne gýče rád. Teda určite radšej sa budem pozerať na Mastroianniho na zasnežených kanáloch v Ríme, ako by tam mali behať v ošuntelých kabátoch po Nevskom prospekte. Emočne to so mnou ale nič nespravilo. Dlho váham medzi 3 a 4*, ale nech je teda vyššie, za hudbu a kameru. ()

Reklama

xxmartinxx 

všechny recenze uživatele

Opět případ filmu, který bych nejspíš (i přes nádhernou kameru) shodil ze stolu, kdybych ho měl brát, jak byl nejspíš zamýšlen - tedy "lyrickou, poetickou, romantickou podívanou". Ty nánosy naivity, bezelstnosti a přímočarosti ale pro mě nabraly až parodickou hodnotu a coby komedie, a to myslím zcela neironicky, jsem se bavil víc než u některých filmů, které jsou jako komedie vnímány. Tohle čtení přitom nebrání vnímat pointu vlastně seriózně, jen k ní dojdeme po cestě, která je na své meta úrovni spíš k popukání než k zasnění. Myslím, že takhle vtipně by to nešlo natočit ani tehdy kdyby šlo o záměrnou komedii. ()

Radko 

všechny recenze uživatele

Predloha a jej ústredná os (verné čakanie na pravú lásku) zaváňa starinou  romantizujúcich predstáv. Až do tej miery, že sa stáva neživotnou chimérou. Ktože by dnes čakal rok, a "nešuchél bys bokem", ako sa hovorí v našom kraji. Len trpáčka/trpák. Preto je len dobre, že režisér sa nedržal upäto predlohy. Oživil strnulú ruskú haraburdu a jej dej preniesol do súčasnosti. Do úlohy rivalov v láske obsadil mužov strednom veku, ktorí už v živote čo-to skúsili. Obaja zrazu v sebe objavia ťažkého romantika, čo samo osebe pôsobí srandovne. Mastroiani sa, podobne ako ťažkopádny Marais, vyhráža dievčine svojho srdca ročným celibátom, ona sa až zadúša, že rok ubehol: a v posteli nič s nikým. Rokenrolová tanečná zábava je skvostná (možno prvý dance battle vo filme), divák sa dočká epizód s motorkárskymi delikventmi, s prostitútkou, patriacou k početnej komunite chudákov, bývajúcich pod mostami, ktorí narušia romantickú chvíľku na člne. Finále pôsobí zaujímavo. Akoby sa emócie prostý Marais, odetý v dlhom plášti a veľkých rukaviciach, chystal svoju životnú lásku odviesť skôr do nejakej tmavej prázdnej uličky, ako do vysneného lôžka lásky. ()

raroh 

všechny recenze uživatele

Třebaže Visconti film přemisťuje do Itálie jeho časů (s mírným poukazem na sociální pozadí, kde se nezapře režisérův politický názor), zůstává film nejen hudbou Nina Roty tak ponořen v ruské romantizující tradici (tu naruší jen rock´n´rollová taneční vložka, do níž Mastroianni už tehdy vložil sebeparodický vtip). ()

Galerie (15)

Zajímavosti (2)

  • Originální název filmu je odvozen od ročního období známého jako „Bílé noci“, kdy v severním Rusku, včetně oblasti Petrohradu, zapadá slunce po 22. hodině. Fjodor Michajlovič Dostojevskij, autor předlohy, na Bílé noci odkazuje i v románu „Idiot“ ve druhé části, kdy kníže Myškin odjíždí na Hippolitovu daču. (classic)
  • Příběh napsal Fjodor Michaljovič Dostojevskij mezi zářím a listopadem 1848, kdy se účastnil literárního a filozofického kroužku Nikolaje a Alexeje Beketovových a později kroužku Michaila Petraševského. Povídka byla poprvé publikována 31. října 1848 v časopise „Otečestvennyje zapiski“ č. 12 s věnováním Alekseji Nikolajeviči Pleščejevovi. (classic)

Reklama

Reklama