Hvězdy Velkého vozu

Jednoznačně nejatmosféričtější film letošní LFŠ. Staré sídlo jako by vypadlo z Poeova Zániku domu Usherů, kde přízraky minulosti doteď visí nad každou sochou, každým koutem. Zároveň jde o nejlyričtější film o incestu a starých křivdách, jaký si lze představit. Faktuální pravdivost (ve smyslu "co se tenkrát doopravdy přihodilo") nemá ve vyprávění relevanci. Divák může tak maximálně tipovat, ale pro vyznění snímku to stejně nehraje roli. Skvělou práci odvádí kameraman zejména s rámováním záběrů. (01.08.2016)

Visconty v tomto filmu rozehrává téma fašismu a incestu, ve své době odvážné dílo. Zpracování je však takové nejasné a tápavé, asi to byl režisérův záměr. Co ale snímek vyzdvihuje ke Hvězdám Velkého vozu je kamera a zejména dům a jeho interiéry, ty chodby, vysoké stropy, pokoje, různé místnosti - to vše je zahaleno do tajemství, které jakoby ukrývaly celou Sandřinu (Cardinaleová) minulost, když se po létech z Ameriky do rodného domu vrací. Ještě chybí nějaké zvuky, skřípání, vrzání a byl by to slušný horor. A hlavně tomu dodává to pravé ořechové ta černobílá kamera. Claudia sice nepodává bůhvíjaký herecký výkon, ale vše za ni vynahrazuje onen zmíněný krásný dům. Ještě za zmínku stojí pouze klavírní hudba, kdy některé pasáže působí až depresivně psychoticky. (17.04.2018)

"Nedávno jsem něco dělal v římské opeře, přišel ke mně osvětlovač a říká : Tak co, spali spolu, nebo ne ? Já nevím, odpověděl jsem, co ty myslíš ? Já myslím, že ano, řekl. Každý si může myslet, co chce." Matné hvězdy Velkého vozu se jmenuje překrásná báseň, v níž Giacomo Leopardi vzpomíná na rodný dům, na hvězdy nad zahradou, s nimiž rozmlouval jako chlapec a které byly svědky konce jeho šťastných dnů. Giacomo Leopardi (1798-1837) byl Viscontimu blízký svým urozeným šlechtickým původem i svým postojem vůči němu - nenáviděl ho i miloval, tak jako miloval a nenáviděl celou svou vznešenou rodinu. K samotnému filmu pak mohu dodat, že jsem ho viděl asi potřetí a vždy se mi velmi líbil. Je to naprosto typický Visconti. U něho je film skutečné umění. (17.04.2018)

Film z doby zlatého věku italské kinematografie nepostrádal dokonalost, s níž režírovali klasikové italského filmu, k nimž Visconti bezesporu patřil. Skvělá režie i hudba je podtržena hereckými výkony. Mladá žena přijíždí se svým americkým manželem domů, kde se jí vrací její vlastní minulost. Těžce nemocná matka, mrtvý otec, jako žid možná oběť nevěrné manželky a jejího milence, lehkomyslný bratr, k němuž jí váže incestní poměr, i mladý lékař, k němuž stále hoří marně potlačovanou láskou. Opravdu, skvostné dílo. (17.04.2018)

Slabší snímek v jinak úžasné filmografii mého favorita Viscontiho. Jeden z mála, jenž časem hodně vyčichl. Problém vidím v tom, že tvůrce neadekvátně spojil dvě nestejnorodá a nesouvislá. i když jako by "podobná" témata do jednoho celku: společenskou stigmatizaci kvůli "rase" (zde Židé pronásledovaní fašistickým režimem) a společenskou stigmatizaci kvůli nepřijatelnému sexuálnímu chování (zde podezření z incestu). (24.10.2011)