Hvězdy Velkého vozu

Účasť herečky Cladie Cardinale na Art Film Feste priniesol do ponuky festivalu film Hviezdy Veľkého voza (Vaghe stelle dell'Orsa,1965). Film z ťažkou témou zaoberajúci sa zložitými rodinnými vzťahmi a pestrou háklivou minulosťou, pre bežného diváka moc lákavého neprináša, okrem šarmantnej Cladie Cardinale si tu toho moc pútavého neužijete. /videl v kine: 40%/(filmový festival Art Film Fest 2014) (05.07.2014)

Maestro Visconti prý chtěl dokázat, že dokáže natočit film i bez astronomického rozpočtu a extrémních nákladů. Jeho rukopis ale zůstal. Postav je sice jen pár, ale děj se odehrává v paláci, film je černobílý, ale obrazově dokonalý a příběh je sice komorní, ale zpracování velkolepé. Claudia Cardinale exceluje coby živelná Sandra, žena, která pátrá po pravdě o své rodině a minulosti, a touží se s touto pravdou vyrovnat skoro stejně silně, jako před ní touží utéct. Michael Craig, který představuje jejího oddaného manžela Andrewa, se vedle ní trochu ztrácí, zato Jean Sorel v roli jejího bratra Gianniho, je přesvědčivý až hrůza. Kontroverzní téma incestu Visconti zpracoval kultivovaně i nestranně, aniž by obhajoval jeho zvrácenost nebo ploše moralizoval. A pokud se dá z Hvězd vypreparovat nějaké univerzální moudro, pak to, že člověk nemá zbrkle soudit, protože lidské jednání je jen málokdy černobílé. (06.12.2011)

Visconty v tomto filmu rozehrává téma fašismu a incestu, ve své době odvážné dílo. Zpracování je však takové nejasné a tápavé, asi to byl režisérův záměr. Co ale snímek vyzdvihuje ke Hvězdám Velkého vozu je kamera a zejména dům a jeho interiéry, ty chodby, vysoké stropy, pokoje, různé místnosti - to vše je zahaleno do tajemství, které jakoby ukrývaly celou Sandřinu (Cardinaleová) minulost, když se po létech z Ameriky do rodného domu vrací. Ještě chybí nějaké zvuky, skřípání, vrzání a byl by to slušný horor. A hlavně tomu dodává to pravé ořechové ta černobílá kamera. Claudia sice nepodává bůhvíjaký herecký výkon, ale vše za ni vynahrazuje onen zmíněný krásný dům. Ještě za zmínku stojí pouze klavírní hudba, kdy některé pasáže působí až depresivně psychoticky. (17.04.2018)

Ojíněná, hluboká, kardinální intimita lape po dechu, jako šplouchající vlna naráží, tříští se o nepříhodná, kamenitá skaliska. Každá její částečka dopad má, rodinnému portrétu pokřivuje rám. Co přivedlo tě sem, lásko má? Anamnéza amnézie minulosti, jež v komnatách rozkvetla, jejíchž pavučin ses nechtíc dotkla. Jean Sorel žhářem tepajícího nitra. Rozervaný mladík, pln rozbřesku jizev, přívalu rozbouřených citových sesuvů, jehož odpíraná rozkoš, nepřípustná slast s vlastní krví, užírající touha po zakázaných polibcích, přivedly do záhuby. V podivných emocích se svíjí, v plamenech utápí. V zahradě pozemské, jen busty lidskosti se krčí. Plesají slova, shořely věty hříšně romantické, nakřápnutý, eroticky antický styl sblížení, milostných dopisů mystický sen vrcholně teatrální. Rozbolavělý sten, ohnivá šelest člověka, svědomí s ďábelskou páteří, hozené ven. (02.11.2016)

Film z doby zlatého věku italské kinematografie nepostrádal dokonalost, s níž režírovali klasikové italského filmu, k nimž Visconti bezesporu patřil. Skvělá režie i hudba je podtržena hereckými výkony. Mladá žena přijíždí se svým americkým manželem domů, kde se jí vrací její vlastní minulost. Těžce nemocná matka, mrtvý otec, jako žid možná oběť nevěrné manželky a jejího milence, lehkomyslný bratr, k němuž jí váže incestní poměr, i mladý lékař, k němuž stále hoří marně potlačovanou láskou. Opravdu, skvostné dílo. (17.04.2018)