Mág.

Zvláštně rozháraný film, stejně jako jeho ústřední hrdina. Vzletnost obrazové stránky a narativní rozvolněnost docela narážejí na plytkost symbolů, prvoplánovou hudbu a absenci myšlenkového přesahu. Vychází pouze řemeslně dobře zvládnutý životopis romantického barda, který dokáže navodit dobovou atmosféru a občas i autentické pocity. Velmi tomu napomáhá živelný výkon Jiřího Schwarze, severočeská příroda v zasmušilých odstínech a charismatický přednes Rudolfa Hrušínského, tedy pokud mu do něj nelezou afektované ženské sbory. Překvapila i Veronika Žilková v mile naivní roli, která dokáže občas vyvolat upřímnou lítost. Vláčil dokázal vystihnout charakter romantického nestálého člověka a Mácha skutečně není kladným hrdinou, ale má více vrstev a proto je zajímavé je až do konce odkrývat. Nevznikl tak suchopárný ani intelektuálně povýšený film, ale esteticky vytříbené obrazy ze života výjimečného básníka, které jsou však řazeny za sebou bez nějakého myšlenkového pojiva. (27.11.2010)

Přes jistou rozpornou mdlost je zřejmý jasný autorský rukopis a adekvátní přetlumočení nejednoduché látky. Herecká galerie, kterou se Vláčilovi podařilo shromáždit, je dalším silným prvkem jeho koncepce. Sloučení moderní filmové řeči a ryze romantické a opravdu v poetice odlišné předlohy, jak naznačuje slovní hříčka ve vědomě zvolené archaické variantě názvu, vede současně k domněnce, zda jistá "únava" v provedení není spíše autorským úmyslem. Už proto, že MÁG je svým způsobem typem filmového dokumentu, který je navíc obohacen o vláčilovskou básnivost, tj. splývá s máchovským pesimismem, "rozervanectvím". Pokud je tedy někde slabina, bude jí spíše kvalita scénáře. Problém, který se však v devadesátých letech vyhrotil mnohem radikálněji. I tak si toto dílo dvou velkých Čehů zaslouží přiměřenou pozornost. Svým divákům má totiž stále co nabídnout a čím je odměnit. (27.08.2007)

"Domýšlivý a pyšný jako ďábel" Nejsem si jistý, zda byl Mácha opravdu takový, jak jej ztvárnil Jiří Schwarz v tomto posledním filmu Františka Vláčila. Přiznám se, že mi v některých scénách přišel Mácha hodně protivný, zejména pak v těch, v nichž vystupuje společně se svou snoubenkou Lori. Žárlivý, domýšlivý, ba skoro by se dalo říct nadutý... Ale k velkému rozevlátému umělci asi takovýto charakter i trošku patří. Co se mi na filmu naopak poměrně líbilo, byla typická Vláčilova poetičnost s řadou hezkých záběrů na Máchou milovanou českou krajinu se siluetami hradů a zřícenin. Byť v tomto ohledu autoři snímku moc fantazie neměli. Spojovat Máchu jen s Bezdězem, Hamburkem případně s pražským Vyšehradem mi přijde trošku málo. Co mě ovšem asi nejvíce zaujalo, byly umně do filmu zakomponované Máchovy verše v krásném přednesu Rudolfa Hrušínského. Vždyť co to bylo za film o Máchovi bez jeho poezie. Třeba té, co zazní v okamžiku, kdy k němu přichází kněz, aby mu udělil poslední pomazání: "Tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj. Matku mou, vlast jedinou i v dědictví mi danou. Šírou tu zemi, zemi jedinou". (01.08.2017)

Poetické vyprávění o největším českém básníkovi K.H.Máchovi. Vláčil je prostě Vláčil, ten se nezapře, i když není zrovna ve formě. Opět potěší jeho cit pro obrazové kompozice, kamera je znamenitá, stejně jako Svobodova hudba. Ale jinak je to takové unylé, unavené. Je vidět, že ta léta perzekuce za bolševika vyždímaly Mistra jako citrón. (24.08.2003)

Životopisné filmy jde natočit, řekl bych, třemi způsoby: buď se vezme celý život daného člověka od kolébky do hrobu, což často působí nezáživně, mozaikovitě, suchopárně a školometsky. Nebo se vezme jen výsek jeho života s nějakým dramatickým obloukem, a na něj se nabalí pár podstatných informací mimo tento časový výsek. A pak lze natočit filozoficko-snový příběh, kde se sice podstatné události ze života dané postavy objeví, ale jen jako mozaika, jako labyrint světa, jako procházka obrazovou galerií. Kdysi dávno jsem měl depku, protože mne napoprvé nevzali na FAMU, i šel jsem večer do kina na Václaváku, tuším do Jalty (kde je kinům na Václaváku konec?), právě na tento film. Cestou z něj jsem se začal mezi zadním traktem Panny Marie Sněžné a hospodou U Pinkasů smát jak blázen. Nazval jsem ten efekt pro sebe jako že depku jsem vytloukl ještě větší depkou. Dnes, když ten film vidím, oceňuji jeho snové scény a pojetí, básně jen krátce recitované na pozadí, naprosto skvělou kameru včetně scén přírody, hradů, města z nadhledu (dnes by na tom makali počítačoví animátoři jak ďasové), dokonalou výpravu (jako bych v té staré Praze skutečně byl). Jako Máchu jsem si vždycky představoval spíš Vladimíra Dlouhého - ostatně i jeho povaha více odpovídala Máchově. Ale nakonec jsem se Schwarzem spokojený, dokáže tu namyšlenost i nejistotu do postavy dostat. Nečetl jsem Máchovy intimní deníky, tak nevím, jestli je dobře vybraná Žilková na roli Lori, protože žilková vždycky s prominutím vypadala jako ku.rva, a ne naivní, mladé děvče. Jinak první část filmu je zcela podmanivá a mystická, prorocké vize jsou skvělé, od půlky už se to víc snaží o realitu, i když nějaká drobná mystika ještě přijde. Trochu mne mrzelo, že u krkonošské pouti chyběl ten Mácůhv skoro sci-fi sen o mniších, kteří se probouzejí jen jednou do roka. Ale jinak se mi film líbil právě svou snovou poetikou. A dostala mne Máchova věta, že přítomnost neexistuje, jen minulost a budoucnost. Protože copak jsme někdy někdo zažili, že by se čas v určitou, právě tu přítomnou, chvíli zastavil? (23.04.2021)