Nejhorší člověk na světě

Tak jo, všichni víme, že severský humor je svérázný a nemůžeme čekat juchanádu plnou třeskutého humoru. Ale v tomto případě mě nenapadá snad žádná scéna, která by Trierovo dílko posouvalo do žánru komedie. Možná jde o nějaký subžánr, který nejsem schopen dekódovat. Takže v tomto ohledu byla má očekávání nenaplněna. Ovšem oč byla ochuzena bránice, to bylo vynahrazeno mozku. Sledujeme sondáž do života mladé ženy, která v mých očích zprvu působí jako typická mileniálka...neví co si počít s životem, který napohled skýtá mnoho možností, ale současně působí jako sotva fungující spotřebič. Poskakuje po zážitcích, stejně jako po mužích, kdy jeden působí jako spřízněné živočišno a druhý jako spřízněná duše. Dost silně jsem vnímal generační rozdíl; postava Julie mi zrovna sympatická nebyla. Jenže bylo by zbrklé házet flintu do žita předčasně. Protože s přibývajícími minutami ve mě tvůrci probouzeli zájem a myšlenkové pochody Julie mi najednou připadaly vcelku srozumitelné a pochopitelné. Takhle "zblízka" sledovat postupný vývoj mladé ženy, může být pro chlapa vcelku zajímavá záležitost. Ovšem ne každý ocení tu "upovídanost", která tu exkurzi zprostředkovává. Oduševnělé diskuze, občas na hraně intelektuálských keců mají ukázat, že krom té tělesné intimity, existuje i mentální a sociální blízkost, která dokáže to samé, co hormony. Pobláznit. Mnozí diváci svou definici nevěry přehodnotí, nebo rozšíří, při pohledu na to, jak to začíná. Nebýt poněkud sentimentálních momentů ohledně nemoci jedné z postav, nejspíš by se v mých očích tento film vyšplhal z počátečních 20%, na úctyhodných 80%. Ta pozvolnost s jakou se můj pohled na Julii v průběhu času měnil...už dlouho jsem podobný zážitek u sledování filmu neměl. Za to "proplesknutí", si Nejhorší člověk na světě ty 4* zaslouží. (19.12.2022)

Autentický a velmi silný film o životě, jeho očekávání, o naplnění a zklamání. O myšlenek z minulosti, které nás doprovází celý život. Partnerskou vztahovku má mladší Trier dokonale vystudovanou, jeho optická stopa a citlivost dokonale rezonuje. "Co kdyby" si člověk říká tisíckrát za život, i tak obětuje cokoliv, aby dostal naplnění které mu říká srdce. Konečně jsem se duchem vrátil do festivalového nádechu - děkuji Joachime. (19.04.2023)

Ačkoli jsem našla několik vlastních podobností s hlavní hrdinkou (vzorná studentka, která hledá tu pravou práci i místo na světě), v řešení milostných vztahů bych se s ní asi neztotožnila. Navíc mi mnohem více vyhovoval jemně komediální styl vyprávění, než melodrama závěrečných kapitol. Se všeobecným nadšením, které trvá od premiéry snímku v Cannes, tedy příliš nesouzním. (24.08.2021)

Nenápadně rafinovaný film, který na pozadí onoho stereotypního "hledání svého místa ve světě" vlastně nehystericky a s milou, nepřetaženou uštěpačností, byť zároveň s existenciálním smutkem obnažuje, že ve světě, jehož biosféra i sociosféra se rozpadá, ve společnosti, kde je každý na všechno sám a všechno mu jen bere čas a odvádí pozornost, ve skutečnosti ani moc nedává smysl si doopravdy hledat místo, odkud bychom mohli využitím svého potenciálu přispívat k vyššímu celku a vyššímu dobru, aniž bychom si něco nalhávali, aniž bychom cítili absurditu, marnost z vědomí, že se to nedaří. *** Film chytře klame: zdánlivě sledujeme osobní mikrodrama, mladou (ale právě že ne už zase tak mladou) dívku, která řeší sebe samu, vztah se zralým partnerem schopným ocenit její výjimečnost (dřív než ji dokáže chápat i ona sama, zatímco on o hloubce té jejich tragédie špatného načasování ví) i být kritikem a rebelem, a vztah s romantickým klukem, který ji k žádnému vymezování se nenutí. A Julie sama nemá analytické schopnosti, ale má intuici, a tak ji sledujeme, jak se v ničem necítí správně, jak se v tom plácá a zdánlivě jako by nevěděla, co vlastně chce... A na pozadí toho, co se nám zobrazuje o společnosti a o světě, o Juliiných reálných možnostech, si můžeme sami dělat obrázek, jestli je to její osobní problém, jestli opravdu dává smysl do takového světa a společnosti chtít správně zapadnout, mít v něm děti, pracovat v něm, ať už v kavárně nebo v knihkupectví, či dělat kariéru nebo umění - a nebo rebelovat... Vždyť vidíme, kam to přivede Aksela, který jediný asi dřív než ona chápe, že je to celé otázka ještě mnohem zásadnějšího načasování než minutí se jich dvou, ale i minutí se se smyslem práce, výchovy, hodnot, významem hovoru, sdělování, snahy o dialog atd. v dnešní roztěkané post-faktické době, která nemá na smysl sdělení ani konání čas... A že ta zásadní hádanka, kam patřím a co ze mě má být a proč, v téhle době, stavu světa a systému, který jsme si na sebe ušili, ve skutečnosti nemá dobré řešení.... Možná jediné, co se dá s notnou dávkou štěstí zjistit, je, ke komu patřím - a v tom se spolu Aksel a Julie o fous minuli - a pak už jen, ke komu všemu nepatřím. Vzato kolem a kolem, je to vlastně dost odvážný a hořký film, kritický. *** (Viděno v brzkém odpoledni ve Velkém sále Světozoru).  *~ (02.04.2022)

Tady jsem se se nechala asi trochu unést davem a dívat se na tento film doma, tak vím jistě, že bych mu dala jen tři. Ve Varech to ale byla v kině taková pocitovka s celkem surrealistickými momenty a zajímavými prvky, že si to možná zaslouží trochu nad tím přivřít oko. Asi se tu s hlavní hrdinkou dokáže dost lidí ztotožnit a hlavně ženy, které prostě rády vzpomínají na prožívání té počáteční lásky. Herečka Renate Reinsve byla ve své roli opravdu velmi přirozená a sympatická, což taky přidává. Z obecného hlediska je ale příběh v závěrečné části zas taková ta klasická ždímačka, kterým já fakt neholduju a celkem mě zamrzelo, že takový ten všudypřítomný good-feel se vytratil do sfér, ve kterých bychom našli filmy jako třeba Hvězdy nám nepřály a podobné sentimentální hrůzy. Tři a půl zaokrouhlené. KVIFF 2021 (02.12.2021)