Nejhorší člověk na světě

Hodně neuchopitelný film. Vypadá jako komedie, ale ve skutečnosti se jedná o takové artové mírně neosobní drama. Třicetiletá Julie neví, co chce. Na svůj věk asi klasika, nicméně by ji to už mělo pomalu dojít. No a tak jí potkávají trampoty a trápení života tak, jako nás všechny, ale i něco navíc. Chvílemi to působí vtipně absurdně, aby to přes průměrná dramata skočilo na něco, co je emocionálně alespoň zajímavé a smutné. Jenže se tu podle mě hrozně střídají emoce. Výsledek je nakonec takový, jak jsem řekl na začátku. Neuchopitelný a možná navíc i emocionálně dost rozporuplný. Na Skandinávce nezvyk. (02.11.2023)

SPOILER. Po Nejšťastnější holce pod sluncem nemohl následovat jiný film než Nejhorší člověk na světě :-D Žánrově atypický, nedokázal bych jej nijak správně zařadit, každá třetina je úplně jiná a na rozdíl od řady jiných recenzentů se mi třetí třetina líbila nejméně, avšak v mém případě je to osobní záležitost. Nechci a nedělá mi dobře se dívat ve filmech na zápletku s rakovinou a už vůbec ne slinivky. Je to smutná součást našeho života a nejhorší civilizační choroba, ale ve filmech by nemusela být tolik přítomná, zvláště když třeba v tomto případě se film originálně věnuje vztahům, sexualitě, nevěře, pudům, to se mi naopak líbilo hodně. Joachim Trier umí zajmout, dokázal to už s Thelmou. (09.01.2023)

Zajímavý, zručně natočený pokus o generační film, jehož přijetí nebo odmítnutí do značné míry závisí na tom, zda jste, respektive zda se pokládáte, za součást oné generace, která je předmětem zájmu režiséra. Když už jsme u Joachima Triera, je to z mé strany pochopitelně spekulace, ale vsadil bych se, že do postavy Aksela vtělil pořádný kus sebe sama. Právě nešťastný Aksel je mi věkem a životními postoji nejbližší a nejsympatičtější postavou. Jeho mediální souboj se vztahovačnou feministkou považuji za nejzábavnější i myšlenkově nejhodnotnější moment snímku. Příjemná Renate Reinsve hraje (pro mě) nepříjemnou, protože roztěkanou a citově nestálou Julii, která se hledá vlastně až do závěrečných titulků. Je představitelkou stále se rozrůstající skupiny, co důležitá životní rozhodnutí odkládá pokud možno co nejdéle, hlavně proto, že život na sice čím dál více ekonomicky dýchavičném, ale stále ještě proklatě bohatém Západě přináší (zdánlivě) nekonečné množství příležitostí a bezrizikové experimentování. Jen málokteří si uvědomují, že tenhle svět a z něj plynoucí životní strategie díky ekologické krizi a bezprecedentně rychlému přesunu bohatství do vzmáhající se východní Asie nenávratně končí. Množství témat, které Joachim Trier ve svém filmu nadhodil, dává každému divákovi šanci najít si "to svoje". Celkový dojem: 75 %. (05.09.2021)

Velmi dobré! Ne že by neexistovaly lepší filmy, ale s ohledem, jaké nezáživné, přiblblé, rádoby zajímavé  paskvily jsou nám často předkládány post feministickými režisérkami, tohle se klukům napsat povedlo. Sympatická, současná hořkosladká romance, která má šmrnc, přesah a ačkoli celá stojí a padá na okouzlující Julii, uvízla mi v hlavě několik týdnů natolik, že nižší hodnocení by bylo z mé strany pokrytecké. Nemusím šroubování do krajnosti, vidět tamponádu v jiném počinu, sestřelím to, ale ok, budiž. Závěr v pohodě. Ono to je sice o třicítce a civilizačních, niterných sračkách mládežníků, scénka s borcem, který se cítí zraněn poklidnou hádečkou, je luxusní, úsměvnou, názornou ukázkou, proč jsou dneska holky tak často samy, chci ale říct, že lépe film pochopí divák, který už má něco odžito. Sny, touhy, hledání, pochybnosti, patos a občasná nostalgie totiž k životu patří. Jenomže takové zrcadlo Juliini vrstevníci většinou ještě vidět nechtějí. (18.05.2022)

Nejhorší člověk na světě má po filmové stránce bezesporu hodnotu. V určitých částech jsem dokonce měla pocit, že se dívám na něco tak úžasnýho, že to snad ani nejsem schopna v daném moment pojmout. Hra s hudbou, zvukem a tichem byla prostě dokonalá. Stejně tak kamera a vizuální stránka filmu. Některé rozhovory, momenty jsou - bože můj - tak strašně dobrý a příjemně odvázaný. Výběr herců fantasticky doplňuje vizuální část, o které jsem mluvila. A přesto jsem si tolikrát zapřála, aby už byl konec. Aby kapitoly ubíhaly rychleji, a aby dál a dál neztrácely svoji původní svěžest. Aby se nepotápěly do nedýchatelna. Doslova jsem prahla i po tom nejmenší vtipu, abych se na chvíli zbavila zátěže. Film, ve kterém spatřuji střípky geniality, ale taky k němu cítím až mučivé nepochopení. (09.04.2022)