Dopis

Není to můj první film od Wylera, zbožňuji Bette Davis, Wylerovy filmy mě nikdy nezklamou, proto jsem nemohla vynechat ani List (někdy také znám jako Dopis). Pro mě prostě vražedná kombinace. Film, odehrávající se převážně v interiérech, má díky tomu svůj náboj a své kouzlo, Bette je tradičně skvělá. Je tu spoustu detailů, na které musíte dávat pozor. Ač je to kvalitní film se vším všudy, nestane u mě na žebříčku mezi těmi nej. Bette má lepší role i filmy, William Wyler má také lepší filmy. Kvalita, ale chtělo by to ještě něco trochu víc... (16.06.2013)

Na celém Listu mi hodně vadily především dvě věci a bohužel si nemůžu odpustit kritiku ani přesto, že pravděpodobně mají své místo i v knižní předloze. Celou dobu mi připadalo, že exotické prostředí zde hraje jenom na efekt, že se svým způsobem snaží "koupit si" diváka, když pro příběh mělo téměř nulový dopad. To souvisí i s věcí druhou, tedy dost odsuzujícím a omezeným pohledem na exotickou kulturu. Nebýt tohoto, asi bych neměl co vytknout, naopak z celého trojúhelníku jsem byl nadšen. Výborná byla jak femme fatale, tak její manžel a samozřejmě i nerozhodný advokát stojící mezi nimi. Největší chválu si ale bezpochyby zaslouží kamera, právě ta totiž celou dobu udržuje výbornou atmosféru. (19.04.2010)

Čiernočierny noir so skvelým výkonom Bette Davis. Mrazivá atmosféra (najmä fenomenálna scéna prvého stretnutia Leslie s pozostalou manželkou v ultratemnom podaní Gale Sondergaard) sa buduje postupne a spolu s ňou rastú emócie pri odhaľovaní jednotlivých tajomstiev, ktoré skrývajú oči Bette Davis. Po technickej stránke nádherne nakrútené (vidieť, že Wyler si dal záležať na všetkých zložkách o čom svedčia aj oscarové nominácie), pritom výborne zahrané (okrem už spomínaných 2 dám je presvedčivý i pochybujúci právnik Jamesa Stephensona, ktorý elegantne zvláda rozporuplnosť svojho rozhodnutia - najmä silná scéna záverečného pladoyer). A čo sa týka príbehu, ktorý nie je najsilnejšou zložkou, jeho podanie z neho ťaží maximum a dosahuje vysokú efektnosť, ktorá sa smelo môže porovnávať s podobnými filmami Alfreda Hitchcocka. Proste silné 4* a moja veľká spokojnosť s týmto dielkom. (13.07.2005)

Stále mít něco v ruce, většinou je to háček na háčkování, ale je tam také pistole a nůž. Stále něco produkovat; když to nejsou krajky, jsou to báchorky a pod nimi zasuté city, které lze odhalit jen v největším afektu zoufalství - krajky jsou také to poslední, co zůstává a s čím si pohrává už jen vítr. A takový jako krajka je celý film, vše do sebe přesně zapadá, všechno má svoje místo a svůj význam v čase. Poslední krajkový vzor se nemůže lišit od ostatních, a je také uháčkován s mimořádnou přesností; končí posledním (logickým) zapíchnutím háčku, v okamžiku, kdy začínáme pochybovat, že tuto krajku háčkovala paní Crosbieová, a nikoli paní Howardová. Další komentář po třech letech (jak se občas ve filmu cituje): Williama Somerseta Maughama jsem četl až ve středním věku a jeho nejen exotickými, ale současně i nápaditými psychodramatickými (především) povídkami jsem byl okouzlen. Stejným kouzlem na mě působil i tento film, který jsem viděl podruhé. Co dodat k tomu, co jsem poprvé neřekl? Snad jen: 1. Leslie není zkažená / je to jen žena. 2. Ženu může přemoci jen žena s hadíma očima. 3. Pokud má Robert pravdu a milované osobě odpustíme všechno / pak Leslie nemilovala Roberta ani Jeffa Hammonda. 4. Přidal jsem poslední volnou hvězdu. (15.07.2017)

Dopis (známý u nás i jako List) je třetí z filmů uvedených ve Varech retrospektivě Williama Wylera a opět můžeme pozorovat posun v práci se stylem. Dopis klade mnohem větší důraz kladen na vývoj vyprávění, než tomu bylo u Jezebel a Lištiček, které se soustředily na dramatickou linii vztahů a popis prostředí. Celý příběh je postaven na brilantně rozvedené premise filmu o ženě, která si vymyslí dokonalou krycí historku pro vraždu, ale zapomene na jeden velmi důležitý důkaz. Styl má tentokrát mnohem klasičtější podobu, protože se na rozdíl třeba od Lištiček opravdu musí upínat na vyprávění a podporovat ho. ___ V centru opět stojí silná ženský hrdinka Bette Davisové, která jako by předznamenala typ femme fatale z „noirové série“ (kam ale film víceméně patří, i když vznikl roku 1940 a noiroví puristé trvají na počátečním roku 1941). Celý film začíná ikonickým záběrem odhodlaně střílející Davisové sestupující ze schodů (viz obrázek), který je pravidelně uváděn v různých střihových dokumentech o dějinách americké kinematografie. Snímek ale především obdivuhodně pečlivě dodržuje pravidlo, že když se na začátku objeví v záběru puška, musí (se) jí hrdina na konci (někoho) zastřelit. ___ Každý detail má nějakou funkci v dalším vyprávění a ačkoli film akcentuje určité rasové předsudky, pracuje s obdivuhodnou citlivostí. Strukturované vyprávění je tak čisté, že vzbuzuje dojem jednoduchosti a v některých lidech vyvolávalo po projekci dojem, že by něco podobného dokázali nad vínem napsat taky. Tak do toho, přátelé. Překombinované příběhy vymyslí každý, ale dát dohromady filmy s vyprávěním vypočítaným do posledního detailu, kde všechno zapadne do všeho a žádná informace není navíc, to už je zatracený kumšt. (30.07.2007)