POMO

Naivní, ale milé. Zpětné odkrývání souvislostí kdo, co a proč je v první polovině promyšlené, cyklojízda v druhé polovině ještě rychlejší, vypjatější a s více překážkami. Pravděpodobnost takového “náhodného” potkávání se na Manhattanu mizivá a honění kola autem v jeho přecpaných ulicích nereálné, ale film se nebere vážně, takže cajk. Holky hezké, Joseph Gordon-Levitt sympatický a zloduch Michael Shannon pro akční komedii správně excentricky vyšinutý. Bajkeři si pošmáknou, akce je efektně natočená a sestříhaná.

Funny Games bez uměleckých servítků, natvrdo bez kompromisů v míře zobrazované hrůzy, která by pro diváka ještě mohla být komfortní. Miguel Ángel Vivas vytváří v dlouhých záběrech dusnou atmosféru s tušením zlých věcí, u kterých divák doufá že nenastanou. Protože ví, jak lehce by se v reálném životě mohl ocitnout ve stejné situaci. A ony nastanou... Scénář ovšem vedle této lišácky komponované psychologické hry s divákem zavání taky zlověstným cílem otřást jím překročením obvyklých hranic žánrové zábavy. A tím se shazuje přesně v rovině, ve které sofistikovaně opatrnému Hanekemu tleskáme.

Z netflixovské party Don’t Look Up a White Noise. A přesně tak dobře mířící na cíl, ale míjící ho, jak byste čekali. Poznávací dialogy s pár existenciálními myšlenkami, které ale nejsou nijak objevné. Dramatičnost filmu boostující scény narůstajícího napětí, které nám pokaždé pouze naznačí, co se “tam venku” může dít. A digitální jeleny pro dotek mystiky, ale bez smysluplného zakomponování do dějové struktury. Elegantní, o vynalézavost se snažící kamera vtahuje, ale na odvážnou kreativitu Jordana Peela nedosáhne. A konverzační rovina se pouze snaží o sociologii na evropské čí asijské scenáristické úrovni. Přesto ale film baví a dobře se na něj kouká. A taky chápu, pokud je pro někoho zajímavým alternativním příspěvkem do katastrofického žánru. Přesně takhle nějak by totiž k tomu mohlo dojít.

Repetitivní lamentování nad traumatem a výčitkami svědomí hlavního hrdiny časem nudí, ale ponurý tón troskotající japonské pozice ve válce přihrává gigantickému monstru vrchovatě. Godzilla je zde za zlověstných tónů temné hudby symbolem hrůz války, včetně devastující jaderné hrozby. Oceánské scény s ní jsou vynikající, mají gradaci i nápady, jak z jejích fyziologických možností vytěžit maximum. Je hrozivá, naštvaná a nezničitelná. Scény s ní ve městě jsou pouze doplňkové, jakoby tvůrci nechtěli opakovat stokrát viděné (i v amerických monster filmech) a chtěli si udržet specifický lodní a vodní dějový charakter. Rozpočet $15M USD na tak kvalitní CGI mayhem je neuvěřitelný a úspěch v amerických kinech by mohl znamenat změnu uvažování hollywoodštích rozpočtářů, co potřebuje a co nepotřebuje dobrý biják. V tomto ohledu je Godzilla Minus One podobným “transformačním fenoménem” letoška, jakým byl Barbenheimer.

Nikoliv o něco slabší než Gladiator (jak jsme doufali), ale pouze o něco lepší než Robin Hood (bohužel). Úryvky z historických etap Napoleonova kariérního vzestupu a “dobývání světa”, komorně prokládané vztahem s ženou jeho života. Film baví herci a občasnou bitvou, ale vnitřně je odtažitý až nijaký, bez zájmu nebo schopnosti najít v Napoleonovi osobnostní rysy, na kterých by mohl budovat psychologii jeho příběhu a nějakou myšlenku. Ani nevyužívá možností jeho osobní konfrontace s vedlejšími postavami, které právě mohli vyprávění naplnit hutným obsahem. A Napoleonův milostný vztah, kterému je věnována značná pozornost, zůstává chladný a divákem neprocítěný. Zakázkově rutinní vyprávění vzbuzuje obavy, že delší režisérská verze bude sice informačně obsažnější, ale stejně bez duše. První historický film Ridleyho Scotta bez hudební identity.

Michael Fassbender se zajímavě hýbe, chodí a tónuje hlasem. A to je vše. Jeho monologové úvahy jsou stejně vyprázdněné jako řemeslo jeho postavy, a naturalistickou mlátičku dvou chladnokrevných profíků jsme už dávno viděli jinde v intenzivnějším provedení. Vůbec by nevadila jednoduchost příběhu, kdyby byla kompenzačně ověšená nápaditými momenty, originálním psychologickým profilem hlavní postavy a formálními hrátkami. Ale Zabiják nic z toho nenabízí. Forma je precizní a čistá, ale nevýrazná. Setkání s perfektně obsazenou Tildou Swinton u stolu vzbudí zvědavost a zúčastněnost diváka téměř jako face-to-face rande Al Pacina a Roberta De Nira v Heat, ale taky zůstane jedinou scénou, kterou si z filmu zapamatuji. Na Davida Finchera to je málo. Coby podobně minimalistickému, autorsky osobitému a emocionálně více angažujícímu profilu nájemného zabijáka dávám jednoznačně přednost Američanovi s Georgem Clooneym.

Teenage Funny Games. S dávkou nepředvídatelnosti v povedeném scénáři, ale s režijně nedostatečně vystiženou vzrůstající závažností situace. Když má být ve finále hlavní oběť v největším šoku, tváří se jako v první třetině filmu, kdy ještě netušila, že to není jenom dětská hra. Padoušský spratek je ale dobře obsazený i zahraný, a cíl tvůrců rozvířit vánoční rodinnou atmosféru kouskem morbidity chvalitebný.

David Harbour je polovina filmu. Dobrácký Santa Claus s kořeny krutopřísného Vikinga mu byl napsaný na tělo. Míchání motivů Die Hard a Home Alone, které jsou v Americe vánočními kultovními klasikami, je správnou cestou do jejich společnosti v jinakším žánrovém obleku. Wirkolovi se to málem podařilo - vánoční klišé kombinuje s novými nápady, členové rodiny v ohrožení nejsou žádné klišé a dějově mu vyprávění odsýpá. Jen škoda že proti Harbourovi nestaví adekvátně zajímavé záporáky, ke kterým bychom přechovávali větší respekt.

Při pohledu na promo fotky pouze další z romantických alpských kýčů. V reálu však nejhezčí film o životě v horách, ale i o životě obecně, za poslední léta. A taky s nejhezčími alpskými panoramaty v celovečerním filmu za poslední léta. Výběr lokací a snímané detaily (jízda autobusem) svědčí o vztahu režiséra k horám, a u vybraných diváků vzbudí déjà vu - pro tyhle magické střípky v podvědomém vnímání vysokohorské přírody se do ní opětovně vracíme pro nalezení duševního klidu. Přesná charakterizace postav s perfektně zahraným protagonistou divadelníkem Stefanem Gorskim. Scéna, ve které svou nastávající dovede na horskou roubenku a ukazuje a vysvětluji ji, proč se zde usadil, je srdcem filmu. Atraktivní téma budování prvních lanovek a s tím souvisejícím přívodem elektřiny do horských vesnic, ale i smrtelných úrazů při obzvláště těžké fyzické práci. Skvělá, neustále “plovoucí” kamera, vždy perfektně sedící hezká hudba. A ten epilog…

Filmařsky standard, ale se silným příběhem a dvěmi hereckými matadorkami Jodie Foster a Annette Bening v plném nasazení pro film, kterému věří. Přátelství a podpora za hrob, vůle a neoblomné přesvědčení, které hýbe světem. Příběhově náznaky oscarových parametrů, ale film nejspíše prošumí mimo pozornost mas podobně, jako loni Howardových vynikajících Thirteen Lives. Mám radost, že Jimmy Chin proniká na pole celovečerních filmů.