POMO

Epic slasher goulash. Sice bez atmosféry a strachu, ale s viditelnou znalostí slasher žánru a scénářem, který ho umí efektně boostnout a místy i překvapit. Máme tady totiž nejenom gore masakry, ale i efektní únos a scény honu na vraha připomínají Mlčení jehňátek či Sedm. Jíž pomrknutí na Halloween v prvním záběru filmu ale dává najevo, že se tady nebude vykrádat, ale pouze přiznávat úcta ke klasikám. Mordy jsou místy sympaticky béčkově přepálené, chrumkavě propečená thanksgiving večeře na hraně nechutnosti. A hlavní čučoriedka Nell Verlaque neokoukaně hezká.

Příjemný film o radosti ze života i přes všechny překážky, které nám přináší. Hlavní postava je vždy pozitivně naladěný pán, pro kterého práce uklízeče tokijských toalet není ponižující, protože chápe její důležitost v rámci společnosti. A společnost, lidi v ní vnímá s láskou a úctivě. Wim Wenders umí zajímavě vyprávět i každodenní život takového filmového hrdiny, a postupným odkrýváním jeho minulosti skrze postavy, které se objevují v ději, a trefně vybranými známými písněmi, umí definovat jeho vnitřní rozpoložení. Za každou veselou fasádou se vždy skrývá i kousek smutku. Skvělý výkon japonského herce Kōji Yakusho, který beze slov dokázal vyjádřit více, než by vyjádřil s nimi. [Cannes FF]

Námětem ohraná nízkorozpočtová komorní banalitka, které ale v jednotlivostech nejde moc co vytknout a která je zajímavá tím, že v postavách otce a dcery se v ní před kamerou potkávají Ewan McGregor s jeho reálnou dcerou Clarou McGregor. [Karlovy Vary IFF]

Moc se mi do toho nechtělo, ale o to příjemnější překvapení. Dějové schéma klišé, ale vyšperkované spoustou nápaditých a sympaticky hravých detailů. Včetně dialogových hraček, které svědčí o větší chytrosti tvůrců, než jaká je u podobných taškařic obvyklá. Bude z toho úspěšná série, pokud si udrží kvalitativní laťku.

Škoda méně akce a především formálně odbytého zúčtování s hlavním padouchem. Charisma Denzela Washingtona a boží stylizace jeho postavy coby alfa mecenáše spravedlnosti od konfliktu s italskou Camorrou nabízeli větší a delší jatka s početnějším body-countem. John Wick nás holt rozhýčkal… Equalizer 3 ale přesto baví i v klidných pasážích fajn postavami, italskou atmoškou a hlavně gradujícím napětím v blížícím se střetu brutálního místního podsvětí s ultimátním americkým hrdinou. Epilog pak je zbytečně patetický (Itálie) a naivní (San Francisco).

Zpočátku si říkáte, že tento dvě a půl hodinový “meditativní” film snad chce - s náznakem snahy o bourání diváckých očekávání - nechat diváka procítit bídnou existenci chudých indiánů v jejich duchem vadnoucí rezervaci. Ale ono ne. On je jen naprosto neschopný ty dlouhé a v rámci celku zbytečné scény vyplnit čímkoliv smysluplným a zajímavým. A i toho nejtrpělivějšího diváka chce umořit k smrti. Nějaká existenciální myšlenka z něj nakonec pramení, ale vychází pouze z dění ve scénách, které by vydali na půlhodinový kraťas. A přítomnost Vigga Mortensena a Chiary Mastroianni je podvod! [Cannes FF]

Hned úvodní čtvrthodina mistrovsky představí ústřední postavy, jejich vnitřní bolesti, konflikty a životní motivace. Především postavu Enza Ferrariho, továrníka a inženýra, železného a zásadového muže s pošramoceným rodinným životem. Adam Driver se pro tuto roli narodil, energie a tón filmu stojí ještě více na něm, než na autech. Osudová a zároveň energická hudba Daniela Pembertona, místy doplněná vokály, dává filmu duši. Retro stylizace prostředí i ostatních postav je skvělá, každý z vedlejších herců disponuje potřebnou osobností. Trefné dialogové hlášky, které osvětlí smrtelné nebezpečí vášně závodníků i nelehkou pozici Ferrariho a jeho firmy v daném odvětví - odpovědnost za životy v honbě nejenom za prestiží, ale i kardinálním udržení firemního byznysu.

Maika Monroe jako jediná drží jakž takž pohromadě toto ne příliš funkční drama o hledání unesené dcery / thriller o souboji smrtelníků s bandou pošahaných grázlů / nečekanou romanci dvou duševních ztroskotanců. Emocionálně i napětím nepříliš funkční film s komicky nesedící brutalitou a neúspěšnou snahou šokovat excentrickými záporáky. Z nich Karl Glusman jediný dobře hraje a vyznívá efektně. A Jamie Foxx ve vedlejší roli překvapivý. Jinak zde není moc o co stát, dialogy plují po povrchu, režie je rozháraná a hlavní postava Nikolaja Coster-Waldaua mdlá.

Film je smutným dramatem a tváří se jako inspirovaný skutečnou událostí. Objekt exorcismu - křehká holka s traumatem po silné životní tragédii - je pro okolí neškodnou trpící obětí pohnutého osudu, zatím co její vymítač je fanatický šílenec a násilnické hovado. Krátké hororové vsuvky v podobě démonických zjevení se snaží děsit ráznou hlasitostí, ale vůbec nefungují. Tvůrci se jimi snaží prodat film jako horor, což je podvod. A vystavět funkční drama na postavách neumí. [Sitges FF]

Repetitivní lamentování nad traumatem a výčitkami svědomí hlavního hrdiny časem nudí, ale ponurý tón troskotající japonské pozice ve válce přihrává gigantickému monstru vrchovatě. Godzilla je zde za zlověstných tónů temné hudby symbolem hrůz války, včetně devastující jaderné hrozby. Oceánské scény s ní jsou vynikající, mají gradaci i nápady, jak z jejích fyziologických možností vytěžit maximum. Je hrozivá, naštvaná a nezničitelná. Scény s ní ve městě jsou pouze doplňkové, jakoby tvůrci nechtěli opakovat stokrát viděné (i v amerických monster filmech) a chtěli si udržet specifický lodní a vodní dějový charakter. Rozpočet $15M USD na tak kvalitní CGI mayhem je neuvěřitelný a úspěch v amerických kinech by mohl znamenat změnu uvažování hollywoodštích rozpočtářů, co potřebuje a co nepotřebuje dobrý biják. V tomto ohledu je Godzilla Minus One podobným “transformačním fenoménem” letoška, jakým byl Barbenheimer.