Hwaelos

Zcela zaslouženě se o letošním vítězi Cannes mluví jako o filmu roku. Anatomie pádu možná není zcela věrohodným soudním dramatem (nějak si nedokážu představit tak exaltovaného žalobce, a už vůbec ne fakt, že by podrobovali křížovému výslechu malého traumatizovaného chlapce), ale pokud jistou licenci příběhu přijmete, rozhodně jde o film, který ve vás vyvolá silnou odezvu. V zásadě jsem se cítil jako ručník, který někdo neustále utahuje do těsnější a těsnější spirály, a tak ze mě ždíme další emoce. Což nemyslím rozhodně ve zlém, protože Trietová to dělá velmi chytře. Režisérka udržuje diváka až do konce filmu v nevědomosti, zda je vdova Sandra vinná, či nikoliv. V postoji žaloby i soudu však čteme jak předsudky národnostní (obviněná stojí před francouzským soudem, ale neumí dobře francouzsky), předsudky genderové (hrdinka je úspěšná, svéhlavá a bisexuální) a zásadní roli tu hraje i neschopnost rozlišit knižní fikci od reality. Divák v roli přihlížejícího nad tím nevěřícně kroutí hlavou a zatíná ruce v pěst. Anatomie pádu je jedním z těch filmů, kterým svědčí nedořečenost. Nejenže si ani na konci filmu nejsme jistí, jak se celá událost seběhla, ale především před nás staví palčivou otázku, co se stane v dalších týdnech a měsících po skončení poslední scény: jak bude hlavní hrdinka žít coby veřejně známá osobnost, jejíž život si média po dobu celého roku přivlastnila? a jak to poznamená vztah s jejím synem (o pravdivosti jeho závěrečného svědectví přemýšlím i dva dny po projekci)? Nejpozoruhodnějším rysem snímku mi ale přijde přiznanání a zviditelnější faktu, který většina mainstreamových filmů naopak všemožně popírá. Tradiční vyprávění řekněme hollywoodského střihu je totiž vystavěné na metonymickém principu, v němž je viditelný výsek života hrdinů vydáván za reprezentaci celku. Jednoduše řečeno: film nám o charakterech svých protagonistů podá poměrně jednoznačné informace a k nim přidá klíčové scény z jejich životů a vede nás coby diváky k tomu, abychom věřili, že víme vše podstatné, abychom jim rozuměli. Anatomie pádu však dělá pravý opak: neustále divákovi otlouká o hlavu, že komplexitu lidského života redukovat nejde. Před soudem slyšíme několik málo fragmentárních výpovědí o manželství a charakteru Sandry a Samuela. I ty nám však nedávají vodítko k pochopení, kdo je ten zlý a kdo je ten hodný, protože nic takového v běžném životě neexistuje. A proto stejně jako zůstává pro nedostatek pádných důkazů v mlze samotná nehoda/vražda, právě tak můžeme pouze subjektivně sympatizovat s tou či onou postavou podle naší interpretace a žebříčku hodnot. A právě toto přiznání noetické nejistoty v čapkovském střihu ve mně nakonec rezonuje po shlédnutí víc než samotný otevřený konec. Chtělo by se mi věnovat se ještě dlouho kameře a stylu celkově (psí perspektiva!), ale zdá se mi, že jsem ve svém nadšení už tak dlouhý. Tak třeba po druhém shlédnutí... :)

Marty je dlouhodobě můj nejoblíbenější režirsér. Přesto nepřestávám vycházet z údivu pokaždé, když se dívám na další jeho film. A uznávám, Zuřícího býka odkládám už zbytečně dlouho (ale který cinefil nemá neustále nějaké zásadní snímky z historie, které pořád neviděl?). Tentokrát mě Scorsese dostal především tím, jak neamericky působí. Jasně, Taxikář taky není úplně mainstreamová hollywoodská klasika, ale tohle... Tohle prostě vypadá jako produkt Francouzské nové vlny. A vůbec nejde o černobílý materiál a kontrastní svícení, ale především o způsob nakládání s příběhem. V základu stojí životopisný příběh, ale Scorsese se víc než na podání nejzásadnějších milníků LaMottova života soustředí na vykreslení jeho charakteru - a vypomáhá si přitom drobnými scénkami ze života a bezobsažnými dialogy. (Když už je o tom řeč: všimněte si, že jak v Zuřícím býkovi, tak i v mnoha filmech Nouvelle Vogue je realističnost dialogů vlastně iluzorní. Postavy sice používají hovorový jazyk, ale vypadají jakoby nikdy neměly o čem mluvit, protože neustále pronášejí repetetivní a vyprázdněné repliky. Ilustrativním příkladem jsou scény, v níž se LaMotta snaží sbalit Vicky a za celých pět minut prakticky neřekne nic, co byste dokázali převyprávět někomu jinému. To není ani přinejmenším kritika - jen mě zaujalo, že právě tak na mě působily dialogy u raného Goddarda, Rohmera, Mockyho či Demyho. Ve Francii jsem to přisuzoval herecké improvizaci - a přemýšlím, jestli Scorsese svoje herce vedl k témuž.) Režisérova evropská inspirace je ale patrná i v záběrování a střihu - ať už jde o vstřižené uvozující plakáty na různé akce, snímání detailů, vynechávání framů či práci s úhly kamery (v dialozích například často kamera snímá tvář herce přes rameno jeho partnera). Když to shrnu: Scorsese působí už zde jako absolutní a poučený suverén, který každý záběr precizně promýšlí a využívá všechny možnosti média. Právě tak je ale potřeba vyzdvihnout výkon herců. Pesciho rejstřík mě překvapil, ale od De Nira to byl myslím životní výkon - rozhodně nejlepší, který jsem měl doposud možnost vidět. Obdivuju nejen onu fyzickou transformaci, kterou musel podstoupit, ale právě tak práci s řečí, gesty a s emocí. A ještě o jednu věc se musím podělit: scény z ringu jsou asi nejlepším ztvárněním boxu na plátně vůbec. Box je sport, který se na plátno těžko přenáší, což snadno zjistí kdokoli, kdo se podívá na jeden reálný zápas. Box je na rozdíl od tvrdých kontaktních bojových sportů spíše mixem strategických šachů a opotřebovávací taktiky. To že údery bolí, je na kameře málokdy vidět. A stejně jako Rocky, ani Zuřící býk v tom není realistický. Co ale Scorsese a Chapman dokázali, je, že přenesli na diváka ono fyzično: bolest, únavu a emoci.

Přiznám se, že z české kinematografie už si poslední roky vyzobávám jen dropty, které mě přesvědčí k návštěvě kina - a není jich mnoho. Snad právě proto mám pocit, že poslední roky mi mladší filmaři dělají velkou radost a cítím do budoucna dobré přísliby. Přišla v noci se rozhodně k těmhle střípkům radosti připojuje. Kluci našli skvělé téma a netradičně ho spojili s postupy hororového žánru, které mají dobře nakoukané (velké kudos i kameramanovi Šimonu Dvořáčkovi). K dokonalosti tomu nicméně pár věcí chybí (spoilers alert). V prvé řadě: v hororech jsme obvykle napojení na jednu či dvě postavy, na nichž nám záleží a proto se o ně bojíme. O ústřední dvojici se toho během filmu moc nedozvíme a postavy samotné příliš sympatií svým chováním nevzbuzují (že vůči matce působí Jirka jako srab je snad ještě ospravedlnitelné traumaty z dětství, ale útěkářství jeho přítelkyně Anety tuhle omluvenku nemá), takže je divákovi vlastně trochu jedno, jaký konec je potká. Ostatně závěr filmu je hned druhým bodem, který by si zasloužil lepší provedení. Obecně proti otevřeným koncům nic nemám, ale tady pro něj nevidím opodstatnění. S ohledem na odkazování k hororu bych očekával, že Valerie úmyslně spáchá nějaký dramatický čin, jako je skok ze skály jen proto, aby mohla mladší generaci terorizovat dál (např. tím, že ji doktoři svěří do domácího ošetřování, nebo bude docházet na terapii k Anetě). A to nejpodstatnější: od chvíle, kdy Valerie se svým disidentským kámošem zaberou byt pro sebe, aniž by Jiří s Anetou zavolali policajty, pro mě přestal být film věrohodný a veškeré pociťované drama zmizelo. Přesto všechno jsem ale odcházel z pocitem, že jsem viděl něco neokoukaného, co bylo po stylové a řemeslné stránce skvěle natočeno, a co ve mně vyvolávalo velmi intenzivní a nepříjemné pocity. A to je v místních končinách svátek. A to jsem vůbec nezmínil famózní matronu v podání Simony Pekové! Budu se těšit na další počiny Pavlíčka a Vejnara...

Počin, který tu citelně chyběl, nadto zpracovaný velice zručně a současně. Nadto s citem nejen pro střihovou skladbu, ale i pro architekturu jako takovou - čímž míním především schopnost vtěsnat do filmového rámu pozoruhodný detail, který reprezentuje charakter stavby. Právě suverenitou řemesla se Architektura 58-89 podstatně liší od slovenského bratříčka uvedeného pod názvem Ikony. Seriál STV trpěl jistou rozkolísaností stylu a tím pádem i kvality či tematického záběru dílů (což je samozřejmě dáno, že každou část natáčel jiný mladý režisér). Ačkoli, měl-li bych něco Architektuře vytknout, krom o něco slabšího 6. a 7. dílu, je to jistě fakt, že mohly být jednotlivé díly podobně dlouhé jako právě Ikony.

Snad mi laskavý divák promine, v porovnání s ostatními díly marvelovské ságy by si třetí Strážci zasloužili patrně o hvězdu víc. A před pár lety bych ji asi i dal. Gunn na rozloučenou ukázal, že pořád umí, a že na bizarnímu mixu komedie, akce a patosu dokáže narozdíl od svých kolegů vysochat tvar, který jakž takž drží pohromadě a (přinejmenším pokud jde o interakce hlavních hrdinů) perfektně baví. Jenže já už jsem tím dodržováním osvědčené receptury trochu unavený a přejezený. Proto ty tři hvězdičky.

Přiznám se, že Orient expres mě příliš nepřesvědčil, ale Smrt na Nilu jsem Branaghovi sežral i s navijákem. Chytrou práci s příběhem a návratnými motivy nezastínila ani spousta pastelového digitálního bordelu. U Přízraků v Benátkách byl Branagh uměřenější a spolehl se na tradičnější obrazové prostředky, které samy o sobě mohou chytřejšímu divákovi neznalému předlohy sloužit jako vodítko k vyřešení případu a které zároveň osvědčily svou účinnost na starších duchařských příbězích: podhledy, nadhledy, close upy, vychýlení rámu a rybí oka. Zkrátka všechny ty věci, které deformují prostor a budují tak strach, nejistotu, pocit vykloubenosti reality. A všechno to se do Christiina mixu gotického románu a detektivky perfektně hodí. Tu pátou hvězdu nedám snad jen proto, že je tohle drama příliš komorní, abych se k němu měl chuť vracet, a taky proto, že v samotném finále už to režisérovi s nadpřirozenem až příliš ujelo. Je jedno, zda jde o svět Sherlocka Holmese v Psovi baskervillském nebo o svět slavného kníratého Frantíka, ale existuje nezpochybnitelná jistota, které by se všichni adaptátoři měli v těchto fikčních světech držet: je v pořádku znejistit nejslavnější vyznavače racionality v samotném jádru jejich přesvědčení, ale na konci příběhu musí následovat obnovení racionálního řádu; nezpochybnitelné poznání, že svět je postavený na zákonitostech, které lze logicky dokázat. Přesto všechno: klobouk dolů, monsignore Poirot.

V některých momentech - zejména pak na konci - je Barbie tak ukecaně doslovná a ideově polopatistická, že to vážně mrzí. Ale tyhle chvilky rád odpustím blockbusteru, který se odvažuje být tak drze anarchisticky divný. Samosebou to není ani zdaleka nejdivnější film, který jsem viděl, ale na masovou popkornovou zábavu jde o sakramentskou odvahu. Pozoruhodné je, že ačkoli je ústřední protagonistkou a hrdinkou filmu nepochybně samotná Barbie, mám dojem, že nejtragičtější figurou, která dokáže v divákovi vybudit alespoň nějaké emoce krom pobaveného úšklebku, je antagonistický Ken (a samozřejmě Allen).

Obsahově je dokument poněkud prázdný. Asi jedinou překvapivou informaci jsem dostal na samotném začátku, když pamětníci líčili, že televize se v Rumunsku zapínala jednou denně na 2 hodiny a žádný stálý program neexistoval. Ale samotná láska k filmu a emoce zprostředkované západními béčky, které dokázaly rozsvítit šedivou realitu nejtvrdšího komunistického režimu v Evropě, ty ze snímku tryskají.

Překvapivě komorní "rašomonovské" drama, které přes velmi věrné zpodobnění středověkého světa (té akurátnosti od svícení, přes mimetickou hudbu, až po medicínské a filozofické poznatky diskutované ve filmu si nelze nevšimnout), vyznívá nakonec velmi současně. Přesnější by bylo říct, že se vyslovuje k odvěkému problému, o kterém se jen dnes, po me too, hlasitěji mluví. Přesto je téma zapojené do příběhu tak ústrojně, že ani staří bílí muži pravděpodobně nebudou hlasitě štkát na měsíc o "woke propagandě", ale užijí si skvělý film. Ostatně, velká část story je prakticky převzatá z reálného, prameny podloženého historického případu. A stranou tohohle všeho musím ještě vypíchnout onen "poslední souboj". Nevybavím si z hlavy lepší rytířskou choreografii, než kterou dal dokupy Riddleyho tým. Špinavou, brutální, nápaditou - která jednak respektuje váhu zbroje a zbraní a jednak neplýtvá střihem jen, aby zakryla nedostatky.

Přiznám se, že jsem pro sebe De Sicu po zklamání ze Zlodějů kol poněkud odepsal. Umberto D. ale podstatně zlepší moje mínění. Neorealismus mi sice stále coby doktrína přijde poněkud otravný, ale eskapády Umberta a jeho voříška dokázaly poněkud nahlodat i moje okoralé srdce. A své dílo odvedla i famózní kamerová práce. A už poněkolikáté jsem byl nucen přemýšlet, kterého poblouzněnce napadlo, že většího realismu lze ve filmu docílit obsazením neherců, jejichž tápání v projevu vždy (až na drobné výjimky) jen zvýrazňuje fikcionální charakter filmu.