JFL

"Calling all guards, be on the lookout for trespassing ninjas!" Jedna věc je, že nezávislá béčková společnost E. O. Studios, která se zaměřovala na laciné akčňáky pro autokina a zahraniční videotrh, coby svou nejambicióznější produkci vytvořila vědomě nadsazenou parafrázi bondovek. Ale, ježišmarjá, on z toho vylezl ultimativní osmdesátkový akční brak, kde je úplně všechno naivně přemrštěné a současně hrané s vážnou tváří. James Bond, ať se jde spolu s Ethanem Huntem a dalšími zahrabat, protože nikdo z nich nesahá ani po kotníky Duncanu Jaxovi. Jax totiž není jen tajný superagent, ale navíc je to ninja! A má kung-fu paviána! Samozřejmě má také svého M v podobě škrobeného pantáty i svého Q, kterým je pohodový asijský rozumbrada, který současně hrdinu udržuje ve střehu po vzoru Cata z "Růžového pantera". Pochopitelně, že hrdinovi padají do náručí ženy, ale současně si vždy najde čas na společný teambuilding ve vířivce se svými spolubojovnicemi. V tomto prvním z bohužel pouze dvou bijáků, které s Duncanem Jaxem vznikly (druhým je "Černý orel"), musí spolu se svou armádou černých ninjů a za vydatné pomoci paviána nabančit armádě červených ninjů na odlehlém ostrově, kteří slouží nejzlejšímu záporákovi všech dob. Jak jinak označit maskovaného padoucha, jehož expozice spočívá v tom, že pár nemohoucích důchodců, kteří ztroskotali na jeho ostrově, předhodí piraňám? A taky má dva poskoky s kostýmy jak z "Flashe Gordona". Do toho tam jde o kupu zlata a ještě je tu ponorka z Němčourem se zlatým chrupem. Ale hlavně celá druhá půlka filmu sestává ze sledu bitek, přestřelek, explozí, záchran vrtulníkem, invazního vylodění na pláži a nakonec dojde i na spektákl horkovzdušných balónů. Navíc většina akčních sekvencí stojí na viditelně fyzických a kontaktních atrakcích, kdy maskovaní kaskadéři a atleti ze sebe dávají naprosto vše, co nízký rozpočet dovolí. Považuju za velkou škodu a křivdu dějin, že tahle série není více známá (což je dané tím, jak domácí studio v zájmu nezávislosti přistupovalo k distribuci), protože zdejší atrakce hravě zastíní cokoli s Norrisem, Seagalem a dalšími přeceňovanými akčními hrdiny osmdesátek, přičemž po vzoru těch nejlepších arnoldovek se "Unmasking the Idol" vůbec nebere vážně a naopak si utahuje z celého žánru.

Garbage pile fire: the movie. Typický úkaz produkce možné jen v osmdesátkách - filmová adaptace sběratelských kartiček s přímočaře humornými a povětšinou humusáckými výjevy tak trochu v duchu Mad Magazine, které začínaly jako parodie na populární panenky. Film ale představuje jen marnou parafrázi na dobové dětské bijáky. Ve stylu "Gremlins" se pokouší svým pajdulákům dodat nějakou genezi a lore, zatímco vše rámuje absurdním vyprávěním o malém klukovi, který se pokouší sbalit teenagerku s oblibou v šití, která se ale tahá s hulvátskými grázly. Bohužel to ale není zdaleka tak nezřízené jako raně devadesátkové videoherní bijáky, které sice měly podobný styl a étos, ale vše tam bylo znásobeno našňupaností dané doby.

Rozkošně bezelstný trash, který přiznaně vznikal v kolaboraci režiséra a jeho tehdy nezletilého syna. Výsledek pak nadchne svou absurdní mechaničností, přesně věrnou dětskému pohledu, jalovým scénářem s absurdním i předvídatelným zvratem, ale také přemírou poctivě (byť nikterak inovativně) pojatých peckovaček a jednou explozivní automobilovou honičkou, která čistě svým realistickým rozměrem a precizním uchopením hravě zastíní většinu podobných sekvencí digitální éry.

"Škola rocku" se sice odvíjí jako standardní "zdokonalovací film", tentokrát zasazený na upjatou elitní základní školu, ale právě že potvrzuje platnosti diváckosti této kategorie, když získává sympatie především díky castingu a režijnímu uchopení než prvoplánovým dojením emocí. Linklater pochopil, jaký nezřízený živel dostal k dispozici v Jacku Blackovi a tomu také přizpůsobuje snímání scén v dlooouhých záběrech, často jízdách, které Blackovu zběsile tajtrlíkující personu zasazují do jinak strnulého prostředí. Nicméně Blackův hrdina sice představuje chaotický středobod snímku, ale celek stojí na bedrech skvěle mimo schémata vybraných a vedených dětských představitelů.

Prostopášně zvrhlé a operně opulentní dílo nejen ve smyslu, co se finálně otisklo na plátno, ale také z hlediska produkčního pojetí a kolize několika umanutých vizí nabubřelých egomaniaků, kteří se na tomto projektu sešli. "Caligula" pověstně existuje v mnoha verzích přičemž osobně se domnívám, že k docenění všech aspektů tohoto počinu je třeba absolvovat nejdelší dostupnou, 156 minut trvající verzi. Jistě, že je zparchantělá a vulgární a nerespektuje domnělý tvůrčí záměr Tinta Brasse ve prospěch zhůvěřilé nesoudnosti produkujícího zakladatele Penthouse Boba Guccioneho. Ale přesně tím právě že "Caligula" má být. Představuje okázalou velikášskou vizi okázalého velikášství, koroze soudnosti v pozici absolutní moci a nezpochybňované autority. Stejně tak lze žasnout nad blouznivým míšením estetiky moderní opery s brassovským obšournictvím a penthousovou budoárovou pseudo-erotikou. Ve výpravě se snoubí laciná spektakularita s designovou nezřízeností, přičemž součástí dekorací se stávají také živé sochy penetračních performerů, kolem nichž pompézně deklamují herečtí velikáni. "Caligula" prostě zosobňuje nehoráznost ambicí Guccioneho natočit velkofilm pro dospělé, k čemuž si příznačně vybral stejně nabubřelé hovada Vidala a Brasse. Navzdory nafrněným prohlášením oněch dvou pánů ale film zůstává Guccioneho projektem a díky němu také působí tak unikátně nesoudně. ___ Je roztomilé, že se Thomas Negovan coby umanutý fanoušek, příznačně přesvědčený o správnosti svého pohledu, pustil do počinu "Caligula – The Ultimate Cut" (dříve též "Caligula: Orgy of Power"). Zaštítěn představou, že vysmívané a haněné dílo pozdvihne, se jal pomocí počítačových triků vylepšovat výpravu, vyházel explicitní záběry a z dříve nepoužitého materiálu vybral jetí s méně absurdně vyznívajícími výkony. Při tom se dušoval tím, že jeho verze bude oním brassovským režisérským sestřihem podle poslední verze scénáře. Na to mu ale Brass nakašlal a celý projekt zažaloval. Nejedná se tedy o příspěvek adorované kategorii režisérských verzí, ale pohybujeme se v hájemství modování či fan editů, kde jen umanutí fandové odmítají přijmout dílo takové, jaké je jim předkládané. Jinými slovy fajn kuriozita, ale "Caligula" zůstává navždy jen jeden - zparchantělý, fantasmagorický, nesoudný, ale díky tomu také fascinující.

Solidní screensaver v podobě brazilské artsy verze "Planety Praha".

Ideově starosvětský, ale formálně progresivní "Vlak" můžeme vidět jako přemostění éry válečných velkofilmů předchozích let a akčních dobrodružek ve válečných kulisách let nadcházejících. Z první kategorie přejímá hvězdný herecký ansámbl i zasmušilý étos a velké morální otázky, které tvoří páteř snímku. Z té druhé kategorie by se chtělo říci, že má důraz na akční scény a spektakularitu. Jenže žádný z nadcházejících filmů (ať už vezmeme jako příklad bijáky s Clintem Eastwoodem nebo hromadu italských žánrovek) se v tomto ohledu "Vlaku" nemůže vyrovnat. Frankenheimer tu inscenuje úchvatné sekvence, kde díky precizním kompozicím s několika plány neustále dává pocítit přítomnost postav v onom velkém dění. Prim zde hrají dech vyrážející momenty, kdy jsou herci přítomní či přímo dělají krkolomné kousky v poblíž projíždějících vlaků, havárií lokomotiv či explodujících nádraží. Jak říká Christopher McQuarrie, který film vyzdvihuje jako referenci k nové "Mission: Impossible",  u řady scén člověk žasne nad tím, jak vůbec tohle dokázali v době před digitálními efekty realizovat, Respektive z mnoha sekvencí na diváka dýchá bezprostřední blízkost reálné akce, protože tu místo optických efektů či zadních projekcí prostě je vše reálně zachyceno v kameře. Také v mnohých napínavých pasážích si tvůrci dávají záležet na tom, aby dění bylo viditelně zasazeno do reálného prostoru, který je sekvencí důsledně dramaticky využitý. Nevyhnutelně pak ony jedna dvě scény točené ve studiu či upravených interiérech působí nemístně.

"Papež z Greenwich Village" působí jako pokus převést do kadeřnicky extravagantních osmdesátek typ raných 60s/70s Scorseseho filmů o chybujících hrdinech, kteří jsou vystavováni morálním otázkám stran svých vztahů k druhým a zároveň se pohybují za hranou zákona. Výsledkem je okázale nadutý film, kde každý herec a herečka uvedený v úvodních titulcích má vyhrazenou alespoň jednu scénu hereckého koncertu. Přičemž pochopitelně Rourke a Roberts jedou v módu herecký koncert celou dobu. Jenže jak u nich, tak i v případě těch ostatních - ať už zoufalejších (Hannah) či výtečných (Page, Young) - to působí strašně nuceně, teatrálně a směšně. Nemluvě o tom, že epizodní figury tu zásadně zastiňují hlavní hrdiny. Což tedy primárně vychází z toho, že na rozdíl od hrdinů nejsou macho kreténi, kteří sami sebe kvůli tupému následování nesmyslných maskulinních rolí i vlastní nabubřelostí tlačí do sraček a pak se hrozně diví. V základu scénář skýtá velký potenciál, když v příběhu o mafiánech a policajtech tyto odsouvá stranou a zaměřuje se na dvě nuly, které se ke všemu připletou svou blbostí. Kdyby v tom byl přítomen kritický osten, mohlo by to být kousavé pojednání o mýtu amerického snu, potažmo o jeho tradování právě napříč všemi sférami za hranou zákona. Jenže nadhled se nekoná a tak tu (mimo jiné na rozdíl od Scorseseho) máme jen další adoraci sebestředných hovad bez špetky sebereflexe či jejich problematizování. ___ PS: Ok, zvedám hodnocení, protože musím uznat, že Robertsův herecký koncert, kde na lavičce na ulici žvaní o umělém oplodňování koní a při tom si v reálném čase chystá masivní bagetu a pak ji následně dlabe, je natolik zhůvěřile nahodilá a samoúčelná herecká kreace, až je prostě nezapomenutelná. Rozhodně se tím dostává do síně slávy osobitých gastronomických profilací postav a současně kulinářských inspirací pro diváky po boku egg cheese sandwich z "Birds of Prey" či všech jídel ve vrcholných seriálech Cartoon Networku počínaje bacon pancakes z "Času na dobrodružství" po pizzu z "Gumballa".

Říct o "Mars Express", je to je francouzský "Ghost in the Shell" znamená jednak naložit na novinku neadekvátní očekávání, ale také zbytečně vyzdvihovat paralely obou děl. Celovečerní projekt tvůrce výtečného seriálového "Lastmana" sice viditelně parafrázuje tuto i další žánrové klasiky, ale na druhou stranu disponuje vlastní originální premisou, nápaditými sci-fi koncepty a na ně vázaným skvělým worldbuildingem. Výsledný tvar se dále opírá o cool vizuál a poutavý mix akce, thrilleru a sci-fi přesahu díky dobře rozesetým motivům identity v době, kdy jsou vědomí a vzpomínky přenositelné do robotických těl. Jako kyberpunk vědomě stojící na tématech i vizuálu předchozích žánrových milníků sice "Mars Express" neuhrane coby unikát, ale získává velké sympatie už jen tím, že nových příspěvků oné kategorii nevzniká zdaleka tolik a rozhodně ne takhle dobrých.

V roce 2001 studio DreamWorks uvedlo do kin "Shreka", jehož kasovní úspěch měl pro mainstreamovou animaci fatální důsledky. Zatímco Pixar sliboval každým svým novým projektem posouvat technologické i výrazové prostředky počítačové animace a přicházet s novými světy a příběhy, "Shrek" ukázal, že stačí mít lidově vtipný a popkulturně přechytračelý scénář, přičemž pak budou divákům kvality animace u zadku. V roce 2018 vytřelo Sony Pictures Animation všem zrak svým animovaným Spider-Manem a dokonce i zpohodlnělí hlavouni u DreamWorks pochopili, že po tomhle už divákům nebudou stačit jen žvýkačkoví pajduláci ilustrující namluvené fóry. Vedle novinky "Zlouni" se vizuálním refreshem může chlubit nový "Kocour v botách", kterému stylizační facelift nehorázně prospěl. Jeho scénář sice vykazuje spíše znaky direct-to-video sequelů (málo postav a prostředí, přímočaré vyprávění těžící vágně z dříve představeného světa, opáčko struktury i konceptu předchozího dílu), ale právě animační pojetí vše povyšuje na velkolepou podívanou. Jednak celkové vizuální pojetí namísto dlouhé roky prosazovaného pseudo-realismu, kde prim hrál každý jeden chlup na srsti či fotorealistické odlesky a stínování, přejímá stylizaci temperových maleb, nicméně nikoli ve velkém měřítku, ale naopak v mikro rozměrech. Díky tomu mohou pořád vyvstávat drobné detaily i textury povrchů, ale celkový dojem je na hony vzdálený igráčkovské umělosti klasické počítačové animace. Akční scény pak formálně přejímají výrazový slovník anime se spektakulárními pózami, rychlým střihem i kontrastem zpomaleného trvání a naopak zrychleného pohybu sugerovaného rychlými skoky mezi klíčovými snímky, respektive jednotlivými pózami. Ačkoli animace tu odedře nejvíce práce v poutání divácké pozornosti, není z celku vykloubená, ale zůstává v pevné symbióze se scénářem, ruchy i dabingem. Nejmarkantněji se tato souhra projevuje na impozantní postavě vlčího záporáka, který sám o sobě je skvostným audiovizuálním počinem.