JFL

Nejen, že odtud opisoval Tarantino, když gaunerům ve svém debutu dal jména podle barev, ale navíc i dynamika mezi jeho tamními postavami v mnoha ohledech rezonuje s těmi zdejšími. Především ale "Přepadení vlaku z Pelhamu" představuje masterclass v budování napětí a v topografii vyprávění, ze které čerpá většina nadcházejících nejen velkoměstských thrillerů, kde se do akce zapojují různé složky bezpečnosti a dopravní infrastruktury - od "Splašeného vlaku" po "Smrtonosné pasti" (a to nejen očividně "Pelhamem" inspirovaná trojka, ale i předchozí dva díly). Joseph Sargent velmi dobře odhadl, že výchozímu vynikajícímu scénáři prospěje, když se dění vytáhne z metra do ulic. Díky tomu "Pelham" nepojednává pouze o jednom únosu, ale o New Yorku jako pulzujícím organismu zabydlenému výtečně načrtnutými a obsazenými figurami. Díky permanentnímu střídání hledisek, přičemž v danou chvíli se i sebemenší postava stává hlavním hrdinou své příslušné sekvence, zůstává film neustále ohromně vtahující, neokázale dynamický a chvílemi adekvátně vypjatý i naopak sympaticky odlehčený. V tom také spočívá zásadní rozdíl mezi tímto prvním filmem a druhým zpracováním předlohy pod vedením Tonyho Scotta, které je vystavěno jako souboj důvtipu hrdiny a záporáka, kteří ale zcela zastiňují všechny i všechno ostatní.

Jako horor tahle parafráze staré pohádky bratří Grimmů moc neobstojí. Ale ani jím nemá být. Naopak "Rumplcimprcampr", překopaný spoluautorem "Scooby-Doo" a režisérem "Leprechauna", nabízí rozjařilou zábavu. Tohle je krásně záměrně praštěný trash v typicky devadesátkově brakovém hávu, který náležitě obluďácky vyvedené pohádkové kreatuře dává do úst absurdní hlášky a nadšeně ji staví do scén nepokrytě okopírovaných z obou "Terminátorů" a Spielbergova "Duelu".

"Český sen" pro věkovou kategorii 15-25 let v open beta verzi. Klusák s Remundou tehdy do kin dávali dokumentární výsledek mapující průběh a dopad celého marketingového pranku s cílem přimět diváky k nahlédnutí lživosti marketingu a českého slevového fanatismu. Kazma a spol. naopak do kin dávají marketingový fake produkt, jenž sám o sobě je jen další snůškou marketingových příslibů. V paralele s "Českým snem" není "The Movie" ani oním falešným průčelím slibovaného nákupáku na poli, spíš reklamou na něj, která jen místo televize běží v kinech. Kam že jsme se tedy za těch 19 let posunuli? Na Klusáka s Remundou byli tehdy lidi naštvaní, že z nich udělali nedobrovolné účastníky pranku, že se sami cpali před kameru a že si nám dovolovali vnucovat pohled na marketing jako byznys lží. Na "The Movie" se všichni nadšeně hrnou s vidinou, že budou součástí pranku, na jehož konci jim zase polobůh Kazma, obrněný notnou dávkou reputation-launderingu, jakože potvrdí to, co samozřejmě přeci všichni vědí, že marketing je lež a všechno je prank. Při tom z nich vytáhne hromadu peněz a nikoho to neštve, protože být u toho je flex a namísto nějaké otravné, časově náročnější katarze se zdejší zamyšlení odbyde konstatováním "meta, lol".

Scénář je značně děravý, špiónský lore lajdácký a první polovina filmu je zbytečně vleklá expozice. Ale naštěstí to zachraňuje rámování sezením u vztahového terapeuta a skvostně kulminující druhá půlka. Ta se zapíše do paměti nejen skvěle rozehranými akčně-vztahovými scénami, ale také konečně onou dynamikou páru a chemií mezi protagonisty, které v první půlce zcela absentují. Ostatně také až v druhé půlce dojde na nějaké akční sekvence, přičemž jejich přednost spočívá v tom, že dokáže kombinovat moneyshoty s rozvíjením vztahu titulního páru. Ale přes to člověk velmi těžce zahání myšlenku, že navzdory zjevné ambici se tohle na "Pravdivé lži" prostě nehrabe.

Nolanovi se podařil husarský kousek, když po coronou zaviněném propadu "Tenetu" okázale rozvázal své dlouholeté pouto s Warner Bros. a rozehrál s jinými studii hru "Chcete mě?". Nově tak smí Nolanovi říkat "můj milášek" studio Universal. Jen za to muselo vypláznout peníze na projekt, který nezapadá do aktuálně preferovaných škatulek hollywoodské produkce. Tím spíše pak "Oppenheimer" zaujme jako marketingová výzva. První kroky vedly přes povýšení samotného projektu na high-concept tagline "Nolan točí atomovku". Následně se zapojilo vyzdvihování analogovosti, což ve spojení s výbuchem bomby přispělo k vyvolání dojmu události. Dovršit sugesce, že tříhodinový biografický film o teoretikovi kvantové mechaniky bude velkolepý spektákl, finálně pomohlo sousloví 70 mm IMAX. Nejpozoruhodnější na tom je, že se prémiový formát projekce vyzdvihuje nikoli u vizuálně pompézního spektáklu, kde by měl očividné opodstatnění, ale u dialogového snímku, jehož většinu tvoří záběry deklamujících herců v oblecích či uniformách. Na druhou stranu totožně již mýtus 70 mm filmového materiálu uplatnila propagace Tarantinovy interiérové žvanírny "Osm hrozných". Tentokrát se ale ještě více než tehdy podařilo PR spindoktorům navodit dojem, že se pro každého filmového fanouška návštěva IMAXu rovná pouti do Mekky. V zájmu finanční návratnosti "Oppenheimera" a zajištění dalších Nolanových projektů je to chvályhodné. Ale dovolím si tvrdit, že navzdory celému PR cirkusu nepotřebujeme pro docenění tohoto filmu největší plátno. Vynikající zvuk ano, ale ne IMAX projekci. "Oppenheimer" nezadupe diváky do sedaček velkolepostí svých výjevů. Ale zato představuje vynikající scenáristický počin, který bravurně drží diváckou pozornost, zvládne zevrubně rozebrat svou titulní postavu, a dokáže to udělat přehledně. Což píšu jako člověk, který má problém pamatovat si jména, takže řada filmů s množstvím postav pro mě nefunguje, protože se v nich snadno ztrácím. Ne však v Nolanově "Oppenheimerovi". To proto, jak je vyprávěný, respektive jak se v něm vrství nejen časové linie, ale i samotné obrazy a zvuk. Jako by se Nolan vracel zpět ke svým kořenům, kdy neměl k dispozici horentní rozpočty a uhranul diváky čistě silou důmyslně skládaného vyprávění v "Mementu". Až na to, že oproti jeho mladicky ambicióznímu hitu zde nelinearita neexhibuje jako gimmick. Spíš s lety vytříbenou neokázalou účelností umožňuje rozpitvat a fascinujícím způsobem pro diváky poskládat různorodé životní role Roberta Oppenheimera i odborné, osobní a morální otázky, které se k jeho osobnosti, dílu a pozici ve velkých dějinách váží. Díky struktuře, která neustále klade detaily po bok širšího rámce a zpřítomňuje kontext či hledisko odstupu vůči dramatické poutavosti okamžiku, se Nolanově portrétu daří vyhnout se minovým polím plakátové oslavnosti, bulvární skandálnosti či filosofické těžkopádnosti. Nikoli tím, že by je neobsahoval, ale neustále je bombarduje částicemi jiných hledisek. Klasická floskule "komplexní portrét" zde dostala svou nekompromisní maximu.

"Master & Commander" uhrane coby produkčně impozantní projekt, nádherně anachronický vůči dobovým trendům. Kvůli tomu sice nevyhnutelně zůstal kasovně za očekáváními a nestal se startem filmové franšízy, ale to nic nemění na tom, že jeho kvality odolávají zubu času. Obzvláště v dnešní době, kdy digitální efekty už dáno ztratily svůj wow efekt, bere zdejší umanutá autentičnost dech svou bezprostředností a fyzičností. Po vzoru knižní série, jejíž jméno film nese, se vyprávění zaměřuje na vykreslení organismu bitevní lodi a všech aspektů života napříč hierarchií její posádky. Jednotlivé peripetie pak pro zvýšenou dramatičnost představují best of událostí z dob námořních bitev. Důmyslně vystavěný scénář při tom obě linie perfektně propojuje. Stejně tak jednotlivé střihové sekvence i kamerové jízdy pomáhají mapovat topografii lodi, přičemž neustále zpřítomňují reálný rozměr mondénních úkonů i bitevní vřavy.

Tříhodinový epos sice bývá vyzdvihovaný jako zásadní milník kung-fu a wu-xia filmů, ale jeho vztah k nim je asi stejný jako má Tarkovského "Stalker" k postapokalyptickým akčňákům. King Hu stvořil fenomenální unikát, který se tyčí nad celým světem bijáků s bojovými uměními i potulnými šermíři. Mnohé jiné snímky těchto žánrů, byť příznačně vzniklé až po "Doteku zenu", se snaží vedle fyzických atrakcí začlenit také filosofii bojových umění, ačkoli to převážně činí vyloženě doslovně. Hu naopak využil tehdy populární žánr, aby vytvořil úchvatně lyrický film, který na základě taoistických motivů divákům spolu s postavami dá pocítit dotek budhistického prozření, a dokonce i zenového osvícení. Radikálnost Huovy vize se ukazuje při srovnání s často vzpomínanou "literární předlohou", kterou je klasická kratičká povídka s nadpřirozenými a duchařskými prvky. Ty ale Hu zcela staví na hlavu, respektive jejich taoistický základ demaskuje racionalitou i buddhistickou širší perspektivou. Jeho film zůstává mimoběžný dobovým i dnešním standardům vyprávění. Nejblíže k jeho struktuře má původní trilogie "Matrix". Stejně jako v ní Hu před diváky rozkládá vyprávění, které nás provede různými způsoby nahlížení světa (byť to oproti "Matrixům" dělá méně doslovněji a na dvoupětinovém rozsahu). Od taoistické cesty harmonie osobní existence s bezprostředním okolím, přírodou i domnělými energiemi a duchy kolem nás se vydáme přes nazření širšího světa, souvislostí a vlastní role v jeho síti vztahů, až po závěrečné osvícení, které ale příznačně není dáno hlavním hrdinům - ti jej mohou být během svého prozření pouze svědky. V souladu s tím také vyprávění "Doteku zenu" postupně mění ústřední postavu, respektive se věnuje různým vzájemně provázaným figurám (na rozdíl "Matrixů" s jejich západně individualistickým ideálem "vyvoleného"). Původní název jako ústřední figuru stanovuje chrabrou dámu, zatímco vyprávění do popředí klade obyčejného učence, který ale není hrdinou, nýbrž průvodcem diváků. Právě jeho hledisko do značné míry podmiňuje úchvatně impresivní styl filmu a v mnoha sekvencích, obzvláště těch bojových doslovně ospravedlňuje jejich stylizaci. Ta vychází ze symbolistní a taneční tradice pekingské opery a odlišuje se od dobového standardu choreografie a estetiky hongkongských bojových filmů, přejímané ze sestav konkrétních bojových škol i krvavé doslovnosti populárních samurajských bijáků. Na západní diváky může "Dotek zenu" působit enigmaticky, což do značné míry vychází z jeho esenciálního sepětí s čínskou kulturou i z Huovy práce s jejími tradicemi. Ale i přes tuto kulturní bariéru "Dotek zenu" dokáže náležitě otevřenou mysl uhranout přinejmenším svou formální bravurou, především pak v oblasti střihu, práce s barvou a kmerovými kompozicemi.

Druhý z bohužel pouze dvou bijáků (prvním je "Unmasking the Idol") s ninjovským superagentem Duncanem Jaxem a jeho věrným sidekickem, bojujícím paviánem překvapí v porovnání s předchozím dílem tím, že sice zachovává zastřešující nadsázku s vážnou tváří a obsahuje spoustu prvků známých z prvního filmu, ale při tom kráčí jinou (sub)žánrovou cestou. Tím vlastně zpřítomňuje praxi zastřešujících E. O. Studios, kde se všechny jednou postavené sety či nakoupené rekvizity vždy recyklovaly ve zcela odlišných vyprávěních. Ostatně i v "Černém orlovi" diváci identifikují nejen stejná vozidla užitá tentokrát jinými aktéry, ale třeba i futuristický set, který zde tvoří útroby zlounské laboratoře, v předchozím zastupoval Jaxovu základnu a původně v dřívější produkci byl útrobami vesmírné lodě. Dle popsaného přístupu se tedy sice Duncan Jax vrací do akce, ale už s sebou nemá armádu ninjů. Ostatně sám bojová umění vystřídal za střelné zbraně a sofistikované masky, před kterými zbledne Ethan Hunt. Stejně tak se vrací jeho variace bondovských M a Q i pavián, který ale tentokrát místo bojových umění zůstává většinu filmu v ústraní, než se velkolepě vrátí v bombastickém finále. Spletitější, ale vědomě šestákově absurdní a trashově přepálený scénář tentokrát hrdinu vysílá do akce proti neonáckům, kteří si plánují podmanit svět za pomoci obřího laseru, zároveň chtějí probudit kryogenicky dřímajícího Adolfa a navíc jim šéfuje baron Ernest von Tepisch. Když Jaxův původní plán selže, narazí na útěku ze záporácké základny na svou starou známou, načež po westernové odbočce vezmou základnu útokem za pomoci jejího půltuctu špinavců aneb chodících žánrových klišé. A je to všechno tak krásně velkolepě nablbé a spektakulárně opulentní i klukovsky prdlé, jak popis předjímá, a při tom navíc také řemeslně kompetentní. Každá z doprovodných figur má nějaký jiný charakteristický styl boje, který mnohokrát předvede, a to včetně paviána, který je vybaven vlastním minitankem. Pyrotechnické oddělení se obzvláště vyblblo a v kombinaci s kaskadérským týmem divákům přichystali řadu okázale fyzických atrakcí. Film, kde pavián na všechno prdí pusou nebo dává fakáče a kde současně v titulkách figuruje položka "Adolf Hitler as himself", nemůže být špatný. A nejen že není, ale je zatraceně zábavný. Opět musím mrzutě konstatovat, že je ohromná škoda, že duo bijáků s Duncanem Jaxem zůstává pohříchu tak málo známé. Náleží na Pantheon osmdesátkových akčních brakovek a zastiňují svým nadhledem, lehkostí a přímočarostí mnohé jiné neadekvátně zprofanovanější tituly té doby.

"Calling all guards, be on the lookout for trespassing ninjas!" Jedna věc je, že nezávislá béčková společnost E. O. Studios, která se zaměřovala na laciné akčňáky pro autokina a zahraniční videotrh, coby svou nejambicióznější produkci vytvořila vědomě nadsazenou parafrázi bondovek. Ale, ježišmarjá, on z toho vylezl ultimativní osmdesátkový akční brak, kde je úplně všechno naivně přemrštěné a současně hrané s vážnou tváří. James Bond, ať se jde spolu s Ethanem Huntem a dalšími zahrabat, protože nikdo z nich nesahá ani po kotníky Duncanu Jaxovi. Jax totiž není jen tajný superagent, ale navíc je to ninja! A má kung-fu paviána! Samozřejmě má také svého M v podobě škrobeného pantáty i svého Q, kterým je pohodový asijský rozumbrada, který současně hrdinu udržuje ve střehu po vzoru Cata z "Růžového pantera". Pochopitelně, že hrdinovi padají do náručí ženy, ale současně si vždy najde čas na společný teambuilding ve vířivce se svými spolubojovnicemi. V tomto prvním z bohužel pouze dvou bijáků, které s Duncanem Jaxem vznikly (druhým je "Černý orel"), musí spolu se svou armádou černých ninjů a za vydatné pomoci paviána nabančit armádě červených ninjů na odlehlém ostrově, kteří slouží nejzlejšímu záporákovi všech dob. Jak jinak označit maskovaného padoucha, jehož expozice spočívá v tom, že pár nemohoucích důchodců, kteří ztroskotali na jeho ostrově, předhodí piraňám? A taky má dva poskoky s kostýmy jak z "Flashe Gordona". Do toho tam jde o kupu zlata a ještě je tu ponorka z Němčourem se zlatým chrupem. Ale hlavně celá druhá půlka filmu sestává ze sledu bitek, přestřelek, explozí, záchran vrtulníkem, invazního vylodění na pláži a nakonec dojde i na spektákl horkovzdušných balónů. Navíc většina akčních sekvencí stojí na viditelně fyzických a kontaktních atrakcích, kdy maskovaní kaskadéři a atleti ze sebe dávají naprosto vše, co nízký rozpočet dovolí. Považuju za velkou škodu a křivdu dějin, že tahle série není více známá (což je dané tím, jak domácí studio v zájmu nezávislosti přistupovalo k distribuci), protože zdejší atrakce hravě zastíní cokoli s Norrisem, Seagalem a dalšími přeceňovanými akčními hrdiny osmdesátek, přičemž po vzoru těch nejlepších arnoldovek se "Unmasking the Idol" vůbec nebere vážně a naopak si utahuje z celého žánru.

Garbage pile fire: the movie. Typický úkaz produkce možné jen v osmdesátkách - filmová adaptace sběratelských kartiček s přímočaře humornými a povětšinou humusáckými výjevy tak trochu v duchu Mad Magazine, které začínaly jako parodie na populární panenky. Film ale představuje jen marnou parafrázi na dobové dětské bijáky. Ve stylu "Gremlins" se pokouší svým pajdulákům dodat nějakou genezi a lore, zatímco vše rámuje absurdním vyprávěním o malém klukovi, který se pokouší sbalit teenagerku s oblibou v šití, která se ale tahá s hulvátskými grázly. Bohužel to ale není zdaleka tak nezřízené jako raně devadesátkové videoherní bijáky, které sice měly podobný styl a étos, ale vše tam bylo znásobeno našňupaností dané doby.