JFL

Hvězda dolu za kopání do medvíďat a za ten precizně zvládnutý trailer, který dokázal navodit dojem, že by tahle režijně nezvládnutá zoufalost mohla být dobrá. Některé filmy jsou špatné ne tím zábavným způsobem, ale prostě jen tím nezáživným a ubíjejícím.

Malick lyricky banalizuje americké mýty svobody, rebelských psanců i mladé lásky a staví je tváří v tvář přízemnosti násilí i nezměrnosti všehomíra. Jeho báseň pomíjivosti stojí na neokázalých kontrastech - prázdnoty ikon oproti věčnosti, přemíře slov bezvýznamných vůči mlčenlivé oslnivosti světa, krutost bez zlovolnosti, snaze otisknout se do historie blednoucí vůči apatické lhostejnosti času. Celé dílo pak lemuje motiv nevinnosti, potažmo naivity, a to nejen ve smyslu lásky, ústředních postav a jejich pohledu na svět, ale také samotné Ameriky, chráněné v době děje neotřesitelnými legendami, které ale v době vzniku filmu už dávno padly. A přitom Malick usiloval o to zasadit film do snového bezčasí oproštěného od konkrétní doby, byť se k času v mnoha detailech a liniích vztahuje. Podobně také navzdory tomu, že usiluje o odromatizování a přesah vůči všem legendám o milencích na útěku ve spirále násilí, se "Zapadákov" paradoxně sám stal mýtem, na který navazují další takové příběhy, navíc vyloženě dobově definované - obzvláště to platí o dvojici děl podle Tarantinových scénářů "Takoví normální zabijáci" a "Pravdivá romance" (druhý z nich vyloženě Malickův film cituje v hudebním motivu). Na druhou stranu Malick, který svou tvorbu zasvětil vyjadřování totožných motivů napříč různými příběhy, sám moc dobře ví, že některé příběhy nelze než opakovat a tím dokládat jejich nadčasovou platnost.

Po takřka čtvrt století od posledního zhlédnutí na videu o to víc žasnu, jak strašně dobře film funguje i stranou nostalgie, obzvlášť pak při projekci na velkém plátně s 250 dalšími nadšeně reagujícími lidmi. Spielberg vytvořil důmyslný, ale přitom minimálně okázalý meta film, když vyprávění o zábavním parku pojal jako blockbusterový filmový ekvivalent zábavního parku - od počátečních příslibů a fascinace přes zklamání i cringe až po nefalšovaný úžas a fyzicky intenzivní horskou dráhu. Při tom nás vezme nejen na vyznačené cesty pro návštěvníky a do obchodu se suvenýry, ale protáhne nás do technického zázemí i dovnitř výběhů, kde čeká ryzí nekašírované, ale také nebezpečné dobrodružství. Podobně sebereflexině (ale při tom bez nutnosti svou důmyslnost cpát lidem do ksichtu jako něco čeho si mají všímat a cenit) přistupuje k speciálním efektům a k tehdy probíhající revoluci během produkce tohoto filmu, kdy počítačově vytvořené obrazy vytlačovaly animatronické loutky a optická šálení. Díky tomu také první "Jurský park" má dokonalou dramaturgickou výstavbu, která pečlivě hněte divácká očekávání a připravuje půdu pro jednotlivé moneyshoty. Jejich genialita pak spočívá především v jejich rámování okolními záběry, díky kterým (nejen v porovnání s dnešním užitím) si vlastně film vystačí s překvapivě skromným počtem počítačově do/vytvořených záběrů.

Hardcore Henry představuje kreativní konglomerát tendencí moderního akčního filmu i různých platforem dobové audiovize od GoPro videí i ASMR kanálů přes komiksy po videohry, a to zdaleka ne jen kvůli povrchní asociaci s FPS hrami. - více v recenzi pro Cinepur

Bongova bravura spočívá v tom, že komplexně kousavý a současně drásavě empatický obraz naší společnosti dokáže zpracovat jako divácky mimořádně vděčný film, který publikum vtahuje napínavě rozehranou a skvěle gradující premisou. A nad to vyvolává údiv precizní režií i důmyslnou inscenací a kamerovým řešením jednotlivých sekvencí. - více v recenzi pro Cinepur

Čtvrtý "John Wick" je v rámci akčního žánru vybroušená dokonalost. Tato pečlivě sestavená gurmánská lahůdka dokáže současně vyvolávat fyzicky intenzivní reakce i ryzí rozkoš z kreativity a nápaditosti zdejší choreografie. Moment, kdy si Wick přehodí přes krk nunčaky, představuje takové to uvědomění si, že jste právě svědky dokonalosti - něco jako když poprvé vědoucně pohlédnete na plátno od van Gogha, necháte se obestoupit hudbou Bacha, nebo vidíte, jak zvedá obočí The Rock. Já bláhový a malověrný jsem pak na chvíli zapochyboval, jestli po tom ještě mají tvůrci něco dalšího v rukávu. Ale když se nad hrdinu s brokovnicí se zápalnými náboji vznese kamera, explodovala mi hlava. Tady se odděluje zrno od plev. Čtvrtý "John Wick" představuje grandiózní erupci geniality, talentu a osvícenosti. Jeho tvůrci tu současně vzdávají hold veškeré předchozí tradici filmových bojových umění a jejím velikánům - od Bruce Leeho přes Sammo Hunga po Zatóičiho. Ale právě že namísto plytkého napodobování či fanboyovského odkazování si ze vzorů a předchůdců staví mety, které chtějí překonávat - nikoli však arogantně, nýbrž láskyplně a s úctou. Ohromným aktivem série zůstává Keanu Reeves, především díky rokům levelování a ochotě učit se nové věci. Choreografové tak dostávají na hraní nevídaně tvárného představitele, s nímž mohou nejen variovat jeho již osvojené dovednosti, ale také mu stanovovat nové výzvy. Podobně je to pak i s dalšími představiteli zvučných jmen. Jiné velkolepé ansámblové akčňáky minulosti - např. "Expendables" či "Rychle a zběsile" - si vystačily s tím, že jen po vzoru wrestlingových exhibic proti sobě postavily hvězdná jména a nechaly je předvádět své ikonické frajeřinky z jiných bijáků. Oproti tomu Stahelského tým vezme Hiroyukiho Sanadu, Donnieho Yena, Scotta Adkinse, Marko Zarora i Shamiera Andersona a každého přetvoří v rozkošně svébytnou postavu, která jim dává prostor zužitkovat jejich fyzické přednosti, navázat na nějakou klasickou tradici či ikonu a navíc se i vyblbnout herecky. Čtvrtý díl navíc vyloženě skvostně využívá vlastní komiksově přepálený svět série s jeho kontrastní barevnou paletou, zbrojním someliérstvím, stylovými fetiši a nadreálně mramorizovanými klišé. Tohle "Panství Downton" s kung-fu a bouchačkami má kořeny zapuštěné do patetických esencí žánrovek, sahajících od melancholických krimi Jeana-Pierra Melvilla přes heroic bloodshed bijáky Johna Woo i samurajská dramata Masakiho Kobajašiho až po postmoderní coolness Cowboye Bebopa. "John Wick 4" se při tom dalece vyhýbá velkohubému eklektickému exhibicionismu v duchu Quentina Tarantina. Jako pravý mistr bojových umění pokorně přiznává své mistry, jejichž bravura jej samotného dovedla k tomu, aby ustanovil nový vrchol akčního žánru.

Film o skrývaných citech příznačně volí estetiku založenou na precizním, ale sešněrovaném zevnějšku. Zdánlivě tuctově škrobené záběry tu ale jsou rozrušovány až wong-kar-waiovskými momenty, které nám nabízí vzácný a křehký vhled do nitra postav, když navzdory hlučícímu okolí nechají svou mysl zasněně plynout tam, kde chtějí být. Je příliš snadné "Carol" smáznout jako jen další klasickou romanci o lásce navzdory všemu. Todd Haynes se svými spolupracovníky stvořil dokonalé zpřítomnění drásavého napětí, kdy si postavy převážně kvůli době a jejím předsudkům, ale také prostě kvůli svému okolí, směřování životů i z vlastní opatrnosti a obav, nemohou vyjevit své city. "Carol" se tak stává romantickým dramatem postaveným na odměřených vzezřeních a maskách, které ale stejně jako postavy mezi sebou udržuje i film před diváky. Za každým zdánlivě nezúčastněným pohledem se přitom skrývá tiché toužení i sužující nejistota, které o to silněji prolamují letmé pohledy či doteky. Proto také zásadní roli ve vyprávění hraje dramaturgie, která vyzdvihuje trvání oněch klíčových okamžiků, kdy hlavní dvojice může společně sdílet jeden okamžik v onom nepřejícném světě.

Takhle se mají dělat komiksové adaptace - za zvuku skřípání fanboyovských zubů jít vlastní cestou. Tady tvůrci pochopili, že komiksy, nejen ty mainstreamové, ale také i ty overgroundově alternativní jsou funkční snůška přepálených klišé, pozérství a povrchnosti s nádechem něčeho hlubšího. Ale když se to adekvátně uchopí a rozehraje, může to být ohromně zábavné, a to na celém spektru od camp cringe až po neironickou lásku. Obsazení Keanu Reevse je geniální tah, jak existenciálně zasmušilého hrdinu místo tuctového dark and gritty pajduláka pro kluky proměnit v nejvíc ňufí trpitele v historii blockbusterů. Kdykoli si připálí cigáro, procedí přes rty nějakou tu osudově obtěžkanou hlášku nebo dělá nedostupného, máte sto chutí ho obtulit a hodit do ohrádky se štěňátky. Hodně to podporuje Rachel Weisz coby cool laňka s bouchačkou na mýtince obehnané démony. Jejich společná chemie funguje skvostně a vyprávění to rozkošně šponuje, až si přejete mít moc ďábelsky zastavit čas a napasovat je do toho polibku. K tomu vymazlená kamera, která se opájí těmi skvostnými obličeji v nekonvenčních širokoúhlých kompozicích, a precizní výprava coby součást zábavného world-buildingu, kde je něco směšně doslovné a něco se prostě jen děje. Při prvním Reevesově otevření zippáka se člověku na tváři rozlije takový ten přiblblý úsměv, který přebije až fenomenální nefiltrovaná rozkoš z Tildy Swinton coby nadpozemsky povýšeneckého archanděla Gabriela a Petera Stormareho v roli Tilla Lindemanna.

Až strašidelný příklad VHS dreku a nafouklé bubliny jménem video nasties. Onen proslulý seznam i celé snažení blouznivé aktivistky Mary Whitehouse se nabízí vidět jako nejdůmyslnější PR kampaň v historii kinematografie, protože dodnes přináší nesmyslné zisky distributorům a producentům zoufalých dreků. "Kontaminace" disponuje asi třemi vpravdě impozantními a efektními splatter záběry explodujících hrudníků, ale jinak tahle parafráze na padesátková třetiřadá béčka o mimozemských invazích představuje jen nehorázně natahované úmorné nic. Ostatně na filmu je více než patrné, že vznikal jako typická VHS šmíra, kde jedinou podmínkou bylo natočit hrstku atraktivních záběrů, aby bylo z čeho splácat lákavý trailer. Zbytek filmu pak stačilo vyplnit libovolnou vatou. Což je přesně případ "Kontaminace", která z převážné většiny sestává jen z nezáživného žvanění a cestování někam. Důstojnice speciálního oddělení (náležitě dominantní, ale také dle požadavků žánru předpisově zmatená a v klíčových situacích pochopitelně totálně slepičí) za doprovodu náhodně rekrutovaného poldy (taťkovský štramák oscilující mezi póly nabíječ a humorná figurka) a bývalého astronauta (jakože troska, ale pochopitelně totální bourák) se totiž vydávají, jak jinak než na vlastní pěst pátrat po původu mimozemských vajec na Zemi. Esencí filmu je rádoby napínavá sekvence, kde důstojnici někdo do koupelny šoupne vejce, což je roztahané na děsivých !12 minut!, které pocitově působí jak polovina stopáže celého bijáku.

První plnohodnotná matteiovská matlákovina z kvantitativně i campově plodné spolupráce tandemu Fragasso-Drudi-Mattei-Gaudenzi, čtveřice trashových fantastů a bezostyšných plagiátorů hollywoodských hitů. Před diváky videopůjčoven se tehdy prvně rozprostřelo širé pole juvenilní válečné fantazie načichlé "Rambem II", jež tvůrci dokázali dojit ještě v pěti dalších titulech. Zdejší množství naivity, absolutních rámů a přetlačeného herectví až dává vzpomenout na nedostižný vrchol blouznivého armíkovství "Smrtelná kořist", byť oproti bratrům Priorovým italští šejdíři disponovali výrazně vyšším rozpočtem. Ten nicméně spolkly exploze slaměných chajd a archivní záběry vrtulníků, takže se naštěstí nemohl propsat do hereckých kvalit či propracovanosti scénáře, jenž fascinuje svou až geniální prostotou a přímočarostí.