JFL

Rozkošně bezelstný trash, který přiznaně vznikal v kolaboraci režiséra a jeho tehdy nezletilého syna. Výsledek pak nadchne svou absurdní mechaničností, přesně věrnou dětskému pohledu, jalovým scénářem s absurdním i předvídatelným zvratem, ale také přemírou poctivě (byť nikterak inovativně) pojatých peckovaček a jednou explozivní automobilovou honičkou, která čistě svým realistickým rozměrem a precizním uchopením hravě zastíní většinu podobných sekvencí digitální éry.

"Škola rocku" se sice odvíjí jako standardní "zdokonalovací film", tentokrát zasazený na upjatou elitní základní školu, ale právě že potvrzuje platnosti diváckosti této kategorie, když získává sympatie především díky castingu a režijnímu uchopení než prvoplánovým dojením emocí. Linklater pochopil, jaký nezřízený živel dostal k dispozici v Jacku Blackovi a tomu také přizpůsobuje snímání scén v dlooouhých záběrech, často jízdách, které Blackovu zběsile tajtrlíkující personu zasazují do jinak strnulého prostředí. Nicméně Blackův hrdina sice představuje chaotický středobod snímku, ale celek stojí na bedrech skvěle mimo schémata vybraných a vedených dětských představitelů.

Prostopášně zvrhlé a operně opulentní dílo nejen ve smyslu, co se finálně otisklo na plátno, ale také z hlediska produkčního pojetí a kolize několika umanutých vizí nabubřelých egomaniaků, kteří se na tomto projektu sešli. "Caligula" pověstně existuje v mnoha verzích přičemž osobně se domnívám, že k docenění všech aspektů tohoto počinu je třeba absolvovat nejdelší dostupnou, 156 minut trvající verzi. Jistě, že je zparchantělá a vulgární a nerespektuje domnělý tvůrčí záměr Tinta Brasse ve prospěch zhůvěřilé nesoudnosti produkujícího zakladatele Penthouse Boba Guccioneho. Ale přesně tím právě že "Caligula" má být. Představuje okázalou velikášskou vizi okázalého velikášství, koroze soudnosti v pozici absolutní moci a nezpochybňované autority. Stejně tak lze žasnout nad blouznivým míšením estetiky moderní opery s brassovským obšournictvím a penthousovou budoárovou pseudo-erotikou. Ve výpravě se snoubí laciná spektakularita s designovou nezřízeností, přičemž součástí dekorací se stávají také živé sochy penetračních performerů, kolem nichž pompézně deklamují herečtí velikáni. "Caligula" prostě zosobňuje nehoráznost ambicí Guccioneho natočit velkofilm pro dospělé, k čemuž si příznačně vybral stejně nabubřelé hovada Vidala a Brasse. Navzdory nafrněným prohlášením oněch dvou pánů ale film zůstává Guccioneho projektem a díky němu také působí tak unikátně nesoudně. ___ Je roztomilé, že se Thomas Negovan coby umanutý fanoušek, příznačně přesvědčený o správnosti svého pohledu, pustil do počinu "Caligula – The Ultimate Cut" (dříve též "Caligula: Orgy of Power"). Zaštítěn představou, že vysmívané a haněné dílo pozdvihne, se jal pomocí počítačových triků vylepšovat výpravu, vyházel explicitní záběry a z dříve nepoužitého materiálu vybral jetí s méně absurdně vyznívajícími výkony. Při tom se dušoval tím, že jeho verze bude oním brassovským režisérským sestřihem podle poslední verze scénáře. Na to mu ale Brass nakašlal a celý projekt zažaloval. Nejedná se tedy o příspěvek adorované kategorii režisérských verzí, ale pohybujeme se v hájemství modování či fan editů, kde jen umanutí fandové odmítají přijmout dílo takové, jaké je jim předkládané. Jinými slovy fajn kuriozita, ale "Caligula" zůstává navždy jen jeden - zparchantělý, fantasmagorický, nesoudný, ale díky tomu také fascinující.

Solidní screensaver v podobě brazilské artsy verze "Planety Praha".

Ideově starosvětský, ale formálně progresivní "Vlak" můžeme vidět jako přemostění éry válečných velkofilmů předchozích let a akčních dobrodružek ve válečných kulisách let nadcházejících. Z první kategorie přejímá hvězdný herecký ansámbl i zasmušilý étos a velké morální otázky, které tvoří páteř snímku. Z té druhé kategorie by se chtělo říci, že má důraz na akční scény a spektakularitu. Jenže žádný z nadcházejících filmů (ať už vezmeme jako příklad bijáky s Clintem Eastwoodem nebo hromadu italských žánrovek) se v tomto ohledu "Vlaku" nemůže vyrovnat. Frankenheimer tu inscenuje úchvatné sekvence, kde díky precizním kompozicím s několika plány neustále dává pocítit přítomnost postav v onom velkém dění. Prim zde hrají dech vyrážející momenty, kdy jsou herci přítomní či přímo dělají krkolomné kousky v poblíž projíždějících vlaků, havárií lokomotiv či explodujících nádraží. Jak říká Christopher McQuarrie, který film vyzdvihuje jako referenci k nové "Mission: Impossible",  u řady scén člověk žasne nad tím, jak vůbec tohle dokázali v době před digitálními efekty realizovat, Respektive z mnoha sekvencí na diváka dýchá bezprostřední blízkost reálné akce, protože tu místo optických efektů či zadních projekcí prostě je vše reálně zachyceno v kameře. Také v mnohých napínavých pasážích si tvůrci dávají záležet na tom, aby dění bylo viditelně zasazeno do reálného prostoru, který je sekvencí důsledně dramaticky využitý. Nevyhnutelně pak ony jedna dvě scény točené ve studiu či upravených interiérech působí nemístně.

"Papež z Greenwich Village" působí jako pokus převést do kadeřnicky extravagantních osmdesátek typ raných 60s/70s Scorseseho filmů o chybujících hrdinech, kteří jsou vystavováni morálním otázkám stran svých vztahů k druhým a zároveň se pohybují za hranou zákona. Výsledkem je okázale nadutý film, kde každý herec a herečka uvedený v úvodních titulcích má vyhrazenou alespoň jednu scénu hereckého koncertu. Přičemž pochopitelně Rourke a Roberts jedou v módu herecký koncert celou dobu. Jenže jak u nich, tak i v případě těch ostatních - ať už zoufalejších (Hannah) či výtečných (Page, Young) - to působí strašně nuceně, teatrálně a směšně. Nemluvě o tom, že epizodní figury tu zásadně zastiňují hlavní hrdiny. Což tedy primárně vychází z toho, že na rozdíl od hrdinů nejsou macho kreténi, kteří sami sebe kvůli tupému následování nesmyslných maskulinních rolí i vlastní nabubřelostí tlačí do sraček a pak se hrozně diví. V základu scénář skýtá velký potenciál, když v příběhu o mafiánech a policajtech tyto odsouvá stranou a zaměřuje se na dvě nuly, které se ke všemu připletou svou blbostí. Kdyby v tom byl přítomen kritický osten, mohlo by to být kousavé pojednání o mýtu amerického snu, potažmo o jeho tradování právě napříč všemi sférami za hranou zákona. Jenže nadhled se nekoná a tak tu (mimo jiné na rozdíl od Scorseseho) máme jen další adoraci sebestředných hovad bez špetky sebereflexe či jejich problematizování. ___ PS: Ok, zvedám hodnocení, protože musím uznat, že Robertsův herecký koncert, kde na lavičce na ulici žvaní o umělém oplodňování koní a při tom si v reálném čase chystá masivní bagetu a pak ji následně dlabe, je natolik zhůvěřile nahodilá a samoúčelná herecká kreace, až je prostě nezapomenutelná. Rozhodně se tím dostává do síně slávy osobitých gastronomických profilací postav a současně kulinářských inspirací pro diváky po boku egg cheese sandwich z "Birds of Prey" či všech jídel ve vrcholných seriálech Cartoon Networku počínaje bacon pancakes z "Času na dobrodružství" po pizzu z "Gumballa".

Říct o "Mars Express", je to je francouzský "Ghost in the Shell" znamená jednak naložit na novinku neadekvátní očekávání, ale také zbytečně vyzdvihovat paralely obou děl. Celovečerní projekt tvůrce výtečného seriálového "Lastmana" sice viditelně parafrázuje tuto i další žánrové klasiky, ale na druhou stranu disponuje vlastní originální premisou, nápaditými sci-fi koncepty a na ně vázaným skvělým worldbuildingem. Výsledný tvar se dále opírá o cool vizuál a poutavý mix akce, thrilleru a sci-fi přesahu díky dobře rozesetým motivům identity v době, kdy jsou vědomí a vzpomínky přenositelné do robotických těl. Jako kyberpunk vědomě stojící na tématech i vizuálu předchozích žánrových milníků sice "Mars Express" neuhrane coby unikát, ale získává velké sympatie už jen tím, že nových příspěvků oné kategorii nevzniká zdaleka tolik a rozhodně ne takhle dobrých.

V roce 2001 studio DreamWorks uvedlo do kin "Shreka", jehož kasovní úspěch měl pro mainstreamovou animaci fatální důsledky. Zatímco Pixar sliboval každým svým novým projektem posouvat technologické i výrazové prostředky počítačové animace a přicházet s novými světy a příběhy, "Shrek" ukázal, že stačí mít lidově vtipný a popkulturně přechytračelý scénář, přičemž pak budou divákům kvality animace u zadku. V roce 2018 vytřelo Sony Pictures Animation všem zrak svým animovaným Spider-Manem a dokonce i zpohodlnělí hlavouni u DreamWorks pochopili, že po tomhle už divákům nebudou stačit jen žvýkačkoví pajduláci ilustrující namluvené fóry. Vedle novinky "Zlouni" se vizuálním refreshem může chlubit nový "Kocour v botách", kterému stylizační facelift nehorázně prospěl. Jeho scénář sice vykazuje spíše znaky direct-to-video sequelů (málo postav a prostředí, přímočaré vyprávění těžící vágně z dříve představeného světa, opáčko struktury i konceptu předchozího dílu), ale právě animační pojetí vše povyšuje na velkolepou podívanou. Jednak celkové vizuální pojetí namísto dlouhé roky prosazovaného pseudo-realismu, kde prim hrál každý jeden chlup na srsti či fotorealistické odlesky a stínování, přejímá stylizaci temperových maleb, nicméně nikoli ve velkém měřítku, ale naopak v mikro rozměrech. Díky tomu mohou pořád vyvstávat drobné detaily i textury povrchů, ale celkový dojem je na hony vzdálený igráčkovské umělosti klasické počítačové animace. Akční scény pak formálně přejímají výrazový slovník anime se spektakulárními pózami, rychlým střihem i kontrastem zpomaleného trvání a naopak zrychleného pohybu sugerovaného rychlými skoky mezi klíčovými snímky, respektive jednotlivými pózami. Ačkoli animace tu odedře nejvíce práce v poutání divácké pozornosti, není z celku vykloubená, ale zůstává v pevné symbióze se scénářem, ruchy i dabingem. Nejmarkantněji se tato souhra projevuje na impozantní postavě vlčího záporáka, který sám o sobě je skvostným audiovizuálním počinem.

--- TLDR verze --- 1) "Poslední skaut" se těší pověsti kultu pouze v Česku. 2) Pro jednu generaci zdejších diváků definoval podobu maskulinní coolness, ale skrze to jim bohužel i nastavil vzorce šovinistického chování. 3) V základu má povážlivě mnoho společného s "The Room" Tommyho Wiseaua. 4) Je malý zázrak, respektive doklad talentu všech zúčastněných, že navzdory všem problémům během produkce drží nakonec výsledek tak skvěle pohromadě. --- dlouhá verze s argumenty --- Mezi českými filmovými fandy, obzvláště pak těmi s datem narození v 80. letech, platí "Poslední skaut" za absolutní kult a etalon kategorie akčních buddy movies. Jenže se jedná o ryze lokální vyznání. V zemi svého vzniku má dnes "Skaut" naopak status zapadlé žánrovky, po které se málokomu stýská. Jednak to naznačuje rozdíl v hodnocení na českých a mezinárodních filmových databázích (IMDB: 7/10, Leterboxd: 3,4/5) a nízký průměr zahraničních recenzentských hodnocení (Rotten Tomatoes: 46 %, Metacritic: 52 %). Film se také v poslední dekádě nedočkal znovuvydání na blu-ray. Na rozdíl od mnohých jiných titulů z filmografií zúčastněných tvůrců - včetně "Posledního akčního hrdiny" či "Hudsona Hawka" - v "Posledním sakutovi" nespatřuje potenciál pro znovuvydání nejen jeho mateřské studio, ale ani žádný výběrový label jako Shout, Imprint, Arrow či Lorber, které se vyloženě zaměřují na uvádění populárních i niche kultovek. Ostatně také správce mezinárodních práv pro uvádění v kinech se divil, že tento film v ČR na plátno vracíme projekcemi v Aeru a Scala. _____ Na věhlasu "Posledního skauta" v české kotlince má zásadní podíl ultra-vulgární první VHS dabing. Ten v devadesátkách z filmu udělal generační kult mezi dospívajícími chlapci a stal se legendou citovanou ve školních lavicích. Sám jsem byl tehdy jedním z hochů, kteří se zhlédli v macho špičkování hlavních hrdinů postaveném na vzájemném stírání se nebo alespoň na rychlém odpálkování nemístné poznámky. Také mi imponovala zdejší adorace maskulinních schémat a pozérství. "Poslední skaut" oslavuje hrdiny, kteří dávají najevo své city pouze na zlomek vteřiny a zaobalené do podoby drsňácké hlášky nebo patosem obtěžkané osudovosti. Domníval jsem se, že poznávacími znaky mužské coolness jsou zasmušilé výrazy, flusání, zahořklost, cynismus a permanentní bolest, která ale nesmí vést k fňukání. Právě to, jak skvěle dokáže "Poslední skaut" prodávat a implementovat vzory šovinistické hypermaskulinity, představuje značnou část jeho lokálního kulturního kapitálu. Příznačně ono vlažné či spíš negativní přijetí v USA vychází z toho, že tam už v době uvedení kritici odsuzovali nejen přepálené násilí, ale právě i zdejší genderovou dynamiku, toxickou maskulinitu a koncentrovanou misogynii. Jinými slovy věci které v době vzniku filmu byly v hollywoodských produkcích na ústupu a které naopak s opožděným nadšením vítal nezřízenou  svobodou opojený východní blok. Vlastně se pak ani nelze divit, že v některých zdejších chlapcích se dobové okouzlení přelilo v nekritické přijetí nejen filmu, ale bohužel i jím výtečně podsouvaných hodnot. Kolegové z MovieZone to snad shovívavě přejdou (nebo výmluvně nějakým suchým stěrem odpálkují), ale dovolím si tvrdit, že právě jejich sebejisté persony, které hrají nejen před čtenáři a diváky jejich vid/pod-castů, ale i před sebou navzájem, jsou až výmluvným dokladem vlivu "Posledního skauta". Ne náhodou jej ostatně majetnicky obhajují (post)devadesátkovými přemoudřelými šprochy o tom, jak zahraniční kritici prostě nevědí, co je dobré. Nejsou v tom ale zdaleka sami, pouze představují nejpopulárnější hlasy oné specifické podoby frajeření (přinejmenším veřejně předstíraného), které oproti mladším bros je prodchnuté typicky blackovským cynismem s notnou dávkou povýšenecké arogance a sebemrskačského trpitelství. _____ Čímž se dostáváme ke scénáři, který (když jej oprostíme od nánosů fandovských adorací) prostě představuje misogynní fantazii zapšklého egocentrika po rozchodu. Že se někdo vypíše z rozchodu, ještě samo o sobě nemusí být zlé. Ze stejných kořenů vzešlo třeba i skvěle sebereflexivní a katarzní "(500) Days of Summer". Jenže také to dalo vzniknout legendárně nesoudnému egotripu Tommyho Wiseaua "The Room". S Wiseauem sdílí Shane Black étos, že hrdina je nejlepší borec na světě. Jenže zatímco v "The Room" to o hrdinovi vědí úplně všichni ostatní kromě oné "nevěrné coury", co ho zradila, v "Posledním skautovi" se Black příznačně své nabubřelosti vepsal do mesiášského geroje, proti kterému stojí naprosto všichni a všechno. Tím větší zadostiučinění pak pochopitelně přichází, když hrdina navzdory všem peripetiím obstojí svými zásadami, takže nakonec všem ukáže, že jeho cesta je správná. Tam, kde si Wiseau dopřeje pompézní zadostiučinění v sebestředně trpitelském finále, přichází Black sice s méně teatrálním, ale o to děsivějším završením. Happy end  "Skauta" předpisově znovu-ustanovuje tradiční rodinu a řád, ale současně až děsivě zpřítomňuje jejich toxicitu. V epilogu načrtnutá idylka je ryze jednostranná s absolutní autoritou otce, kterému se naprosto všichni podřizují a pokorně salutují. Nemluvě o tom, že celá situace hrdiny a jeho rodiny se odvíjí pouze od určitých předem nalajnovaných patriarchálních bludů, že chlap se má starat a za to má být respektován. Joe Hallenbeck je idealizovanou projekční plochou všech frustrovaných mužů, kteří si své zpackané životy dusí v sobě a myslí si, že vrcholem projevu vlastních citů je někoho s šibalským úsměvem poslat do prdele.  _____ Jenže "Poslední skaut" na rozdíl od "The Room" není neumětelský patlalský drek, nýbrž velice důmyslně zkonstruovaná a ohromně funkční podívaná. Shane Black na přelomu osmdesátek a devadesátek platil za scenáristickou hvězdu, když kombinoval rádoby nonkonformitu s důmyslnou reflexí žánrových vzorců. Při tom se ale v samotním základu veškeré Blackovy tvorby vyjevuje typicky fanboyovská sveřepá touha pohledem dospělácké rádoby sofistikovanosti navrátit klasickým fyzickým žánrům jejich coolness a wow efekt, jakými obluzovaly své nejvěrnější a nejvíce okouzlené publikum, kterými navzdory ratingům vždy byli chlapci na hraně dětství a puberty. Nejupříměji to Black zhmotnil ve svém jednoznačně nejlepším díle, debutovém scénáři k vynikající sebereflexivní dětské dobrodružce ukotvené v klasických hororech "Záhrobní komando". Příznačně ale pro akční žánr coby umíněně rádoby dospěláckou chlapskou podívanou, jeho nadcházející práce opouštějí bezuzdnou dětskou rozjařilost a naopak se zavrtávají do konzervativních mýtů o zhýralých a zkažených elitách, proti kterým stojí obyčejní správňáci. Nepřekvapivě pak "Poslední skaut" představuje filmový ekvivalent komiksové série "Sin City" od Franka Millera, která začala vycházet ve stejné době, ale vzhledem k médiu si mohla dovolit být okázale vyhrocenější, objektivizující, explicitnější a drsňáčtější. _____  Na závěr se nicméně sluší pochválit řemeslnou profesionalitu výsledného filmu, a to obzvláště s ohledem na postupně vyvěrající zkazky o tom, jak během produkce na sebe narážela zduřelá ega čtyř chlapů na domnělém vrcholu kariéry – scenáristy Shana Blacka, producenta Joela Silvera, režiséra Tonyho Scotta i hlavní hvězdy Bruce Willise. Ve zkratce shrňme, že Black odevzdal zhůvěřile nihilistický a extrémní scénář (příznačně myticky vyzdvihovaný českými fandy "Skauta"), za který předem inkasoval rekordní cifru. Pověstný control freak Silver se do všeho montoval, krotil Blackovy přebujele misogynní fantazie a současně po samotném natáčení odstavil Scotta, který už zde rozvíjel svůj impresionistický styl. A Willis se zase nesnášel s neméně velikášským hereckým kolegou Damonem Wayansem, který byl na vzestupu, zatímco Willisova kariéra se točila v kruhu a jeho hvězda už žhnula pouze ve východních teritoriích. Na rozdíl od jiných produkcí stižených nesouladem mezi tvůrci se ale nic z toho viditelně nepropsalo do výsledku, který střihově dotvářel Stuart Baird. Ačkoli se Scott neúčastnil finálního střihu, tím spíše překvapí, že z jím nasnímaného materiálu byl poskládán výsledek, který svým stylem, impozantní nadreálně neonově-noirovou vizualitou a rychlým střihem zcela zapadá do režisérovy filmografie.

Po Šinjovi Cukamotovi účtuje se samurajským mýtem také Takeši Kitano. Ale oproti tíživé vizi, kterou rozvinul Cukamoto v nízkorozpočtovém "Zabíjení", přichází mistr deadpan humoru s okázalým kostýmním eposem, který pojímá jako nelítostně jízlivou frašku. V Kitanově podání se étos samurajů ukazuje jako absurdně vyprázdněná hovadina, která akorát ničí životy a při tom nemá žádnou reálnou cenu a oporu. Stejně tak celý japonský systém vsugerované a dědičné hierarchie tu režisér, scenárista a představitel jedné z postav zobrazuje jako ryze dementní ptákovinu, která popírá individualitu a zavazuje všechny do nesmyslné podřízenosti rozmarům hrstky zpovykaných šílenců. Zdejší vyprávění pak doslovně ukazuje, že ona ještě dnes mnohými japonskými národovci velebená tradice se opírala o nesmyslný koloběh zabíjení pro povýšení, přičemž pak není divu, že ti, kteří tím vším prošli a udrželi se chvíli na své pozici, byli naprosto zmagořelí. Spolu se samurajskými ctnostmi a hierarchií si Kitano utahuje také z mnoha velebených figur japonské historie. Všechny zdejší postavy při tom ukazuje jako šašky a kurvy, byť jen malá hrstka z nich to o sobě ví. Ale aby nedošlo k mýlce, vše výše uvedené Kitano podává jako velkolepě poťouchlou srandu, díky čemuž jeho obrazoborecký epos získává ten správný osten.