dennykr

(Drobné spoilery) Necítím sice nekritické nadšení, ale ani po třech fázích nemám s MCU žádný velký problém. Dokonce považuji Far From Home – spolu s Homecoming a Webbovým prvním dílem – za vůbec nejlepší Spider-Many. Pár poznámek, které mě napadly při projekci. // Stále se pracuje s využíváním žánrové nadstavby, do níž se zabalí velký blockbuster. Tentokrát ji poskytuje typicky americký středoškolský eurotrip, který nabízí odlehčenou milostnou zápletku, absurdní vyobrazení Evropy, pestrost prostředí i lokálně specifické stereotypy. Blockbuster se pak rozděluje do dvou polovin, přičemž ta první je tradičním buddy-movie a druhá sympatickou vzpourou neviditelné pracovní síly. V téhle rovině se načrtává paralela k Homecoming, který také vyprávěl o malých a nenápadných záporácích. Jejich motivace se však obrací – Toomes chtěl zůstat neviditelný, Mysterio chce být na očích. // Zároveň se chytře navazuje na původní komiksové řady Amazing Spider-Mana, kde byl Quentin Beck neúspěšný herec a tvůrce speciálních efektů. To zde sice neplatí, ale pravidelně je situován do pozice režiséra s vlastním štábem. Má kameramana, kostymérku i scenáristu, na to Gyllenhaal navazuje excentrickými gesty a promluvami. Jedna scéna je dokonce přiznaně vystavěna jako zkouška. // Naprosto zásadní je pak práce s obsazením postav učitelů. Minule to byl vynikající Hannibal Buress v roli tělocvikáře, jehož deadpan komika se otiskla do školního zpravodajství. Tentokrát se objevuje JB Smoove a hlavně dostává více prostoru vynikající Martin Starr jako zmatený učitel – paradoxně v opačné herecké poloze, než která ho proslavila v Silicon Valley.

I přes trošku kýčovité finále mě Hill House poměrně silně zasáhl. Mike Flanagan se totiž přesně trefil do věcí, které mám upřímně rád. // (a) Velice chytře vypráví! Systematicky pracuje se spoustou elips, které později zaplňuje využitím perspektivy jiné postavy. Každá z prvních čtyř epizod tak zvládá vyprávět chytrý příběh, ale zároveň vypouštět klíčové informace a neustále divákům odepírat všechny souvislosti. Pátý díl potom vyplní mezery týkající se současnosti a ten šestý definitivně – ve fenomenálně inscenovaných dlouhých záběrech – dovysvětlí minulost. Na těchto základech se pak vystaví zbylé čtyři epizody. Brilantní narativní mozaika! // (b) Soudržnost stylu! Flanigan nekompromisně lpí na spoustě promyšlených návazností – kompozice, pohledu, akce, zvukových můstků –, jejichž zapojením plynule přechází mezi několika časovými rovinami. Do toho patří i zmiňované dlouhé záběry, v nichž se také přechází časem (ačkoliv zde už rafinovaně skrytými střihy). I strašení pak probíhá především v delších záběrech s promyšlenou inscenací v několika plánech. Nejde tak o tradiční jump scare, ale o zdůraznění přítomnosti nepřátelských prvků uvnitř prostoru, do kterého nepatří. Podobně jako ty nejlepší duchařiny: Oculus, Annabelle nebo Insidious. // (c) Přístup k žánru! Obrací totiž tradiční dynamiku mezi dramatem a hororem, v tom se spojují oba předešlé body. Značná část současných duchařin si na rodinném dramatu sice zakládá, ale využívá jej pouze jako základní motivaci ke strašení. To není nutně špatně, první Insidious s tím pracuje výborně! Ale desetidílný seriál by takový přístup asi neunesl, případně by se brzo omrzel. Zde totiž hororové zápletky slouží pouze k rozvíjení rodinných traumat z dětství a neschopnosti se s nimi později konfrontovat. // Spolu s nemotivovanými absurdními násilnostmi je tohle přístup, který mám u hororu nejraději. Mike Flanagan pro mě představuje asi nejzajímavějšího žánrového režiséra současnosti – ať už s limitovanými prostředky natáčí home invasion (Hush) nebo variuje podobná duchařská schémata v různém rozsahu (Oculus x Hill House).

Brilantní film a jedno z mých nejoblíbenějších kaiju eiga, které bere cyklus úplně jiným směrem. První třetina představuje primárně hororovou detektivku o komunitě horníků, jež rozhodně nejsou složitě prokreslenými postavami. Naopak, klíčová je obecnější dynamika této skupiny – rozdělení funkcí, hierarchie a prožívání zločinů z perspektivy komunity. To se odráží ve výstavbě, nejprve sledujeme komornější horor o malých příšerách, který prožívají právě horníci, až později se – zapojením více zájmových skupin – přesouváme do globálnějšího kaiju eiga. Postavy se také poprvé výrazněji rozdělují v přístupu k monstrům, zatímco vojáci pragmaticky uvažují nad Rodanovým zničením, hrdinové s ním soucítí. // I vyprávění a práce s žánry jsou promyšleněji strukturované, než bývalo v žánrových filmech studia Toho v padesátých letech zvykem: komunitní drama -> detektivní horor s monstry Meganulon -> náznaky globálnějšího problému s Rodanem -> katastrofický film -> ekologické a osobní drama. Ozvláštňující je také otevřeně depresivní konec, kdy není zničení monstra prezentováno jako pozitivní vítězství, ale morální prohra. // Úvodní sólovky Godzilla, Mothra a Rodan vlastně reprezentují tři různé alternativy, jak vyprávět film s jedním monstrem. A všechny jsou výborné.

S tímhle filmem je to složité, protože na první pohled je podobně nadutý jako Dotek hříchu, jen ho rámuje melodrama. Snaha o podchycení širších společensko-ekonomických souvislostí vyvíjející se Číny zase připomíná příšernou třetí část jeho předchozího filmu I hory mohou odejít. ALE pak je tady žánrová rovina, která je asi tím nejzajímavějším, co Jia Zhang-Ke za poslední roky natočil. // V první třetině se tento žánrový rámec ustavuje několika uvědomělými způsoby. Na té nejobecnější rovině je ústřední pár součástí čínského podsvětí, které zastřešuje termín jianghu. Uskupení lidí existující mimo tradiční společenské struktury – zde Triáda – a řídící se pevným morálním kódem, který nachází kořeny v bojových uměních. Zjednodušeně jde o soubor přísných pravidel, jež následují především muži. Jejich (v žánru tradičně) dominantní pozici film utvrzuje ještě citováním dalších děl. Postavy ve volném čase sledují akční kult Tragic Hero, v němž se zbraněmi ohání Chow Yun-Fat, ale i hudební doprovod Ash Is Purest White tvoří třeba píseň z filmu The Killer od kantonské popstar Sally Yeh. Celá první třetina tedy směřuje k poměrně tradičnímu mafiánskému filmu s dotekem heroic bloodshed. To je završeno i fantastickou akční scénou, která vypadá jako by ji natočil žánrový profesionál. Ale pak přijde zlom, protože mužský hrdina Bin svou bitvu prohraje a je zachráněn ženou Qiao, která se chopí zbraně. Od této chvíle se dynamika proměňuje a ona jde do vězení, zatímco on z příběhu víceméně mizí. Nositelem morálního kódu jianghu se stává žena a Ash Is Purest White vypráví naruby obrácený film o Triádě bez akčních scén z perspektivy ženy. // Ano, přes dvě hodiny času to neutáhne a ústřední argument se vyčerpá do devadesáti minut, ale stejně je Popel v mnoha ohledech působivým posunem v kariéře filmaře, jehož tvorba byla v posledních letech absurdně doslovná.

Tenkrát v (rumunském) Hollywoodu! Všude jsem četl, že je to pitomé guilty pleasure, ale po shlédnutí bych Sémě hodil do stejné metahororové kategorie, v níž jsou druzí Gremlins, Leslie Vernon nebo Tragedy Girls. Možná je ještě o něco komplexnější, protože tu dochází ke střetávání tolika transtextuálních rovin, že mi z toho šla hlava kolem. Seed je totiž nekompromisně brakový konglomerát odkazů. Chytrých, blbých, dobrých i špatných, ale především zábavných. // Úplně dole jsou referenční citace a parafráze hollywoodských filmů jako Rebel bez příčiny nebo Čínská čtvrť či chytře obsazený John Waters, na něhož se campově pomrkává. Do těchto nádherně bizarních momentů patří i vražda Britney Spears v rumunských lokacích, které zde suplují Hollywood. // Zajímavější to začne být na úrovni scén! Ta úplně první je nejprve (velmi dobrou!) variací Carpenterova Halloweenu, aby postupně přešla k Hitchcockovu Psychu. Na samotném konci přijde třeba Osvícení, ale převrací se i příběh Svatého Josefa a Panny Marie – kdo by nechtěl vidět biblický vztah v podání Jennifer Tilly a Redmana z Wu-Tang Clanu? –, aby se z toho stala přiznaná variace na snímek Glen or Glenda Eda Wooda. A to rozhodně není všechno, protože závěr adaptuje třeba tropy filmů o bojových uměních. // Na nejvyšší úrovni se variuje tradiční struktura Dětské hry. Nevinný chlapec – dříve lidský Andy, nyní loutka Glenn – je konfrontován s maniakální vraždící panenkou. Jenže zatímco Andy vždy kopal za dobro, Glenn pomalu přijímá identitu záporáka. // Kromě velice organického propojení všemožných citací a parafrází si Seed of Chucky docela chytře hraje s křehkostí hvězdných obrazů a dost otevřeně se vysmívá jejich konstruování či udržování. Vlastně nejprve vypráví mýtický příběh o cestě do Hollywoodu a realizování svého "údělu", ve druhém plánu pak rodinné melodrama o komplikované pozici potomka v pevném partnerském svazku. Dokonce poměrně neexploatačně pracuje s genderqueer motivy. To vše s velkým množstvím vnitřností a rozverného sekání hlav. S Chuckyho Kultem nejlepší díl série.

U filmů často platí, že nejsilnější dopad na hodnocení má závěr. A je to tak i tady. Těsně po konci třetí série bych se nebál označit Love za jeden ze svých nejoblíbenějších seriálů posledních let, jenže tím bych opomíjel, jak útrpné bylo sledování předchozích dvaceti dílů. Přesto první dvě sezóny považuji za fascinující a na úrovni konceptu velice promyšlené, jen bohužel trochu obtížně sledovatelné. // Love je totiž chytře postavená, ale na úkor diváckého požitku. Konceptuálně to dává dokonalý smysl, protože prvních dvacet dílů do popředí staví hlavně postavu Mickey, jejíž závislosti na drogách, alkoholu a sexu se odráží ve způsobu vyprávění. Podobně jako její osobní boj, sestává vyprávění ze spousty krátkodobých cílů. Na každém rohu vyskakují dráždivé podněty, problémy a důvody se k alkoholu vrátit – těmi jsou epizodní narativy postupně se vyvíjejícího vztahu s nejistým a emocionálně vratkým Gusem. Tento aspirující scenárista pravidelně propuká záchvatům žárlivosti i výbuchům agrese, které jsou však rámovány jako humorné vsuvky. Jeho střety se ženou jsou spouštěčem dalších problémů. Následkem toho se po několika epizodách Mickey obrátí k drogám, jindy k alkoholu nebo nezávaznému sexu a pokaždé se vyprávění vrátí do bodu nula. Do toho je příběh rozrušován kýčovitými a až kanonickými sitkomovými tropy – dvě dívky / jedno rande nebo epizoda drogového rauše. Přesto první dvě série strukturou vyprávění chytře reflektují boj se závislostí, jenže sledování neustálého odepírání, zdržování, selhávání a opakování není úplně divácky vstřícné. Na druhé straně tím promyšleně narušuje otravná romantická klišé. V této rovině jsem nejvíc na vážkách, jestli se mi to vlastně líbilo nebo ne. Jenže pak přijde třetí série! // Tam se dynamika obrací, hrdinové už tvoří pár a pozornost se obrací směrem k dlouhodobým cílům, protože Mickey našla dostatek coping mechanismů k vyrovnání se s krátkodobými problémy. A co se stane? Pokud byl Gus dosud komickou figurkou, jejíž – občas chytře zdůrazňované – záchvaty vzteku a patologických lží podporovaly humornou rovinu, nyní se stává dramatickým středobodem příběhu. Love odhalí některé doposud skryté souvislosti a plně tím obnaží Gusovu neschopnost čelit realitě. Zatímco dříve nespolehlivá Mickey je střízlivá a klidnější, na povrch se dostává partnerova pasivní agrese a původně komické vlastnosti jsou přeneseny do tragičtějšího kontextu. Tento obrat je pak divácky o něco příjemnější a dostává seriál do úplně jiné ligy. Musím říct, že Love sice neposkytuje dostatek diváckého potěšení napříč všemi sériemi, ale vlastně je tak fascinující sledovat jeho vývoj a způsob práce s charaktery, že jsem si ho v závěru upřímně zamiloval.

Wakamacu umí vytvořit iluzi nemotivovaného a absurdního násilí, které očeše o veškeré kauzální souvislosti. Jenže i Violated Angels ho zasazují do širšího rámce. Nejde o tradičně narativní kontext – o motivacích vraha a povahách dívek se nic nedozvíme –, ale buduje poměrně jasný významový systém. Muž vpadne do noclehárny zdravotních sester, načež je začne vraždit. V této rovině Angels ještě odpovídají své inspiraci, činům Richarda Specka, avšak v průběhu se od syrového naturalismu odklání. Podobně jako v Second Time Virgin se objevuje struktura: apatie -> výbuch -> apatie, ale nyní ji rozrušují sugestivní vsuvky násilníkových představ, v nichž se mu dívky vysmívají. Následkem toho s nimi není schopný souložit a jediným způsobem, jak je penetrovat zůstává čepel nože. Sexuální tenze a frustrace se transformuje v násilí, postupně tak eliminuje všechny (vysmívající se) ženy, aby se dostal k té poslední. Konfrontace jsou občas doplňovány nediegetickými vsuvkami zvířat a pláže, čímž Wakamacu poměrně jasně dokresluje probíhající děj. // Po třech (kanonických) filmech si k pinku eiga stále nemohu najít cestu, jakkoliv fascinující mi jejich přístup k násilí přijde. I na ploše necelé hodiny na mě působí až moc jasně, doslovně a neinspirativně. Čas přesunout se k jiným autorům tohoto cyklu.

Taková hezká modernistická řezničina. Wakamacu pracuje dost epizodicky – jde o sérii znásilnění mladé dívky skupinou chuligánů a postupnou proměnu pasivního chlapce ve vraha –, a vede diváka k výkladu jednotlivých výjevů. Což samozřejmě neudělám, protože interpretací pinku eiga ve vztahu ke společnosti je už zbytečně moc. Spíš krátce popíšu, co mě bavilo. // Zaprvé, prostor! Příběh se odehrává na střeše bytového domu, kterou postavy nemohou opustit. András Bálint Kovács takový typ filmu označuje jako Closed-Situation Drama, ne nepodobné Andělu zkázy. Sice se mluví o zámku a klíčích, ale nikdo – mimo chuligánů – nemá snahu ze střechy odejít. Drží je tam nepojmenovaná iracionální síla. Omezený prostor hrdiny provokuje k, v tradičních společenských strukturách, nepřípustnému chování. Klasickou řeč nahrazuje násilí, iracionální výbuchy emocí, pasivita nebo znásilnění. // Komunikační ruptury pak vytváří distanci, se kterou Wakamacu pracuje brilantním způsobem. Pasivní Tsukio a nebohá Poppo se neumí emocionálně otevřít a zformovat tradiční vztah. Citová propast je zpřítomněna ve stylu dvěma způsoby: (a) buď jsou oba izolováni ve vlastních záběrech nebo (b) se nachází uvnitř jednoho rámu, přičemž každý obývá jinou stranu. Postavy se k sobě přibližují pouze ve scénách násilí, odmítání či znásilnění. Právě překonávání vyprázdněného prostoru mezi protagonisty je ústředním motivem s jediným výraznějším vývojem. // Epizodické vyprávění následuje značně specifický rytmus. Postavy jsou odcizené svému prostředí a povětšinou reagují pasivně. Ale ruptury se navracejí, tentokrát však tonální, protože nezaujaté reakce pravidelně střídají iracionální výbuchy smutku, smíchu nebo násilí. Po náladové explozi vše utichne a navrací se k pasivnímu a emocionálně distancovanému pozorování následků. Následné dialogy – o vztahu mládeže ke společnosti, neschopnosti budování vztahů a traumatizujících podmínkách dospívání s politickým přesahem k Mansonovým vraždám – pak považuji za nejslabší a nejvíce doslovnou část filmu. Takový tonální rozpor je však záměrný, protože ho doprovází i vztah mezi obrazem a zvukem. Optimistický hudební doprovod přerušovaný ostrými nářky kontrastuje s drtivým vizuálním násilím. // Film konceptuálně chápu, stejně tak respektuji snahu zavést exploatační soft-porno k estetickým normám spojovaným s vlnou modernistického filmu šedesátých let. Přesto však nemůžu říct, že by mi pinku eiga byly tak sympatické jako roman porno společnosti Nikkatsu.

Éra Laughing Mana stále zůstává mým nejoblíbenějším příspěvkem ze světa Ghost in the Shell. Extrémně chytře vystavěná sezóna neustále přeskakuje mezi vyšetřováním a prozkoumáváním fikčního světa. Z lásky k téhle netradiční, ale fascinující řadě jsem se vyznal v zde.

Na tuhle trilogii se poměrně obtížně kouká, ale krásně se o ní přemýšlí. Uvědoměle totiž pracuje s pravidly kaiju eiga a vytváří iluzi jejich porušování. Víc jsem napsal v katalogu pro Animefest.