Marthos

Všichni jsme úplně blbí... Podzimní balada o lidském nepochopení. Společenství devíti osob, jejichž přítomnost vyvolává u každého ze zúčastněných protagonistů aktuální psychickou zátěž (způsobenou existujícím konfliktem a potřebou řešit ho) má za následek rozklad morálních hodnot. Pokus o záchranu narušených rodinných a partnerských vztahů ovšem naráží na nepřekonatelné sociální a charakterové vady, jimiž jsou determinováni a omezováni bez výjimky všichni, kteří se v tomto filmu pohybují. Konfrontace jednotlivých protikladů se nevyhnutelně chýlí ke svému závěru – zpodobněného ve vynikající metaforické zkratce v závěrečné honbě za ztrativším se dědečkem – kterým tvůrci dávají najevo, že znají důsledky těchto patologických vztahů. Vedle Ivany Chýlkové a Terezy Voříškové tu na sebe po delší době výrazně upozornila Jana Synková, jejíž herecká kreace dává tušit, že filmaři by jejího talentu měli využívat mnohem častěji. I přes výše zmíněné superlativy se, bohužel, jedná o film, který nezanechá hlubší stopu. Je sugestivně nasnímaný, a to jak vizuálně, tak hudebně, velmi dobře zahraný, může se spolehnout na dekadentní atmosféru, která z filmu vyzařuje, ale schází tomu určitý přesah svého vlastního zaměření. Navzdory tomu Tomáš Pavlíček, jeden z nejmladších českých režisérů, ukázal, že v jeho osobě by česká kinematografie mohla získat žádanou vzpruhu.

Hledání ztraceného syna. Vejdělkova ženská road movie nabízí, bohužel, jen samá schémata. Rakovina, nevěra, láska, lež, dávná tajemství, odpuštění... to všechno vytváří ve Vejdělkově filmu patřičně jímavé pozadí pro bilancování dvou žen, jejichž vztah prochází zkouškou upřímnosti a vzájemného pochopení. Problém je v tom, že Vejdělkova filmová tvorba nepřináší veskrze nic nového, neotřelého, zajímavého. Přehlídka osvědčených scénáristických, hudebních i hereckých postupů, včetně vytváření samoúčelného humoru, ovšem konvenuje průměrnému divákovi, který si již uvykl, že při návštěvě kina obvykle dostává to, co očekává. Tím je řečeno vše.

Krška si zvykal objevovat člověka především v jeho emocích a reakcích; možná proto mu nejvíc vyhovovaly příběhy charakterizující skutečnost básnickou obrazností. Dramata rozhodování a váhání – nikoliv odhodlaného činu – ovšem nepřestávala Václava Kršku znepokojovat a vzrušovat. V Cestě zpátky, pod níž je podepsán coby scénárista Pavel Kohout, dochází k určitému předělu v Krškově tvorbě, když režisér do popředí staví psychologizující polemiku s dobou a společenským ovzduším. A přestože Krška bezesporu vnímal určitou vágnost scénáře, který je i přes nepopiratelnou snahu ukázat co nejvíc z tehdy nepříliš frekventovaných témat jednostranný a tezovitý, imponovala mu nabízená úvaha nad nepoddajností tehdejších mladých lidí, jejichž bezstarostný pohled na život může vést až ke zločinu. Krška, který ve svých filmech oslavoval mládí a kterého pokaždé zraňovaly jakékoliv příznaky skepse, ovšem vlivem nevyváženého a nepropracovaného scénáře podlehl vizuálnímu zvýraznění. S napětím sledujeme Cardovu zběsilou jízdu na motorce, která je stříhána s hollywoodskou razancí a okázalostí. Věrohodně působí atmosféra nočních ulic a uliček, včetně Václavského náměstí, pasáží, výkladů a neonových reklam. Tuzarova kamera si libuje v dráždivých scenériích ztemnělého přístaviště, kam je situován příběh Freddyho a celnice Tonky. Vyvrcholením této vnějškové fixace jsou i hudební (Macourek) a herecké (Cupák, Vinklář, Slavík, Dítětová, Šmída, Höger...) projevy, které svou kritickou vymezeností upozorňují na nežádoucí jevy soudobých společenských dramat. Přestože tato nová psychologická linie v Krškově další tvorbě posléze nepokračuje, nelze opomenout, že společně s Krejčíkovým Probuzením (1959) se jedná o jeden z prvních filmů, který varoval před lhostejností, netečností a snadným pokušením.

Muž, který dovedl létat. Odfláknutý scénář, v němž se zoufale plácají všichni včetně Jiřího Hrzána, jehož role je sice zajímavá, ale s Čapkem to má společného pramálo. Filmařům se navíc nepovedlo zakrýt dráty a provazy, jimiž byl Hrzán během natáčení nebezpečných scén zajišťován.

Výborná Irena Kačírková v roli ženy, která ví, jak nejlépe získat zpět to, co jí bylo ukradeno.

Podraz na druhou. Filmová tvorba režiséra Jaroslava Soukupa, předlistopadová i porevoluční, bezesporu nepatří k reprezentativnímu vzorku československé kinematografie, ale svým způsobem vypovídá cosi o lidech a době. Kamarád do deště je dnes, po třiceti letech, spíše dokumentárním prostředkem pro pochopení společenského vývoje v závěrečné fázi perestrojkového období – obraz normalizačního podsvětí je ve filmu ilustrován v nadmíru atraktivním, až nezvykle přímočarém sledu; většina scén doslova pulsuje magickým étosem, který o časech veksláků a jiných podvodníků vypovídá v nefalšované, autentické podobě. Dojem nenucenosti, a přece kritičnosti přitom Soukup vytváří tím, že pošetilosti obou hlavních hrdinů, tedy Michala a Tomáše, konfrontuje právě s realitou doby jako světem promyšlených plánů, schválností, chyb či neuvážených, a snad i neuvědomělých krutostí. Jistou roli v tom všem samozřejmě může hrát i podvědomá nostalgie, spjatá především s osobami Sagvana Tofiho a Lukáše Vaculíka, jejichž herecké kreace i přes nepopiratelnou slabost náleží k dobovým fenoménům; naopak Karel Augusta, nedoceněný hráč malých rolí, zde získal příležitost, jak na sebe upozornit mimo zavedený komediální obor. Některé filmy chtějí delší čas a pokud jim ho dopřejeme, je docela možné, že v nich objevíme jejich skrytou hodnotu, o níž v době premiéry neměl nikdo ani tušení.

Falešná tvář musí skrýt, co falešné srdce v sobě skrývá. To netvrdí jen Shakespeare, ale také tvůrci této brilantní televizní hry, jejíž nabroušený hrot nebyl ani po padesáti letech, které od jejího vzniku již uplynuly, otupen, ba naopak. Tento komorní festival mnohých morálních a charakterových vad či deformací, zahraných mistrovským hereckým sextetem (odlišení jednotlivých mužských i ženských postav, jakýchsi vzorků lidské společnosti, je vskutku brilantní), totiž bez ohledu na politické, ekonomické a společenské přesvědčení ukazuje, kam až člověka zavede zkažená lidská mysl, která ho svým sociálním sobectvím a nadosobní ctižádostivostí uvrhne do (ne)dobrovolné izolace. Svět dnes nezná přátelství, jen společenské styky.

Neuvěřitelné, co všechno se v osmdesátých letech objevilo na televizní obrazovce. Inu, Josef Laufer tehdy slavil úspěch se svým cajdákem Sbohem lásko, já jedu dál a zřejmě to byl jeden z důvodů, proč něco takového vůbec vzniklo. Že by to dnes, po čtyřiatřiceti letech, mohlo ještě někoho nadchnout, je ovšem předem vyloučená věc.

Vlastimil Hašek jako zuřivý fotbalový fanda a televizní maniak v absurdním příběhu na téma Když přestala hrát televize. Podobné pseudoproblémy už naštěstí dávno odnesl čas a nebýt nedávných repríz, neštěkl by po těch bakalářských srágorách ani pes.

Šaškárna. Pubertální souboj o Romanu Kvapilovou, která vypadá jako loňská brambora, sice skončil nerozhodně, ovšem uhrovatý Langmajer získal přece jen jakous takous naději... Bizarní kousek z televizního archivu.