Marthos

Literární i režijní průšvih, který bohužel nezachránila ani Irena Kačírková. Výjimečná herečka v mizerné roli a v mizerném filmu. Škoda přeškoda.

Rozhovor s Radovanem Lukavským, v němž jeden z nejvýraznějších a nejlepších českých herců s láskou a porozuměním vzpomíná na mnohá svá životní i profesní zastavení, je skromnou poctou vskutku moudrému člověku, který vždy vyznával rovnováhu mezi rozumem a citem.

Skromná herecká benefice Felixe le Breux a jeho nezaměnitelného hlasu, s nímž recituje vskutku originálním způsobem slavnou Wildeovu Baladu o žaláři v Readingu. Škoda, že tento volný cyklus čapkovských povídek s Václavem Voskou v roli policejního komisaře Mejzlíka nebyl odvysílán celý.

Všemi proklamovaný pohodový film je ve skutečnosti další obyčejná cílovka, která se až nápadně shoduje s předchozí tvorbou Jiřího Vejdělka. Je to přesně ten typ filmu, který v hloupoučkých pointách utvrzuje svého diváka v zažitých stereotypech, v názoru, že muž je sice pán tvorstva, ale bez ženy je jeho život nerealizovatelný. Nejrůznějších klišé je tu opravdu přehršel, většina postav podléhá kašírované představě o partnerských vztazích, které jsou utvářeny čistě na základě instinktivního (ne)pochopení a destruktivní izolace. V rámci téhož nastává ovšem několik WTF momentů, jejichž logická chudokrevnost doslova bije do očí – Vilhelmová, typická slepice, která tvrdě razí matčinu teorii o "záchraně" mužů, najednou, bůhvíproč, prozře a stane se spasitelkou rozbitého manželství? Bartoška, jehož útěky jsou podmíněny osobní frustrací, strhne na svou stranu jak flegmatického syna, u nějž se ovšem nejedná o útěk, ale spíš o pocit jakési bezstarostnosti, tak frustrovaného zetě, který neví kudy kam, ale bez silnějších a v podstatě asi i nutných potřeb. Bere je jako své spojence, parťáky, ale vůbec je nevnímá jako stejně postižené chudáky, kteří u něj hledají spásu a de facto i rozřešení svých problémů. Případ sám pro sebe je postava Balzerové, která je dle všeho vysokoškolskou pedagožkou, ale nepozná, že jí pobavený manžel prostě a jednoduše tahá za fusekli? Mohl bych pokračovat dál, ale v zásadě k tomu není důvod. Film si svého diváka bezesporu najde, v tom je jeho (a)morální poselství až nekomplikovaně čitelné, ovšem je otázka, proč právě něco takového vzbudilo rozruch i u lidí, kteří podobným klábosivým fraškám běžně neholdují. Buď za to může chraplavý Bartoškův hlas nebo ten papoušek s Alzheimerem. Určitě.

Edukativní portrét, představující Jarmilu Kurandovou nejen jako vyhledávanou filmovou a televizní herečku, ale také jako vynikající divadelní umělkyni, pozdější členku přední brněnské scény.

Slibný absolventský projekt, který rozhodně mohl nabídnout mnohem víc. Poněkud pitoreskní charakter filmu, upomínající v mnohém na slavné formanovské či papouškovské počiny, kazí přemíra vysloveně hluchých motivů, jejichž přítomnost postrádá konkrétní smysl. Celkový dojem spíš nijaký.

Špičková televizní inscenace, která bez problémů obstojí i v současné digitální konkurenci. Graham Greene totiž ve svém stejnojmenném románu znamenitě popisuje složitost lidské psychiky, aniž by působila nepřirozeně nebo snad podivně. Spíše naopak. Stále se dotýká témat, jež jsou aktuální i v dnešní době – vina, manipulace, zrada, lež, smutek. Necelé dvě hodiny společně s hrdinou divák napjatě očekává, co nového se mu přihodí a zda se mu podaří rozluštit záhadu, do které byl nechtěně vtažen. Rowe se ocitá v prostředí lidí, již si s ním zahrávají, a on netuší, komu může důvěřovat a kdo je jeho skrytý nepřítel. Velký obdiv si zaslouží Jiří Adamíra, který hlavnímu hrdinovi propůjčil nejen charakteristický hlas, ale i neutuchající charisma, namnoze skvělé jsou výkony dalších zúčastněných – Mileny Dvorské, Miroslava Macháčka, Felixe le Breux, Zdeňka Ornesta i Václava Lohniského. Ministerstvo strachu bezostyšně útočí na naše smysly a napětí, které prožívá Arthur Rowe, pociťujeme na vlastní kůži. Zároveň je to příběh, který nás nutí zamyslet se nad tím, jak snadno se může člověku jeho svět obrátit vzhůru nohama a vše, co považujeme za samozřejmé a známé, se náhle může zdát cizí a nebezpečné.

Charakter, to je osud člověka. Mistrovský herecký kvartet v Hubačově uzavřené psychologické studii o lámání charakterů v okamžiku ohrožení osobní svobody člověka. Protektorátní kulisy lze zaměnit s jakoukoli libovolnou totalitní mocí.

Portrét jedné z nejvýraznějších osobností českého divadla a filmu se překvapivě dokázal vyhnout lascivnímu pomrkávání na diváka, jak tomu obvykle bývá u podobných dokumentů, a nabízí objektivní pohled na život a dílo tohoto rebelujícího herce.

Tati, já jsem hadrák! Realistická studie amerického prostředí vyniká nejen psychologickou pronikavostí a citlivostí, ale i kritickým sociálním aspektem. V postavě autoritativního otce ztělesnil Jan Pivec, herec, který byl tehdy již nepochopitelně odepsán a umlčen, umělecky silný typ maloměšťáckého sobce a (skrytého) rodinného tyrana, který zneužívá svého svrchovaného postavení a ničí kolem sebe všechny lidské vztahy. Vedle vynikajícího Luďka Munzara, Petra Haničince a Jany Hlaváčové je to herec, jakých se nám v současnosti nedostává. Neměli bychom zapomínat na staré bardy a šmahem je odmítat jako přežité, jejich étos se totiž stále jeví jako funkční kontrast k současnému (ne)umění.